„Přimlouvám se, abychom s dalším uvedením Vzkříšení počkali na dokončení Vltavské filharmonie.“

„Doufejme, že k nám Lucy Crowe zavítá s hudbou Georga Friedricha Händela, jehož je vyhlášenou specialistkou.“

„Pražský filharmonický sbor byl secvičen naprosto špičkově, zvukomalebné ozvěny z empory Rudolfina byly ozdobami večera.“

Pro úspěších z předchozích let, kdy náš první orchestr u příležitost Dne boje za svobodu a demokracii uvedl na pódiu Rudolfina sira Simona Rattla a Magdalenu Koženou (2022), Petra Popelku, Josefa Špačka a Antoina Tamestita (2023) a Antonia Pappana s houslistkou Janine Jansen (2024), připravil pro letošek koncert nejambicióznější: Mahlerovu Symfonii č. 2 „Vzkříšení“ s finským dirigentem Sakarim Oramem a Pražským filharmonickým sborem.

Koncert byl bezesporu plný neobyčejných hudebních a interpretačních kvalit; jak Česká filharmonie, tak Pražský filharmonický sbor se předvedli takříkajíc v plné parádě, obě sólistky zazpívaly své nedlouhé party citlivě a vypjatě a kdo si zoufal nad tím, že přišel o výkon původně avizovaného dirigenta Zubina Mehty, který účast na koncertu musel odmítnout ze zdravotních důvodů, musel být výkonem Sakariho Orama, mimochodem šéfdirigenta orchestru BBC, plně saturován.

Přesto koncert přinesl dva otazníky, z nichž jeden považuji za naprosto zásadní. Tím je fakt, že Mahlerovo Vzkříšení se v prostorách Rudolfina hrát jednoduše nedá, neboť se do něj nevejde: ani fyzicky, natož akusticky. Hudebníků na pódiu namačkaných, jak příslovečné sardinky v plechovce, mi bylo vyloženě líto a přemýšlel jsem nad tím, zda v takových podmínkách jsou s to podat opravdu plnohodnotný výkon. Sám jsem ovšem v orchestru nikdy nehrál a nedokážu to tedy posoudit. Ještě více líto mi bylo posluchačů, kteří si z palety barev a zvuků Mahlerovy hudby – jakkoliv mistrovsky interpretované – odnesli stěží polovic. Mahlerova hudba je nesmírně košatá, obsahuje v sobě velké množství nápadů, a především několik vrstev zvuku; v takto nevhodném prostoru prostě není možné lidským uchem všechny vnímat. Snad nejlíp to vyjádřil asi desetiletý chlapeček, který seděl vedle mě a který si při každé exponované části zacpával uši. Celkem jsem ho chápal. Ono vlastně ani nejde tolik o hlasitost, jako o to, že se zvukové nuance dohromady smíchají, nevyniknou a my zvuk nejsme v takovém prostoru schopni zpracovat. Zcela chápu touhu organizátorů uvádět toto nádherné a stěžejní dílo světové hudební literatury i jeho dramaturgickou naléhavost k výročí sametové revoluce, ale přece jen bych se přimlouval, abychom s dalším uvedením počkali na dokončení Vltavské filharmonie, kde si ho budeme přece jen schopni vychutnat v celé jeho kráse. To, že jsou oba večery, kdy Česká filharmonie toto dílo uvádí, dlouhodobě vyprodané a že je živě přenášela Česká televize, svědčí o tom, že se nemusíme obávat prázdných míst v novém velkém sále.

