„Válečné rekviem posluchače uchvátí velkým dramatickým napětím; pravdivostí vyprávění, která jde až do morku kostí.“

„Obzvláště tichým momentem ve Válečném rekviem, a pro mě zároveň vrcholem skladby, je setkání v zákopu, které přináší změnu perspektivy: ‚I am the enemy you killed, my friend‘.“

„Lukáš Vasilek je hudebník, který dokáže spojit technické dovednosti, muzikálnost a emocionální smyslnost.“

Svatováclavský hudební festival sáhl pro zahájení svého letošního ročníku k uvedení Brittenova Válečného rekviem, bezpochyby jednoho z nejzásadnějších vokálně-instrumentálních děl minulého století. Jeho provedení se 2. září v Ostravě ujme Lukáš Vasilek s pražskými rozhlasovými symfoniky a Pražským filharmonickým sborem. Podobně jako v několika předchozích uvedeních, která Vasilek v nedávné době řídil v Praze, se v sopránové úloze představí mnichovská rodačka Susanne Bernhard.

Absolventka hudební akademie ve svém rodném městě je etablovanou pěvkyní s bohatými zkušenostmi z německé operní scény, jež se profiluje i jako žádaná koncertní umělkyně v repertoáru velkých vokálně-instrumentálních děl. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz se Bernhard do hloubky zamýšlí nad Brittenovým opusem, jeho aktuálností, poselstvím a apelativností, oceňuje spolupráci s Lukášem Vasilkem a českými soubory a nabízí také svůj pohled na roli interpreta v současném světě.  

Brittenovo Válečné rekviem jste v posledních dvou letech zpívala v Česku opakovaně, a to v rámci festivalu Prague Sounds a také v koncertní sezóně Pražského filharmonického sboru. Ale není to jen tento titul, v němž jste se českému publiku představila. Je něco specifického, co vás přitahuje k českému prostředí či k české hudbě?

Jsem velmi vděčná za své koncertní zkušenosti v České republice. Od samého začátku na mě udělala dojem rozmanitost a bohatost kulturního života. Mám pocit, že v Čechách je spousta skvělých hudebníků. Hudba, kultura a vzdělání u vás zřejmě hrají velkou roli. Obzvláště si vážím oddanosti a vášně, ale zároveň i serióznosti a smyslu pro odpovědnost v přístupu k hudbě. Mám pocit, že se u vás pěstuje smysl pro společenství, jde o samotnou věc, o obsah, a ne o povrchní marnivost. Tvorba českých skladatelů mě také velice přitahuje. Miluju její barvy, melancholii, emocionalitu a příběhy, které jsou tak geniálně a strhujícím způsobem vyprávěny jak textem, tak hudbou.

Letos se ve Válečném rekviem představíte na Svatováclavském hudebním festivalu v Ostravě. S jakým vnitřním nastavením se k dílu vracíte? Máte pocit, že se vaše interpretace během času proměnila? 

Vyrůstala jsem v početné rodině, kde byly příběhy o válce přítomné. Rodina byla proti nacismu a ztráty i dopady na rodinu byly obrovské. Ani v mém dětství se obtížná témata nikdy nezatajovala, ale o všem se otevřeně mluvilo a hodně se o tom přemýšlelo. Tento přístup ovlivnil moje dospívání, měla jsem velký respekt ke svým prarodičům a rodičům a myšlenky o možnostech lidské existence, těch dobrých i špatných, otázky, odkud pocházím, kdo jsem a kam směřuju, byly v mém vědomí, co si pamatuju, všudypřítomné. 

Brittenovo Válečné rekviem není dílo pro běžný koncertní zážitek. Nabízí možnost nechat se hluboce emocionálně oslovit a osobně se zabývat tématy viny, pokání, odpuštění a otázkou, co je člověk a jaký je smysl jeho života. Moje vlastní interpretace se v průběhu let příliš nezměnila, spíše se v mém nitru dále prohloubily myšlenky, které jsem si k tomuto dílu vypěstovala, a možná proto zní jinak… Vzhledem k současné situaci bude pro všechny zúčastněné jistě stále obtížnější emocionálně a energicky toto dílo provést, protože má krutou aktuálnost. Současná světová situace bude pravděpodobně důvodem, proč budou vibrace v sále výjimečně silné.

Spolupracujete stále se stejnými partnery v čele se sbormistrem a dirigentem Lukášem Vasilkem a Pražským filharmonickým sborem. Co vám tato opakovaná spolupráce umožňuje jako pěvkyni? Dává prostor pro hlubší sdílení, pro jemnější vrstvy výrazu, větší důvěru…?

