Její pastorkyňa je jednou z nejpůsobivějších Janáčkových oper doma i ve světě. Vesnická dívka Jenůfa postupně přichází o všechno – o krásu, o dítě, o čest i o milého. Přesto najde naději a důvod, proč žít dál. V zásadní roli Kostelničky v příštích dnech v pražském Národním divadle dvakrát hostuje legendární finská sopranistka Karita Mattila. Ve středu a pak v pondělí 11. a 16. září vystoupí po boku Kateřiny Kněžíkové coby Jenůfy pod taktovkou Roberta Jindry a v režii Jiřího Nekvasila.

Karita Mattila (*1960) je finská sopranistka, která se pravidelně objevuje v hlavních operních domech po celém světě, včetně Metropolitní opery, Královské opery v Londýně či Vídeňské státní opery. Patří mezi světově nejznámější interpretky oper Leoše Janáčka. O jejích janáčkovských kreacích čtěte na našem webu mimo jiné ZDE, ZDE nebo ZDE.

Velmi dlouhá a komplikovaná cesta zrodu opery Její pastorkyňa byla nakonec korunována obrovským úspěchem na domácích i zahraničních scénách. Právě Její pastorkyňa udělala ze svého tvůrce světově uznávaného operního dramatika. Janáček se smyslem pro zemitou dramatičnost i s velkým soucitem vykreslil lidské vztahy utvářené prostředím drsného světa uzavřené vesnické komunity, kde člověk žije na očích druhým. To zasahuje do života dívky Jenůfy a především řídí jednání její nevlastní matky Kostelničky, která se za každou cenu snaží udržet si pověst ctnostné ženy a respekt celé vesnice. Činí tak paradoxně tajnou vraždou Jenůfina nemanželského dítěte.

Leoše Janáčka hluboce oslovilo stejnojmenné realistické činoherní drama české spisovatelky Gabriely Preissové, které bylo uvedeno bez valného úspěchu v roce 1890. Skladatelovu úmyslu námět zhudebnit se zpočátku autorka bránila, nicméně o pět let později Janáček přece jen hru upravil do podoby libreta. Zvláštností je, že zachoval prozaickou formu, čímž se stal jedním z průkopníků opery zpívané v próze, nikoli ve verších. Práci na opeře dokončil skladatel až na počátku roku 1903. Národní divadlo v Praze operu kvůli osobním rozepřím tehdejšího šéfdirigenta Kovařovice s Janáčkem odmítlo. Byla tedy nastudována v Brně a její světová premiéra se uskutečnila 21. ledna 1904 v Divadle na Veveří, kde sklidila velký úspěch. V Národním divadle byla poprvé uvedena až o 12 let později. Poté byla nastudována ve Vídni (1918) a dalších metropolích. Americká premiéra v Metropolitní opeře v New Yorku proběhla v prosinci 1924, kdy byla představena s německým textem Maxe Broda.

Dvojice pražských provedení má speciální nádech nejen účastí finské sopranistky, ale také faktem, že právě 11. září 2005 byla inscenace uvedena v premiéře, repríza 16. září pak bude reprízou poslední, čili derniérou v pražském divadle. V roli Laci účinkuje Aleš Briscein, Števou je Peter Berger, v užším výběru aktuálně nominovaný na Cenu Thálie.

Foto: Marica Rosengard, ND / Zdeněk Sokol