Mahlerova symfonie má pět vět, ale většina z nich je navíc členěna do mnoha menších úseků. Hudba se neustále proměňuje a zkoumá nejrozličnější zvuky. Někdy hraje celý orchestr naplno, jindy je hudba velice jemná – a často přechází od jednoho k druhému. Není překvapivé, že se nejčastěji mluví o závěru symfonie. Celá skladba totiž putuje klikatě a oklikami od temného, vzteklého zvuku k radostnému a triumfálnímu. Je to cesta z temnoty na světlo. Závěr je zdrojem názvu „Vzkříšení“, když sbor vstupuje se slovy „Aufersteh’n, ja aufersteh’n“ (Povstaň, ano, povstaň). Dá se dokonce říct, že závěrečný obraz inspiroval hudbu, která mu předchází – mnohé melodie finále jsou nenápadně ukryté, pozměněné a postupně rostou napříč celou symfonií.

Stejně jako většina Mahlerových děl, ani jeho Druhá symfonie to neměla v začátcích jednoduché. Vyžaduje mimořádně velký orchestr a sbor, dva sólisty a varhany a na posluchače – zejména ve své době – kladla obrovské nároky např. už kvůli své délce, která je svými cirka devadesáti minutami přibližně dvojnásobně dlouhá nežli „bežné“ symfonie. Vzdor své délce má dílo obrovskou vnitřní rozmanitost. Musíme si uvědomit, že Gustav Mahler ve své době byl uznávaný jako fenomenální dirigent a schopný ředitel, ale daleko méně jako skladatel. Navíc díky svému pracovnímu vytížení komponoval vždy jen jeden měsíc v roce, během letních prázdnin. Svou Druhou symfonii začal psát v roce 1888, tedy v osmadvaceti letech, a dokončil ji v roce 1894, přičemž její plná verze byla premiérována o dva roky později. Skladba narazila na odpor již během zkoušek a následně i při prvních provedeních, kritika i hudební veřejnost to shrnula víceméně takto: „Mahler je sice výborný dirigent, ale mizerný skladatel.“ Tedy něco, co je z dnešního úhlu pohledu pochopitelné jen stěží. 

Mahlerovo Vzkříšení mělo štěstí, soudobý odpor překonalo a dnešní posluchač dílo dokáže bezesporu ocenit. V této souvislosti vyvstává poněkud hořká otázka: kolik děl v dějinách toto štěstí nemělo a kolik opravdových skvostů leží zaprášeno v archivech, případně bylo ztraceno. O to více bychom si měli vážit práce badatelů a muzikologů, kteří se tyto zapomenuté klenoty snaží objevit, ale i umělců a dramaturgů, kteří se nebojí taková díla uvádět. Ale zpátky v Mahlerovi a České filharmonii.

V době vzniku tohoto Mahlerova opusu světová hudba ležela na rozhraní mezi pozdním romantismem a modernou. Tato symfonie svým způsobem toto rozhraní a s ním i rozpor vykresluje. Vedle velmi půvabné, až brahmsovsky působící třetí věty je zde mnoho disonancí a naznačených moderních postupů zejména ve větě první a páté a dirigent Sakari Oramo tyto rozdíly, rozpory a zvraty dokázal skvěle odstínit a vystihnout. Jeho způsob dirigování je plný jasných, ale zároveň minimalistických gest, nemá potřebu dirigovat takzvaně na efekt a na první pohled bylo vidět, jak si s orchestrem rozumí, což bylo znát již v první větě, kdy je celé dílo uvedeno „rozhněvaným recitativem“ violoncell a kontrabasů, který se rychle mění v rytmičtější pohřební pochod, ten dále narůstá. Také druhá věta je kontrastní, začíná světlejší částí – valčíkem hraným „Sehr gemächlich“ (Velmi pohodlně) v durové tónině, brzy jej však vystřídá úzkostnější, rychlejší, mollový nápad. Zde si vnímavý posluchač může všimnout, že smyčce často nehrají všichni totéž – Mahler je často dělí na dvě či více skupin, aby vytvářel další a další vrstvy hudby. Třetí věta začíná dvěma rychlými, hlasitými údery tympánů a rozvine se do scherza, tedy živějšího tance. 