Přesně jste to pojmenovala. Ano, buduje to důvěru a odstraňuje rušivé napětí. Tím vzniká prostor pro vnitřní svobodu, pro lepší ‚bytí sama sebou‘, schopnost soustředit se na věc, a to zase vede k hlubší komunikaci, která umožňuje jemné nuance výrazu. Moc se těším na setkání s Lukášem a Pražským filharmonickým sborem a cítím se s těmito soubory spojená nejen pracovně, ale i po lidské stránce.

Sopránová linka je ve Válečném rekviem velmi specifická. Je oddělená od anglických poetických textů. Co je podle vás hlavní výzvou a smyslem této úlohy? Jak vnímáte jistou osamocenost svého partu – je to vnitřní hlas, liturgický rámec, anděl…? 

Osamělý sopránový hlas vede liturgický text. Liturgie obecně znamená pravidelné společné úkony skupiny lidí ve službě Bohu. Ačkoli ve Válečném rekviem spolupracuje celý orchestr, sbor a soprán, zatímco oba mužské hlasy doprovází komorní orchestr, soprán přesto stojí sám za sebe a v liturgickém řádu se zdá být nad válečným děním, pozoruje a prostřednictvím lidského výrazu emocí odkazuje na zprávy ze zákopů. Je to, jako by se hlas snažil prostřednictvím vyjádření emocí oslovit aktéry a být vyslyšen, ale bohužel až v části Paradisum se všechny hlasy spojí do jednoho velkého celku. Do té doby zůstává mnoho úzkostných otázek nezodpovězených, napětí nelze rozptýlit a na každém jednotlivci zůstává, aby převzal odpovědnost za své činy. To že kontrast mezi latinskou zádušní mší nebo liturgií a moderní válečnou poezií Owena je tak velký, vytváří dramatické napětí a odhaluje také morální pokrytectví války. Modlí se za mír, ale zároveň válka pokračuje. Zbytečnost utrpení způsobeného válkou a ničením je zřejmá. Souběžnost liturgického řádu a vyjádření lidských pocitů je možná největší výzvou tohoto partu.

Jednou jste uvedla, že ‚ticho je součást hudby‘. Válečné rekviem má zvláštní strukturu – bolestivě krásnou, ale zároveň zdrženlivou. Uvádí se, že je ale svým způsobem více teatrální než Verdiho Rekviem. Jak to vnímáte vy? A je pro vás právě ticho jedním z důležitých vyjadřovacích prostředků jako pěvkyně?

Nejsem si jistá, zda tuto skladbu považuju za zdrženlivou… je nepatetická a nemilosrdná, ale právě tím vyvolává silný dojem, kterému se nelze ubránit. Rekviem posluchače bez milosti a přímo uchvátí velkým dramatickým napětím, pravdivostí vyprávění a geniální výstavbou; jde až do morku kostí. Bohužel to není divadelní představení, není to přehnaná teatrální inscenace. Nechci rozhodovat, zda je teatrálnější Verdiho Rekviem nebo Brittenovo Válečné rekviem. Obě díla jsou jedinečná, jsou otřásající, znepokojující a svou podstatou nadlidská. Společnou mají svou nemilosrdnost, vyjadřují zoufalství nad neúprosností smrti, že neexistuje žádná myšlenka spásy a nemůže být žádná útěcha, dokud se lidé za svého života nenaučí jednat zodpovědně a dobře spolu vycházet.

K tichu bych chtěla říct, že díky jeho existenci vynikne to, co bylo řečeno. Ticho může vyjádřit nevyslovitelné, umožnit soustředění, vstřebat věci a dát prostor. Někdy je mlčení správným vyjádřením a zároveň jediným možným. Ticho může být tolika věcmi: vyjádřením velikosti, prázdnoty, ohromení, nového uspořádání… Obzvláště tichým momentem ve Válečném rekviem, a pro mě zároveň vrcholem skladby, je setkání v zákopu, které přináší změnu perspektivy: ‚I am the enemy you killed, my friend.‘ Člověk doslova zapomene dýchat. Svět se na okamžik zastaví…

Tuto skladbu jste zpívala také s jinými ansámbly. Má podle vás ‚české‘ provedení nějakou zvláštní atmosféru nebo charakteristiku? Cítíte jiný způsob vnímání u publika nebo v přístupu kolegů?

