„Interpreti nepředložili publiku ani tak sérii jednotlivých čísel, jako spíš mysticko-hudební flow.“

„Soprán Anne-Kathryn Olsen byl světlý, stříbřivě lesklý a krásně se nesl prostorem, který byl neúprosný a odhalil hlas až na dřeň.“

„Zařazení tanečních čísel fungovalo naprosto přirozené, jako oslava života a radosti z něj.“

Takřka mystický večer zažili posluchači dalšího z koncertů Letních slavností staré hudby. Španělské trio Tasto Solo publikum vzalo do éry skutečně „staré“ hudební periody ars antiqua, a to nejen prostřednictvím zbožných zpěvů, jež se zachovaly v klášterních sbírkách, ale rovněž za pomoci instrumentálních vložek, které z většiny tvořily folklórní tance.

Ačkoli se to na první pohled může zdát jako mísení dvou neslučitelných žánrů a stylů, dostáváme se do doby, kdy „duchovní“ a „profánní“ svět neměly jasně oddělené hranice a v mnohém se navzájem prostupovaly. Interpreti proto nepředložili publiku ani tak sérii jednotlivých čísel, jako spíš mysticko-hudební „flow“, jakousi vlnu, na níž plynuly jednotlivé skladby bez nutnosti vymezení jasných hranic mezi nimi. Bezbřeze se pracovalo i s prostorem – sopranistka během koncertu několikrát změnila místo, z něhož zpívala, a posluchače pohrouženému do melodie tak mohlo mnohdy překvapit, že se zvuk line z jiné strany než zprvu, zamyšlen, očekával. 

Ansámbl Tasto Solo spojuje ve svém repertoáru bádání v historických pramenech, jejich oživování a virtuózní, kreativní interpretaci, vycházející z posledních výzkumů středověké a raně renesanční tvorby. Pro svůj pražský debut v bazilice sv. Petra a Pavla v rámci Letních slavností staré hudby 23. července zvolili program s názvem La flor en Paradis, sestavený z repertoáru zachyceném zejména ve dvou středověkých klíčových hudebních pramenech – Codexu Montpellier a Codexu Las Huelgas. 

První jmenovaný (navzdory názvu zřejmě pařížské provenience) obsahuje francouzský polyfonní repertoár první poloviny 13. století a jde o nejvýznamnější zdroj informací o motetové technice v této době. Obsahuje jak liturgické zpěvy slavné pěvecké školy při Notre Dame, tak milostná i duchovní moteta. Vzhledem k tomu, že repertoár byl pravděpodobně sbírán v delším časovém období, jsme zde svědky konfrontace předfrankonské a frankonské menzurální notace i obou motetových stylů kompozice.

Franko Kolínský svým spisem Ars cantus mensurabilis (Umění menzurálního zpěvu) udělal v měření metra ve středověké hudbě takřka revoluci. Zatímco původní notování notredamské školy, vycházející ze způsobu zápisu gregoriánského chorálu, bylo v otázkách rytmu poměrně volné a mnohoznačné, německý hudební teoretik Franco von Köln chtěl dát rozvíjející se polyfonii jasný, měřitelný řád. Koneckonců žil v době, kdy se na věžích začínaly objevovat první hodiny a lidé stále více potřebovali čas měřit a orientovat se podle něj. Zavedl tak systém přesně definovaných rytmických hodnot not a pomlk a stanovil pregnantní pravidla jejich užívání. 

Druhý pramen Codex Las Huelgas byl vytvořen počátkem 14. století ve španělském ženském cisterciáckém klášteře v Burgosu a obsahoval celou řadu jednohlasých i polyfonních skladeb zejména ze 13. století. Tento rukopis zachycuje již pouze frankonskou notací nejrůznější liturgické zpěvy (sekvence, tropy), ale i vícehlasé polyfonní skladby určené pro sbor řeholnic, který měl ve 13. století kolem stovky členek, a to navzdory tomu, že cisterciácká pravidla nebyla vícehlasu nakloněna. 