Na začátku čtvrté věty zazpívala první ze dvou sólistek píseň Urlicht (Prasvětlo), kterou Mahler použil i ve svém písňovém cyklu Chlapcův kouzelný roh. Německá mezzosopranistka Okka von der Damerau je významná umělkyně, známá z předních evropských scén zejména díky interpretaci silných a dramatických rolí z oper Richarda Wagnera či Giuseppe Verdiho. Tuto píseň podala interpretačně velmi jistě, s čítankovou technikou a táhlým legatem, které se krásně neslo prostorem Dvořákovy síně. Přesto jsem se nemohl ubránit dojmu, že tato píseň jí typově příliš nesedí. Jako by svůj dramatický fond musela příliš krotit, aby dosáhla požadované vřelosti, který by byl mladodramatickému mezzosopránu přece jen bližší. 

Pátou a nejdelší větu symfonie lze rozdělit na dvě části – první hraje pouze orchestr, druhá přináší vstup sboru a sólistů. Melodie první části jako by neustále směřovaly k druhé, připravovaly její velký příchod. Dává posluchači příležitost zaposlouchat se do žesťů a bicích působivě hrajících za scénou, které zní jakoby z dálky, jakoby z jiného světa: jako znamení, že se blíží něco převratného.

Když sbor začal zpívat jakousi nadzemskou jemností, jeho slova mluvila o cestě ze zoufalství a tmy k naději a světlu. Od nich se nejprve nenápadně odloupnul křišťálově čistý, ale zároveň nesmírně barevný soprán druhé sólistky večera, britské sopranistky Lucy Crowe. Ta byla do svého nedlouhého partu zcela pohroužena, její hlas zněl zcela přirozeně a byl plný a barevný ve všech polohách. Tato výjimečná umělkyně nás v krátké době vystupovala podruhé, v září na Dvořákově Praze přednesla Epos o Gilgamešovi Bohuslava Martinů. (Reflexe ZDE.) Ve světě je nicméně ceněna především jako „top star“ interpretka Händelových hrdinek. Doufejme tedy, že až k nám zavítá potřetí, bude to právě s hudbou tohoto barokního velikána. Vzdor předchozí výtce se zde náležitě blýsknul čítankových vokálním uměním i hlas paní von der Damerau.  Pražský filharmonický sbor byl secvičen naprosto špičkově, zvukomalebné ozvěny z empory Rudolfina byly ozdobami večera: nic jiného bychom od tohoto tělesa ostatně ani nečekali; na tomto místě je třeba opět pochválit systematickou práci sbormistra Lukáše Vasilka. Česká filharmonie a především její hudebnící si tímto počinem může zapsat do životopisu další triumf.

Na začátku této reflexe jsem zmiňoval, že ke koncertu mám dvě výtky. Chtěl bych závěrem zmínit tu druhou, která zároveň není mířena výlučně k tomuto večeru. V poslední době se stávají běžnou praxí různé druhy projevů před koncertem či přestavením. Přiznám se, že tomu moc nerozumím. Dramaturgie koncertů a představení je přece utvářena tak, aby byla pro publikum čitelná a předávala jasné poselství (jako v případě tohoto koncertu k výročí sametové revoluce) a je-li potřeba něco dodávat, pak je k tomu prostor v koncertních brožurách. Copak máme v hudbu a její poselství tak malou důvěru, že máme potřebu ji uvozovat slovy? Toto věru není výtka ani vůči panu Marečkovi, ani vůči ministru Baxovi, jejichž práce si hluboce vážím, ale vůči tomuto trendu samotnému. Významy slov svoboda a demokracie je samozřejmě nutné si neustále připomínat. Dirigent Oramo v rozhovoru, který jsem s ním vedl, mi řekl: „Pro mě pojem svoboda znamená především svobodu pohybu, možnost cestovat a žít bez omezení, bez ohledu na kultury či území.“ Mám za to, že takto odvážná a vizionářská slova od žádného z politiků během letošních oslav svobody a demokracie neuslyšíme.

foto: Česká filharmonie / Petr Chodura