Jsem přesvědčená, že nás lidi spojují základní emoce, jako je láska, smutek, bolest, naděje, radost a další. Žijeme v době, kdy se více dbá na to, co nás rozděluje, než na to, co nás spojuje. Věřím, že se musíme znovu více soustředit na to, co nás spojuje, a ve faktorech, které nás odlišují, vidět spíše možnosti vzájemného doplňování a obohacování. Navzdory odlišným identitám si myslím, že dílo jako Válečné rekviem je univerzální a může oslovit všechny lidi, kteří se do něj nechají vtáhnout. To je na něm úžasné. Obecně o hudbě… je srozumitelná všude a nenechá nikoho chladným. V tomto ohledu nemůžu říct, že bych dosud zaznamenala velké rozdíly, pokud jde o interprety nebo publikum. Naopak, všechny tento opus dojímá…

Jak se během těchto projektů vyvíjela vaše spolupráce s Lukášem Vasilkem? Je v jeho přístupu něco, co považujete za mimořádně podnětné právě u Brittena?

Lukáš Vasilek je velice seriózní hudebník. Skvěle dokáže spojit preciznost technické dovednosti, muzikálnost a emocionální smyslnost. Je vždycky perfektně připravený a neúnavně se plně věnuje svým úkolům. Vyzařuje to z něj a je velkým vzorem i vůdčí osobností v jednom. Krásné je, že na profesionální úrovni si ho všichni velmi váží, což se časem nemění, a přesto s ním lze být v lidském vztahu uvolněný a přátelský. Má vše pod kontrolou a ansámbly v rukou. Díky profesionalitě a lidskosti. Jeho přístup mi velice vyhovuje.

Pražský filharmonický sbor je známý svou precizností, ale také schopností nést duchovní obsah. Jaké je vaše propojení s tímto tělesem při opakované práci na Brittenově titulu?

Přesně to zažívám. Přesnost, pracovní nasazení, oddanost a díky tomu schopnost zprostředkovat duchovní obsah a ‚být dojemný‘. Není náhodou, že české soubory jsou ceněné a žádané po celém světě.

Mění se vaše vnímání díla v závislosti na místě provedení? V Praze šlo o Vladislavský sál na Pražském hradě a Dvořákovu síň Rudolfina, festival v Ostravě může nabídnout duchovní rámec sakrálních prostor. Ovlivňuje to vaši interpretaci?

Prostor nemá velký vliv na hudební provedení a přístup, skladba zůstává skladbou, ale má vliv na osobní vnímání, pocity a zvuk. Vždy se jedná o komplexní umělecké dílo, prostor má samozřejmě díky své atmosféře, historii a akustice vliv na celkový výsledek a vnímání představení.

Válečné rekviem není jen hudba – je to svědectví, výzva, modlitba. Jak vnímáte aktuálnost tohoto díla dnes, kdy svět opět čelí válkám a společenskému napětí? Posouvá realita dnešních dní význam této skladby?

Ano, nejde o běžný koncertní zážitek, ale vzhledem k současné světové situaci je bohužel nezbytné toto provokativní, varovné dílo uvést a zamyslet se nad ním. Každý sám za sebe. Hledat to, co nás spojuje, a ne to, co nás rozděluje. Každý den se cvičit v tom, aby člověk ustoupil od svého ega, ustoupil od svých přání a požadavků, vzdal se věcí ve prospěch většího, nadřazeného celku, většího významu. Nejen se ptát, co potřebuju a co mi svět může dát, ale také se ptát, co potřebuje svět a jak mohu přispět k úspěchu celého ‚systému‘.

Má podle vás interpret duchovní nebo etickou odpovědnost, když nese na jeviště hudbu tohoto typu? Může být hudba formou občanského gesta?

Myslím si, že umění, hudba a literatura obecně hrají důležitou roli v historii, v současnosti a doufám, že ji budou hrát i v budoucnosti. Hudba, která podněcuje k zamyšlení, odráží společnost a má potenciál oslovit lidi na emocionální úrovni, může být formou občanského angažmá. Může však být také zneužita k ničemným účelům, jak ukázala minulost. Jako interpret nese člověk vždy určitou odpovědnost, samozřejmě zejména u takovéhoto díla s citlivým obsahem.

A změnily zkušenosti s dílem v kontextu dnešní doby i něco osobně ve vás jako člověku?

