„V Capuçonově provedení se Korngoldova skladba proměnila v éterický, jemně zdramatizovaný tvar, ve kterém vládly prchavé, místy až impresionisticky náladové koláže.“

„Úvod Brucknerova symfonického monumentu byl svěřen smyčcům, z jejichž pianově introvertní a výrazově lehce zakalené hry se postupně rodila mohutná klenba.“

„Symfonické těleso špičkově usouvztažňovalo jednotlivé motivické buňky, které se pak jako drobné říčky slévaly do rozvášněného veletoku rozsáhlých melodických linií.“

Vznešený duch pozdního romantismu sebejistě vkročil 9. září do Dvořákovy síně, aby posluchače odzbrojil patetismem Antona Brucknera a tradicionalismem Ericha Wolfganga Korngolda. Světoznámé symfonické těleso Gustav Mahler Jugendorchester pod vedením uznávaného mistra dirigentského gesta Manfreda Honecka připravilo pro osmnáctý ročník Dvořákovy Prahy co do obsazení a technických požadavků náročný repertoár, který rudolfinské publikum omráčil uvědomělou interpretační perspektivou a přesvědčivými instrumentálními výkony. O sólový vrchol večera se postaral francouzský houslista Renaud Capuçon, jehož impresivní projev učinil z Korngoldova koncertantního kusu zvukově a výrazově vyvážené dílo.

Erich Wolfgang Korngold, původem rakouský skladatel, jejž Gustav Mahler prohlásil za skladatelského génia a v jehož duši od útlého věku kypělo mimořádné kompoziční nadání pro komorní i velká hudebně dramatická díla, světově proslul nikoli svou poměrně rozsáhlou koncertní tvorbou, nýbrž zejména díky angažmá ve filmovém průmyslu, do nějž coby ostřílený skladatel veplul jako tvůrce hudebních podkresů k hollywoodským filmům. A snad i kvůli tomu, že se Korngoldovi nijak nepříčilo komponovat v úzkých estetických mantinelech filmové hudby, složil svůj oblíbený a často uváděný Houslový koncert D dur, op. 35 v ryze akademickém a tradicionalistickém stylu. Korngold se zde projevil jako v minulosti prodlévající komponista, který celou svou bytostí vězel v hudebním novoromantismu, a byl proto slepým vůči celé avantgardě minulého století.

Během koncertního večera se provedení Korngoldovy koncertantní skladby ujal Renaud Capuçon, na současném panteonu houslového umění kralující hráč schopný neobyčejného muzikantského vhledu a představitel nevtíravé, přirozeně se prezentující virtuozity. V jeho procítěném, lehce sentimentálně neseném provedení se Korngoldova lehká a efektní skladba proměnila v éterický, občasně jemně zdramatizovaný tvar, ve kterém vládly prchavé, místy až impresionisticky náladové koláže. Na větší kontrasty skoupé líčení efemérních citových vláken bylo ústředním obsahem prvních dvou vět, do nichž rakouský dirigent Manfred Honeck promítl svůj jednoznačně vykazatelný um najít i ve strukturně beztvarých místech stopy hudební logiky a formální celistvosti. Dirigent v souladu s intencí díla vedl Gustav Mahler Jugendorchester k mírnému, dynamicky homogennímu a nijak zvlášť diferencovanému opracovávání divergentních témbrových prvků, jež měly sloužit jako strukturně proměnlivý a expresivně tetelivý terén pro sólové výkony Renauda Capuçona. Francouzský houslista vytrvale a s brilantní technickou dovedností emočně angažovaně vyhrával plynule na sebe navazující melodické linky, jež bravurně modeloval do dynamicky proměnlivých a agogicky pružných horizontálních útvarů. Dosavadní výrazová měkkost a řídkost faktury Korngoldova díla vzala za své ve finální větě, v níž se objevila již rytmicky razantnější a ostřejší dikce projevující se především v drsnějším přístupu sólisty, pro nějž se korngoldovská partitura proměnila v rezervoár rozmanitých technických nuancí pichlavými pizzicaty počínaje a hbitými glissandy konče. Orchestr se poměrně úspěšně dokázal naladit na tuto stylovou proměnu. V jistých místech však, i přes skvěle zahrané řemeslně složité momenty, se nedala přeslechnout určitá těžkopádnost a zbytnělost témbrové složky orchestrálního zvuku; hollywoodská odlehčenost Korngoldova díla by si zasloužila žánrově mírnější, co do mohutnosti zvuku uměřenější provedení. 