Už z uvedeného krátkého historického exkurzu je čtenáři zřejmě jasné, že šlo o výjimečnou hudbu, která není v našich končinách často k poslechu. Soubor Tasto Solo vystoupil v trojičním obsazení: sopranistka Anne-Kathryn Olsen, Pau Marcus – fidula (předchůdce houslí) a umělecký vedoucí a hráč na organetto (přenosné varhany) Guillermo Pérez. Počet hudebníků zřejmě nebyl náhodný a odkazoval ke Svaté Trojici. Netradiční hudební obsazení vytvářelo očekávání, mnozí z diváků jistě slyšeli naživo přenosné „varhánky“ poprvé a bylo sympatické, že je hráč po jednom z potlesků zdvihl do vzduchu a diváci si je tak mohli v plné kráse prohlédnout.

Soprán Anne-Kathryn Olsen byl světlý, stříbřivě lesklý a krásně se nesl prostorem, který byl neúprosný a odhalil hlas až na dřeň – každé sebemenší zaváhání by v něm bylo patrné. Zpěvačka bravurně zvládala práci s hudebními figurami, které mnohdy svou náročností snesly přirovnání k barokním koloraturám, zároveň ale zpívala bez operních manýr, její tón byl průzračně čistý, bez příkras či dobarvování, ale zároveň dynamicky pečlivě vystavěný.  Na pěvkyni byl patrný hluboký duchovní prožitek, chvílemi zpívala se zavřenýma očima, jako by byla uprostřed hluboké meditace, u které se posluchači ocitli „tak trochu náhodou“ – což rozhodně nebylo na škodu. Mnozí z posluchačů se ostatně se zavřenýma očima zasněně pohroužili do vlastního nitra – bylo fascinující pozorovat, kolik z nich cítilo tu potřebu.

Zaujal mě rovněž minimalismus ve zpěvaččině vzezření – oblékla velmi jednoduché černé šaty doplněné jen jednoduchými korálemi. Ačkoli byl teplý červencový den, šlo jistě o záměr, který jsem ocenila – přiznám se, že se někdy docela ráda nechám rozptýlit róbou nebo šperky, jež ta která diva na koncert oblékne a třeba i během večera změní. Tady to ale nebylo potřeba – promlouvali jen text s hudbou do níž zůstali všichni hluboce ponořeni.

Prostor baziliky byl pro koncert tohoto typu jako stvořený, nádherně nesl souzvuk zpěvu v kontrastu s oběma nástroji. Oba hráči dostali příležitost nejen jako doprovod, ale představili se i v sólových skladbách, jež tvořily zpravidla folklórní tance. A překvapivě to šlo velmi dobře dohromady. Každý, kdo někdy navštívil na delší dobu některý klášter nebo řeholní společenství, si zpravidla musel poopravit všeobecný předsudek o tom, že tam panuje přísný řád, vážnost a ponurá, zamračená atmosféra. Ostatně ten největší chaos a nezměrný smysl pro humor, neustálý smích i čirou radost z bytí jsem zažila u bosých karmelitek žijících v klauzuře v italském Janově. Při té vzpomínce mi zařazení tanečních čísel připadalo naprosto přirozené, jako oslava života a radosti z něj. Věřím, že stejně samozřejmé to bylo pro středověkého člověka, který neměl ve zvyku víru a věci duchovní oddělovat od „světského“ počínání, ale žil obojí ruku v ruce. 

Výběr skladeb byl velmi pestrý od mešního ordinária přes moteta, zmíněné taneční melodie i středověké sekvence (ostatně právě u nich vznikaly první vícehlasé zpěvy). Zároveň byly zařazeny zejména skladby oslavné, pozitivní, které rovněž přispívaly k boření mýtu o kostelním provozu plném vážnosti a akcentu pouze na utrpení, který je dnes mnohdy stavěn do popředí. Charakterově se také odlišovaly skladby podle provenience a patrný byl zejména rozdíl mezi francouzskými a španělskými kusy. 

Ansámbl sklidil nadšené ovace, publikum si vytleskalo efektní přídavek a panorama večerní Prahy z hradeb Vyšehradu nechalo takřka mystický zážitek z koncertu doznít uvnitř každého návštěvníka. Byť všichni hudebníci i zpěvačka předvedli virtuózní party, nejpůsobivější byla nakonec energie, kterou vyzařovali a přenášeli na diváky, ve kterých vzbuzovali touhu nechat se unášet na vlně středověké hudby.

Foto: Petra Hajská / Letní slavnosti staré hudby