„Jindřich Feld sbírku Čtyři písničky o štěstí zkomponoval přímo na míru své vnučce, sopranistce Lucii Kaňkové.“ 

„Kaňková předvedla obrovskou pěveckou preciznost.“

„Mezi sopranistkou a kvartetem panovala symbiotická souhra, zároveň se instrumentalisté dokázali barevně přizpůsobit prostoru i pěvkyni natolik, aby ani ve forte její hlas nezastínili.“

Wihanovo kvarteto představilo v rámci Pražského jara program složený z posledních smyčcových kvartetů W. A. Mozarta a L. van Beethovena společně se třemi písňovými cykly Jindřicha Felda u příležitosti 100. výročí narození tohoto autora. Interpretace Lucie Kaňkové byla výjimečná nejen pěvecky, ale i svým symbolickým rozměrem. Čtyři písničky o štěstí totiž Feld, který byl jejím dědečkem, napsal přímo pro ni, uvedení se však nedožil. V Karolinu 18. května zazněly ve světové premiéře.

Jindřich Feld (1925–2007) u nás není skladatelem široce známým ani často uváděným na koncertních pódiích, je tedy na místě alespoň krátké představení jeho tvorby. Syn významného houslisty a pedagoga Jindřicha Felda staršího vystudoval skladbu na Pražské konzervatoři a HAMU, k čemuž připojil také doktorát z hudební vědy, estetiky a filozofie. Přelom v jeho kariéře znamenalo především roční hostování ve funkci profesora kompozice na australské univerzitě v Adelaide v letech 1968–1969, kde získal řadu kontaktů na kolegy i instrumentalisty. Skladbu vyučoval na Pražské konzervatoři, v 80. letech absolvoval akademické turné po univerzitách v USA, přednášel rovněž v Japonsku, Německu, Norsku a Dánsku. 

Rozsáhlá tvorba Jindřicha Felda, která se dočkala četných ocenění, zahrnuje orchestrální skladby, instrumentální koncerty, komorní skladby pro různá obsazení, sbory, písně i scénickou hudbu. Oceňován je zejména pro svůj pedagogický přínos, známé jsou zejména jeho kompozice skladeb pro flétnu a další dechové nástroje, například Koncert pro flétnu a orchestr nebo Sonáta pro flétnu klavír, napsal také jednu operu, Pošťáckou pohádku na motivy Karla Čapka. Do povědomí se dostal také spoluprací s řadou českých i zahraničních umělců, pro něž komponoval skladby přímo na objednávku. Kromě světově známého francouzského flétnisty Jeana-Pierra Rampala to byla také česká klavíristka Božena Steinerová, dánský akordeonista Mogens Ellegaard, ruská houslistka Marine Yashvili nebo americký saxofonista Eugene Rousseau, jimž dokázal napsat skladby takříkajíc „na tělo“.

To platí také o Čtyřech písničkách o štěstí, jež na koncertě zazněly ve světové premiéře. Feld sbírku zkomponoval na míru své vnučce, sopranistce Lucii Kaňkové, týden po dokončení díla v roce 2007 však zemřel a premiéry se nedožil. „Konzultovali jsme spolu jak text, tak i melodii, co se mi dobře a špatně zpívá. Dnes už bych samozřejmě volila trochu jiné noty a jiný rozsah, ale i tak si myslím, že je to velmi povedená skladba a jsem moc ráda, že po mnoha letech konečně proběhne oficiální světová premiéra s Wihanovým kvartetem,“ uvedla pěvkyně. 

Pěvkyně uvedla tři Feldovy cykly: Laus Cantus, Čínské lidové písně pro soprán a smyčcové kvarteto a již zmíněné Čtyři písničky o štěstí, přičemž každý z nich zkomponoval skladatel v jiném období svého života. Laus Cantus neboli Chválu zpěvu roku 1985 k třístému výročí narození Johanna Sebastiana Bacha. Použil v ní známý takzvaný BACH-motiv, kryptogram složený z tónů B, A, C a H na klíčovém slově canto (zpívám), užitém v šesti světových jazycích – kromě češtiny a latiny (či italštiny, tvar první osoby slovesa je pro oba jazyky shodný) také ve španělštině, francouzštině, němčině, angličtině a čínštině. Zajímavostí je, že ve skladbě využívá i různé perkusivní zvuky na tělo nástrojů.

