„Utahování šroubu patří mezi vrcholná díla Brittenova padesátkového období a je to jedna z formálně nejdokonalejších oper.“

„Je mi hluboce sympatické, že tomuto dílu byla dána přednost před osvědčenými trháky.“

„Všichni pěvci si zaslouží pochvalu za to, jak se popasovali s nástrahami operní angličtiny.“

Pražské Národní divadlo uvedlo komorní operu Utahování šroubu britského skladatele Benjamina Brittena. Jediná dvě uvedení inscenace 14. a 16. června jsou pilotním projektem uměleckého setkání tří institucí – Hudební a taneční fakulty Akademie múzických umění v Praze, Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění v Brně a pražského Národního divadla. Na prknech Státní opery se odehrálo v režii Elišky Mervartové a v hudebním nastudování Norberta Baxy.

Cílem tohoto projektu je nabídnout studentům a studentkám zpěvu, dirigování, operní režie, scénografie a dalších oborů možnost rozvíjet své dovednosti a prezentovat své umění přímo na jevišti. Poskytuje jim tak neocenitelnou zkušenost, která může být pro jejich rozvoj přínosnější než dlouhé hodiny teoretické výuky. Národní divadlo tak zároveň pokračuje ve vyrovnávání svého dluhu vůči významnému skladateli. Připomeňme si dosavadní uvedení oper britského klasika Benjamina Brittena v tomto století: Smrt v Benátkách (2009), Gloriana (2012) a Billy Budd (2018). Na novou inscenaci jeho nejznámější opery Peter Grimes bohužel stále čekáme.

Benjamin Britten (1913–1976) napsal celkem patnáct oper, dále díla pro děti i komorní skladby, a je považován za jednoho z nejvýznamnějších operních skladatelů 20. století. Jeho tvorba se vyznačuje hudební invencí, hlubokým důrazem na psychologii postav a často i znepokojivými či morálně složitými tématy. Opera Utahování šroubu (The Turn of the Screw), vzniklá na libreto Myfanwy Piper na základě stejnojmenné novely Henryho Jamese z roku 1898, patří mezi vrcholná díla Brittenova padesátkového období. Je to jedna z jeho psychologicky nejtemnějších a formálně nejdokonalejších oper.

Děj se odehrává v Anglii v 19. století. Mladá guvernantka přijíždí na venkovské sídlo Bly, aby se starala o dvě děti – Floru a Milese. Postupně je konfrontována s tajemnou přítomností dvou zemřelých sloužících (Peter Quint a Miss Jessel), kteří zřejmě děti psychicky ovlivňují ze záhrobí. Utahování šroubu je mistrovské dílo, které spojuje gothický příběh, hudební formální preciznost a hluboký psychologický ponor. Často se hraje v malých prostorách, protože těží z intimního kontaktu s publikem. Dodnes fascinuje tím, jak jemně a znepokojivě zachází s tématy dětství, manipulace a nevyřčeného.

Opera se skládá z prologu a šestnácti scén, z nichž má každá vlastní hudební charakter, ale všechny jsou propojeny opakujícím se dvanáctitónovým tématem. Tato konstrukce vytváří napětí i v hudební rovině. A je to právě hudba, která svou psychologií a mistrovstvím přináší psychologickou hloubku a hororový nádech příběhu. Jméno opery ostatně může pro našince být poněkud těžce uchopitelné. Tento idiom v angličtině („to turn the screw“) znamená zvyšovat tlak, stupňovat napětí nebo zpřísňovat situaci. Často se používá ve smyslu: „To nestačí – ještě přitvrdíme.“ V kontextu opery i původní novely Henryho Jamese bychom anglický název mohli volně přeložit jako „zesilování děsu“. Oficiální název je však třeba chápat jako vyjádření narativního principu: když se divák (nebo čtenář) už cítí znepokojený, autor „přidá ještě jeden závit“ – tedy zvýší napětí, nejistotu, úzkost či zdůrazní morální dilema. Stejný princip platí i pro postavu guvernantky, kterou postupně stále více svírají strach, pocit viny a vliv záhadných sil.

I když režie pražské inscenace výrazně vycházela vstříc gothicko-hororovému pojetí opery, kde se na scéně skutečně objevují duchové trýznící děti, a dokonce i čtyři mrtvé guvernantky, je možné Utahování šroubu inscenovat i bez těchto výrazných prvků. Takové pojetí pak zdůrazňuje napětí a nejistotu bez jasných, hmatatelných důkazů, že „něco není v pořádku.“ Právě tato nejistota, zda jde o realitu nebo halucinace, a to, co zůstává nevyřčeno a ukryto za oponou – kde se vlastně šroub skutečně utahuje – spolu s nádhernou, ač znepokojivou hudbou, přináší divákovi pocit strachu, úzkosti a hluboký emocionální zážitek, který v něm přetrvává dlouho po skončení představení.

Pražské „studentské“ nastudování tohoto mistrovského opusu je založené na Grotowského pojetí divadla. Scéna je vystavěna jen s minimem prostředků, resp. kusů nábytku, které se dle potřeby přivážejí a odvážejí. Vévodí jí abstraktní černobílé pozadí, které se postupně mění a důležitou roli zde hraje i točna. I díky důmyslně a kvalitně provedeným kostýmům (kostýmy a scéna Kristina Komárková) inscenace Elišky Mervartové, navozuje atmosféru anglického panského sídla v předminulém století, děj vkusně posunuje dopředu a bravurně doplňuje hudbu. Nicméně jsem se nemohl ubránit dojmu, že je celé režijní pojetí poněkud statické, přece jen bych od studentského nastudování čekal, že se takříkajíc trochu více odváže a přinese klasickými výklady nezatěžkaný pohled. Netradiční bylo umístění publika do zadní části jeviště, podobně jako Národní divadlo uvádí diváky na svá písňová matiné, přičemž orchestr po pravé straně, i scéna byly umístěny v přední části jeviště.