Toto dílo posiluje vědomí a trvale nabádá k tomu, abychom byli co nejlepšími lidmi, žili smysluplně a vyvarovali se působení utrpení. Svět, ve kterém se momentálně nacházíme, tyto požadavky ještě umocňuje. Nejedná se již ‚pouze‘ o ohlédnutí za minulými válkami, ale o aktuální dění. Nám lidem dochází čas na správné jednání.

Co si přejete, aby si posluchač odnesl ze Svatováclavského večera s Brittenovým Rekviem – ticho, otázku, naději…?

Přála bych si, aby dílo posluchače vyburcovalo, přimělo k bdělosti, aktivitě místo pasivity. K vděčnosti za to, že v našich regionech momentálně není válka, k touze vyhnout se utrpení v osobním životě prostřednictvím mnoha malých rozhodnutí a každodenních kroků a ke snaze o smysluplnost. K hledání spojení a vzájemného porozumění. A pak je tu také naděje. Je naší odpovědností jako lidí postarat se o nápravu věcí.

Zvláště v dnešní době se často mluví o ‚vyčerpanosti slov‘ – že umění má schopnost říkat to, co už jazyk nezvládá. Máte pocit, že jako pěvkyně nesete nějaký ‚etický‘ nebo ‚zprostředkující‘ úkol?

Literatura a poezie jsou také umění. Osobně jsem zažila, že slova mohou být dojemná a působivá. Stačí jen najít ta správná. To platí stejně tak pro hudbu – je třeba najít ty správné tóny. Nepovažuju za svůj primární úkol hrát roli etického prostředníka. Ale pokud někdo nechá mé zpěvy proniknout do svého srdce a díky tomu se něco zlepší a získá to nějakou hodnotu, mám z toho radost.

Máte před koncertem nějaký osobní rituál – ticho, modlitbu či konkrétní obraz, který si v duchu vybavíte?

Dobře se rozezpívám, dýchám, snažím se co nejlépe se soustředit a dělám vše pro to, abych zůstala v klidu a připravila se na vystoupení. Nejraději jsem sama. 

Je ještě nějaké duchovní nebo vokálně-symfonické dílo, které byste ráda v Česku uvedla – třeba právě s tímto týmem?

Verdiho Rekviem, Dvořákovo Rekviem nebo Dvořákovo Stabat Mater. Už jsem je provedla s českými soubory, ale ne v České republice.

Váš repertoár je pozoruhodně široký – od Mozarta po jednadvacáté století. Jak by vás lákalo se v příštích letech rozvíjet? Jsou to novinky současných skladatelů, nebo návraty k určitému stylu, který jste ještě plně neprozkoumala?

Jsem v zásadě otevřená mnoha věcem. Chci se i nadále soustředit na to, co zpívám v současné době – Verdiho, Strausse, Mahlera, Dvořáka, Beethovena… spíše na těžší hlasový repertoár a více směrem k opeře.

Vystupujete s různými orchestry, sbory, dirigenty… Co podle vás dělá z jednoho koncertu ‚jen práci‘ a z jiného skutečně silné setkání? Hraje roli chemie, nebo je to vždy o hudbě samotné?

V životě jde nakonec vždycky hodně o chemii, a to i na úrovni spolupráce. Lidské vztahy a otevřený přístup dělají ve výsledku velký rozdíl.

Měla jste někdy období, kdy jste o zpívání pochybovala a co vám případně pomohlo se znovu spojit s tím, proč to děláte?

Nikdy jsem nepochybovala o své lásce k hudbě a zpěvu, která mi pomohla překonat i těžké životní situace. Měl jsem však problémy s profesní situací a uměleckým provozem. V tomto ohledu se mi nelíbí jeho vývoj, ale jako jednotlivec mohu struktury systému změnit jen málo. Mohu změnit pouze sama sebe, neustále nahlížet na situaci z nového úhlu, soustředit se na obsah a ptát se sebe sama, zda jsem tam, kde jsem, správně.

Stojíme na prahu nové koncertní sezóny. Co zajímavého vás v ní čeká?

Brittenovo Válečné rekviem, Brahmsovo Rekviem, Verdiho Rekviem, Lisztova Legenda o svaté Alžbětě, Beethovenova Missa solemnis… spousta krásné hudby. 

……………

Portál KlasikaPlus.cz zachytil výkony sopranistky Susanne Bernhard u příležitosti provedení Válečného rekviem v sezóně Pražského filharmonického sboru i v rámci festivalu Prague Sounds, ale také v nastudování Schönbergových Písní z Gurre uvedených v Praze a na festivalu Smetanova Litomyšl.