Svůj zájem o čínštinu, jenž není u nás příliš obvyklý, snad zejména kvůli její náročnosti, zužitkoval Feld rovněž v další kompozici Čínské lidové písně pro soprán a smyčcové kvarteto. Sbírku na texty lidových písní z provincie Jün-nan v jihozápadní Číně věnoval čínské sopranistce Lan Rao, s níž se seznámil v Mnichově. 

Svoji poslední skladbu, Čtyři písničky o štěstí, dokončil Jindřich Feld pouhý týden před svou smrtí, jak bylo řečeno. Jsou na texty ze sbírky Ladění české básnířky Heleny Vajgantové (1928–2017) a autor je původně zamýšlel pouze pro soprán a klavír, jeho tchán Michal Kaňka, působící jako violoncellista Wihanova kvarteta, jej však přesvědčil k úpravě pro smyčcové kvarteto. Dá se tak říci, že sbírka byla zhotovena přímo na míru jak zpěvačce, tak kvartetu, a autor počítal, že ji budou v tomto složení společně interpretovat. Na koncertě 18. května jsme tak měli možnost celou skladbu slyšet tak, jak ji autor zamýšlel, byť se značnou časovou prodlevou. 

To se pochopitelně odrazilo v celé interpretaci, která byla technicky skvělá, velmi procítěná a písně o štěstí patřily právem k vrcholům programu. Kaňková v celém programu prokázala obrovskou pěveckou preciznost. S přehledem zvládala náročné intervalové skoky, předvedla velký dynamický rozsah i malé barevné nuance. Všechny polohy včetně nízkého brumenda jí zněly krásně vepředu a nezapadaly. Zvláště povedená byla píseň Štěstí nekoupíš. 

Mezi sopranistkou a kvartetem panovala symbiotická souhra, zároveň se instrumentalisté dokázali barevně přizpůsobit prostoru i pěvkyni natolik, aby ani ve forte její hlas nezastínili. V celém programu tak bylo cítit jakési rodinné sepětí, nejen metaforické, ale i doslovné – kromě Lucie Kaňkové a jejího otce Michala Kaňky, příbuzných s Jindřichem Feldem, totiž v kvartetu hraje další spřízněná dvojice: otec a syn Leoš a Jakub Čepický.

Karolinum, které není příliš častým dějištěm koncertů i vzhledem k tomu, že je primárně využíváno jako rektorát Univerzity Karlovy, nabídlo ve Velké aule symbolicky naprosto perfektní prostor, v němž se snoubí tradice a kontinuita se současností i historie s modernitou, a to v několika rovinách. Jakožto dějiště studentských imatrikulací a promocí zrcadlí Feldovo všestranné vzdělání a jeho úspěšnou pedagogickou dráhu, zároveň jde o jeho alma mater. Sál nabízí architektonické spojení gotického prostoru s moderními designovými úpravami, které jej nejen doplňují, ale činí jej živým, moderním prostorem; vytváří ostré kontrasty, které se ale vzájemně citlivě doplňují.

Totéž lze říci rovněž o dramaturgii večera. Feldovy písňové cykly zarámovaly poslední smyčcové kvartety dvou hudebních velikánů – na počátku Mozartův Smyčcový kvartet č. 23 a na konci Beethovenův Smyčcový kvartet č. 16, oba v tónině F dur. Veskrze klasický repertoár tak ohraničil Feldovu soudobou tvorbu a stejně jako aula samotná i přes kontrasty vytvořil harmonický celek. Felda a Beethovena navíc spojuje to, že jde o poslední dokončené dílo autora před smrtí, tedy jakýsi jejich epitaf.

Foto: Pražské jaro 2025 / Jan Kantor