Během celé inscenace jsem se zároveň nemohl zbavit otázky, zda byla volba právě tohoto titulu tou nejšťastnější. Na jedné straně je mi hluboce sympatické, že bylo vybráno dílo, které v Praze zaznělo naposledy v roce 2001, a že mu byla dána přednost před tzv. osvědčenými trháky, jež jsou na hudebních školách obvykle inscenovány. Na druhou stranu však Utahování šroubu nabízí jen šest rolí a prolog, přičemž roli Milese napsal Britten pro chlapecký soprán, kterého v sobotním provedení skvěle ztvárnil mladý Joshua Alvarez – nebyl tedy obsazen studentem zmiňovaných škol. I když je na pondělní představení připravena částečná alternace, dílo ve své podstatě nenabízí prostor pro zapojení většího počtu studentů-zpěváků. Navíc je role guvernantky velmi rozsáhlá; během dvouhodinového představení téměř neopouští jeviště a její part je náročný jak po stránce herecké přítomnosti, tak pěvecké dynamiky. Z tohoto hlediska by se mi pro tento druh projektu jevilo vhodnější dílo s vyváženější distribucí rolí. Dalším problematickým aspektem uvedení je, že opera využívá převážně vysoké hlasy – tři soprány, jeden vysoký mezzosoprán, dva tenory a zmíněný chlapecký soprán. Studenti nižších hlasových oborů se tak na této inscenaci prakticky nemohli podílet.

Pěvecké výkony samozřejmě není možné hodnotit podle klasických kritérií profesionálních zpěváků, navíc věřím tomu, že mladí pěvci potřebují ve svém životním odhodlání co nejvíce podpory. Všichni pěvci si zaslouží pochvalu za to, jak Brittenovy postavy nastudovali, jak si poradili s jeho ne zrovna jednoduchými party a vokálními ozdobami a také za to jak se popasovali s nástrahami operní angličtiny, což je velice specifický obor, se kterým si často nevědí rady ani zkušení pěvci. V tomto ohledu je třeba si uvědomit, že zpívaná, tedy operní angličtina, neměla stejný vývoj jako např. italština, francouzština nebo němčina. Vzdor velikému kulturnímu dědictví nemá Velká Británie hudební skladatele, kteří by během staletí s jazykem systematicky pracovali a zároveň si získali celosvětové renomé. Uvědomme si, že opery a oratoria v angličtině skládal Henry Purcell (1659–1695), na nějž navázal Georg Friedrich Händel (1685–1759) a po nich uvedl zpívanou angličtinu s mezinárodním věhlasem právě až Benjamin Britten. I proto máme zpívanou angličtinu spojenou spíše s jazzem inspirovanými operami George Gershwina (1898–1937), případně s muzikály. 

Nejlepší dojem na mě udělala Jana Hozmanová v roli dívky Flory. Velice přesvědčivý byl její dětsky rozpustilý divadelní projev, přičemž její zdravě vedený soprán si hravě poradil se všemi nástrahami Brittenem předepsaného partu. Neméně příjemnou zkušenost ze zpěvu zprostředkoval divákům i Matěj Kotrba v nepříliš dlouhém Prologu. Jeho jemnější tenorový fond by se skvěle uplatnil v německém písňovém repertoáru. Vypjatého a opravdu náročného partu guvernantky se ujala Marie Šimůnková, která dokázala obstojně pracoval s hlasovou dynamikou od začátku do konce díla a pro roli se velmi hodila i vizuálně. V menších rolí duchů se blýskli Karolína Lašťovková a Vojtěch Pošvář, na jehož hlasu byla z počátku patrná tréma, následně se ale hezky rozezpíval. Oba duchové spolu s dětmi nabídli v první půli večera velice působivý vokální kvartet. Také Kateřina Březinová v roli starší hospodyně podala solidní výkon a herecky zdatně sekundovala Šimůnkové. Veliké uznání si zaslouží Joshua Alvarez (mimochodem syn Petry Alvarez Šimkové) v roli Milese, jehož pěvecký ale i herecký velice autentický výkon byl ozdobou inscenace a jeho recitace zdánlivě nevinné dětské říkanky Malo naháněla hrůzu. 

Bezvýhradnou pochvalu si zaslouží orchestr Akademičtí komorní sólisté pod vedením Norberta Baxy, na kterých byla patrná radost, se kterou Brittenovu hudbu interpretovali. Všechny nástrojové skupiny byly skvěle sehrány a hráči, kteří mají v partituře předepsaná sóla, se jich zhostili na výbornou. Za všechny zmíním alespoň klavíristu Filipa Martinku, který je podepsaný i pod hudební přípravou inscenace.

Vzdor několika výše zmíněným výtkám se „studentské“ nastudování Brittenovy opery stalo příjemným oživením na pražské kulturní scéně a zařadilo se mezi inscenace pracující s temnými stránkami lidské mysli, které jsou toho času na prknech Národního divadla k vidění: Bieitova Její pastorkyně a Lear Barbory Horákové Joly. Lze jen doufat, že toto pilotní představení je příslibem dalších společných projektů hudebních škol a naší první scény.

Foto/zdroj: Juan David Cevallos