Jako pomyslný kontrast ke Korngoldově hollywoodsky bezstarostné a romanticky lyrizující skladbě zazněla ve druhé půli večera Symfonie č. 9 d moll, WAB 109 Antona Brucknera. Extrémní nároky nejen na orchestrální obsazení, ale také na technické dovednosti hráčů činí z brucknerovských koncertů vždy očekávanou událost, během níž jsou testovány jak schopnosti symfonických těles, tak posluchačská úroveň publika, od kterého se žádá maximální soustředění na komplikovanou, z podhoubí tradičních kompozičních schémat vyrůstající hudební formu, jakož i na mnohovrstevnatou instrumentální složku, s níž tento historicky kontroverzní tvůrce pracoval nanejvýš rozhodně a v mnoha ohledech i novátorsky. Gustav Mahler Jugendorchester, mnohaletou praxí osvědčený tahoun v provádění pozdně romantického repertoáru, představil typicky majestátní symfonismus Antona Brucknera na jeho posledním a nedokončeném díle, v němž plně dozrává mistrovo kompoziční umění a ve kterém pomalu doznívají labutí písně romantické estetiky. Tento dramaturgicky velkorysý a záslužný čin tak z jedné strany posluchači zprostředkoval na pražských koncertních méně hraný kus pozdně romantického repertoáru a ze strany druhé napomohl prolomit nebezpečně tuhnoucí krustu mezi tuzemským posluchačstvem a brucknerovským stylem. Díky zodpovědnému dirigentskému přístupu Manfreda Honecka a výtečné souhře členů orchestrálního tělesa se podařilo vybrousit partituru Brucknerovy Deváté do interpretačně přesvědčivého tvaru, jenž dozajista pozitivně zasáhl i posluchače mající k německému či rakouskému romantismu spíše rezervovaný postoj. 

Úvod Brucknerova symfonického monumentu byl svěřen smyčcům, z jejichž pianově introvertní a výrazově lehce zakalené hry se postupně rodila mohutná, v dynamických vrcholech se tyčící tematická klenba nesená žesťovou sekcí a podporovaná plným zapojením adekvátně rozbouřeného orchestru. Dirigent mocnými gesty sevřel opulentní motivicko-tematické portfolio skladby za pomoci symetricky distribuovaných výrazových poloh, do kterých usadil plynule se přelévající a energicky pulzující melodické linie podbarvené vertikálně transparentními a krystalicky blyštivými akordickými souzvuky. Výsledkem byl pevný a kompaktní hudební celek, v němž spolu nenuceně koexistovaly tónově formální a obsahově emoční, k řízenému patosu inklinující složky. Symfonické těleso špičkově usouvztažňovalo jednotlivé motivické buňky, které se pak jako drobné říčky slévaly do rozvášněného veletoku rozsáhlých melodických linií. Pro dokreslení dechberoucího plynutí věty Gustav Mahler Jugendorchester umně a s veškerou úctou k Brucknerově tvorbě modeloval agogický proud hudebního toku do živého, ale stále elegantně se nesoucího celku, z něhož sálalo hráčské nadšení i dokonalé porozumění brucknerovskému projevu.

Začátek druhé věty prořízl ticho Dvořákovy síně precizně rytmizovanou hrou klarinetů, do níž vzápětí udeřila strojově přesná expozice hlavního, s mechanickou přímočarostí vyhraného tématu, jímž se Bruckner pomyslně loučil se vznešenými romantickými ideály a vycházel vstříc moderní a plně industrializované společnosti. Skladatelovu reflexi nově přicházející epochy orchestr spolu s gesticky přesným Manfredem Honeckem přednesl vitálně, sveřepě a s potřebnou dávkou nemilosrdné agrese.

Lomoz ostrých tahů smyčců a řezavě drastických vstupů žesťové a bicí sekce byl přerušen hned v prvních taktech třetí a závěrečné věty, reprezentující jeden z vrcholů Brucknerových kompozičních snah. Rakouský skladatel zde plně využil wagnerovské a – řečeno s muzikologem a hudebním teoretikem Ernstem Kurthem – romantické harmonie, projevující se v radikální chromatizaci tónového materiálu a volnějším užívání disonancí. Bruckner zde progresivně atakoval hranice tonální hudby, čímž významně rozšířil výrazový profil skladby, prolomil mnohé stylové bariéry a pomyslně připravil půdu pro následující dějinný vývoj hudebního umění. Orchestrální těleso na úterním koncertě chápavě rozkrylo Brucknerovy harmonické a melodické inovace, nebálo se vstupovat do nelibozvučných teritorií, ve kterých zejména žesťové nástroje sehrávaly podstatnou úlohu, a bez zaváhání umocňovalo vážné a tíživé vyznění celého takřka třicetiminutového kusu. A i když mladistvý orchestr dokázal Brucknerovy chorálově komponované melodie rozehrát v celé jejich náboženské hloubce, byla zejména k závěru znát určitá únava z extrémní náročnosti, vypjatosti a neobvyklé délky věty. I přes tyto komplikace, projevující se zejména v občasné intonační váhavosti a absenci větších diferencí ve výrazu, však vrcholná burácející katarze ve druhé polovině věty vyzněla jako jakýsi očistný rituál, jenž při své citové palčivosti a bezprostřednosti utvořil ty nejvhodnější podmínky pro závěrečné tonické, do božské imateriality spějící usmíření. Symfonie č. 9 tak v provedení Gustav Mahler Jugendorchester naplnila svůj autorem deklarovaný účel, totiž uměleckou službu samotnému Bohu.

Gustav Mahler Jugendorchester, jejž v osmdesátých letech ve Vídni založil Claudio Abbado, se v pražském Rudolfinu představil coby špičkový soubor, jehož hráčským schopnostem neunikne ani takový interpretační oříšek jako Anton Bruckner. Během koncertu bylo jasně znát, že Manfred Honeck a Renaud Capuçon jsou perfektními partnery k tomuto možná nejlepšímu mladistvému a maximálně internacionálně sestavenému tělesu. Navzdory několika vyřčeným drobnostem se jednalo o posluchačsky obohacující a niterný zážitek, který byl po zásluze oceněn dlouhotrvajícím potleskem.

Foto/zdroj: Dvořákova Praha / Petra Hajská