„Celkový pozitivní dojem korunovalo zdravé tempo, díky němuž mohly proznít všechny vztahové nuance díla, akordickou vertikálou počínaje, melodickou horizontálou konče.“

„Hlavní téma přednesly smyčce klenutě a dynamicky načechraně, což vydatně napomohlo patetickému účinu celé kompozice.“

„Provedení bylo díky pečlivému dirigentskému řízení a muzikálnímu přístupu České filharmonie strhující.“

Francouzská dirigentka Nathalie Stutzmann představila v pražském Rudolfinu výběr ze symfonické tvorby Wolfganga Amadea Mozarta a Petra Iljiče Čajkovského v osobitém stylu, jenž nepostrádal žádoucí klasickou lehkost, ani expresivně rozbouřený patos. Česká filharmonie pod vedením Stutzmann předvedla tradičně profesionálně odvedený kus práce, v němž se nenuceně propojil cit pro slohovou autenticitu se zanícenou dramatičností. Dvořákova síň tak 9. října nabídla charakterové proměnlivý a podnětný posluchačský zážitek.

Nathalie Stutzmann toho má již hodně za sebou. Kromě množství úspěšných angažmá převážně v amerických symfonických orchestrech, za všechny jmenujme alespoň Atlanta Symphony Orchestra či The Philadephia Orchestra, se tato mistryně dirigentského gesta může kasat rovněž širokým koncertním a studiovým repertoárem, který nekapituluje ani před takovými výzvami, jako jsou hudební dramata Richarda Wagnera nebo symfonie Antonína Dvořáka. Její přiznaná slabost pro romantickou a pozdně romantickou kompoziční poetiku se v minulém roce překlopila do posluchačsky značně úspěšného formátu, kdy na Bayreuthském festivalu uvedla Wagnerova Tannhäusera, po němž následoval – jak tehdy referoval tisk – bezprecedentní potlesk vyjadřující exaltované divácké nadšení. Emoční intenzitu a patetickou vznešenost romantické estetiky si mohl posluchač vychutnat rovněž během středečního rudolfinského koncertu, pro který si Stutzmann připravila Čajkovského Šestou symfonii, kterou oděla do vnitřně rozervaného a zvukově působivého hávu. Před tímto bezskrupulózním výtryskem sentimentálních vášní však dirigentka vpustila do rudolfinské akustiky lehce cupitající a v éterických výšinách bezstarostně poletující symfonické dílo Wolfganga Amadea Mozarta. Nutno podotknout, že obě skladby zazněly v historicky věrném podání, které vyneslo na povrch jejich stylovou podstatu.

Česká filharmonie posadila do čela koncertu Mozartovu třívětou Koncertantní symfonii Es dur pro housle, violu a orchestr, v níž zaperlilo sólové duo houslisty Jana Fišera a violistky Evy Krestové. Oba hráči se s chutí ponořili do tematicky a motivicky rozverného tónového materiálu a obdařili jej technicky zdařilou hrou, bohatou na zahuštěné zdobné trylky a dynamické kontrasty. Mozartovo dílo vyznělo v jejich interpretaci nanejvýš autenticky, hráčsky důkladně a přesvědčivě. Orchestr skladbu otevřel v terasovitě strukturované vzestupné dynamice, která byla následně podpořena sebejistými a energicky hybnými violoncelly a kontrabasy. Dirigentka Nathalie Stutzmann zřetelně vystihla mírnou, extrémům se vyhýbající povahu skladby, přičemž vedla muzikanty po srsti jednotlivých lineárních křivek a výrazových různic, které se napínaly od líbezných melodických křivek až po naléhavě zatěžkávané pasáže, v nichž dominovaly perfektně sehrané, v prestových tempech postupně gradující smyčce. Celkový pozitivní dojem korunovalo zdravé tempo, díky němuž mohly proznít všechny vztahové nuance díla akordickou vertikálou počínaje, melodickou horizontálou konče. Ve druhé větě mohlo publikum zakusit zádumčivou, občas i trochu depresivní Mozartovu tvář, která ovšem nijak nezastínila pevně budovanou tektonickou logiku skladby a autorovu bezbřehou kompoziční invenci. Nathalie Stutzmann na základě své mírně asketicky působící gestiky podporovala tento pro někoho možná překvapivý rozměr mozartovského génia, čímž občas utopila diferenciační a kontrastní potenciál díla. Tento deficit však byl dostatečně vykompenzován ve třetí větě, jež doslova sršela živoucí energií a dynamickou pulzací. Česká filharmonie se bez rozpaků pustila do citlivé modelace jednotlivých výrazových proměn, které byly dotahovány srozumitelně rozrůzněnou hrou Jana Fišera a Evy Krestové: zatímco Fišer zdůrazňoval ostré, téměř až kreslířsky přesné frázové a tematické tvary, Krestová díky celkově řidšímu a méně průbojnému zvuku svého nástroje domalovávala krystalicky průhledný a bez velkých emočně vyhrocených zvratů probíhající hudební proces.

Po přestávce se ke slovu dostala patrně nejznámější Čajkovského orchestrální skladba, totiž Symfonie č. 6 h moll nesoucí přiléhavé adjektivum „Patetická“. Celkově silně efektní, instrumentačně zábavná a expresivně bezprostřední kompozice doznala díky proslulé virtuozitě České filharmonie a koncepčnímu přístupu Nathalie Stutzmann romanticky rozdrážděných kontur, v nichž se spolu mísily dramaticky exponované momenty s vášněmi rozoranými konstrukčními předěly. Orchestr v první větě vnořil Čajkovského skladbu do pochmurně syrové, fagoty a kontrabasy tvořené mlhoviny. Z ní se pak postupně klubala projasněná forma, jež skrze kontinuální zapojování celého orchestru, ústícího do témbrově komplexní mozaiky, vyvrcholila do nárazových akcentů smyčcové sekce, jež byly podporovány potřebně špinavými souzvuky v žestích. Následující hlavní téma přednesly smyčce klenutě a dynamicky načechraně, což vydatně napomohlo onomu patetickému účinu celé kompozice. Druhá věta zaujala repetitivním zjevováním harmonicky zajímavě podbarveného melodického úseku, který však byl zkonkrétněn pokaždé v jiném instrumentačním obalu. Těleso zde hbitě manévrovalo za pomoci ležérních smyků ve smyčcích a drobně akcentujících dechů. Následující třetí věta posluchače nijak nepřekvapila přesnou orchestrální souhrou, jež s jistotou a strukturním vhledem odbavovala jednotlivé motivické a frázové celky. Očekávanému finále, ploužícímu se v adagiovém tempu, pak orchestr skrze překvapivé dynamické transformace v dechové sekci a mohutná vibrata ve smyčcích propůjčil citově vnitřně rozštěpený a rozervaný ráz, jenž položil základy očekávanému patosu. Provedení tak bylo díky pečlivému dirigentskému vedení a spolehlivému muzikálnímu přístupu České filharmonie strhující.

Vystoupení Nathalie Stutzmann je na poli tuzemského koncertního provozu jistě významným počinem. Čtvrteční koncertní večer názorně předvedl, že spojení jejího dirigentského umění s hráčskou schopností České filharmonie je schopno dosáhnout symbiotického efektu, který uspokojí nejednoho hudebního znalce, přičemž kulturně vychovanému posluchači nabídne formálně i obsahově vydatné provedení slohově rozdílných děl. Mozart s Čajkovským působili, jako by se na koncertních pódiích setkávali odpradávna.

Foto: Česká filharmonie / Eliška Dobnerová