„Je opravdu dobré, že se podařilo angažovat jako hosta také Tomáše Hanuse, který je v podstatě největší dirigentskou hvězdou sezóny.“

„Sólistovi chyběl kus nosného houslového tónu.“

„Hanus vsadil u Strausse na jemnou a klasickou propracovanost, nehnal orchestr do rychlejšího tempa ani do ohromujícího zvukového efektu.“

Začátek 99. sezóny Symfonického orchestru Českého rozhlasu se velmi vydařil. Znovu se podařilo angažovat Tomáše Hanuse a zvolený program patřil k těm náročnějším, ale všechno dobře dopadlo. Dvě nejslavnější symfonické básně Richarda Strausse byly vrcholem večera a ani úvodní Čajkovskij a Prokofjevův houslový koncert s mladým korejským houslistou Inmo Yangem nezůstali stranou.  

Byl to úvodní koncert sezóny, takže v publiku 6. října sedělo mnoho „rozhlasáků“ a pozvaných hostů, v úvodu krátce promluvil generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral a v čerstvě povolební atmosféře publikum tleskalo při slovech, že rozhlas je a bude veřejnoprávní. Jinak mluvil spíše o hudbě mj. o tom, že to je poslední sezóna Petra Popelky v roli šéfdirigenta. Je ale dobré, že se podařilo angažovat jako hosta také Tomáše Hanuse, který je v podstatě největší dirigentskou hvězdou sezóny. Nemá potřebu rozesílat tiskové zprávy o své kariéře, ale i tento žák Jiřího Bělohlávka je velmi úspěšným operním dirigentem, jak o tom svědčí poslední nastudování Prodané nevěsty ve Vídeňské státní opeře (reflexe ZDE) i hostování s Mou vlastí na Pražském jaru s orchestrem z Cardiffu. A nejlepší pověsti přímočarého a neobyčejně citlivého dirigenta dostál.

Hned úvodní symfonická báseň Romeo a Julie Petra Iljiče Čajkovského zaujala přirozeným a dobře rozvrženým tempem. Úvodní akordy měly tajemné napění, orchestr hrál jemně a měkce a posléze přišlo rytířské téma, podané energicky a svěže. Vše se ale koncentrovalo v jímavém tématu lásky, které Čajkovskij exponuje jenom několikrát, poprvé, tuším, ve fagotovém sóle a nakonec ještě jednou s bolestným gestem ve smyčcích. V závěru přichází i kus dramatické bouře, ale hlavní je, že tento mladistvý Čajkovskij – Romea a Julii zkomponoval jako devětadvacetiletý v roce 1869 – vyzněl měkce a neokázale.

Následoval Druhý houslový koncert Sergeje Prokofjeva, kterému zcela vévodí sólový part houslí. Houslový koncert g moll je z roku 1935, tedy z doby, kdy autor komponoval svého baletního Romea a Julii a kdy se hodně vrací k romantické hudební řeči. To je nejnápadnější v pomalé druhé větě, která je vlastně jedinou doprovázenou melodií v několika variacích. První věta je komplikovanější, ale převládá zasněnost a neoklasická čistota hudebních linií. Dirigent orchestr hodně ztišil a nechal vyznít všechna drobná sóla dřevěných dechových nástrojů, aby měl sólista co nejvíce prostoru. Doprovod nebyl vždy zcela precizní, ale zůstal citlivý a prokreslený. Pokud jde o samotného jihokorejského houslistu Inmo Yanga, musíme ocenit technickou svrchovanost, ale chyběl kus nosného houslového tónu. Celý sólový part zněl poněkud zastřeně, což u některých pasáží působilo snivě a zajímavě, zejména v éterických výškách, jinde k plnému výrazu cosi chybělo, řekl bych plnější romantický zvuk. V umělcově životopise čteme v první větě o „zvuku plném poezie“ a s tím se dá souhlasit, na houslové koncerty je ale přece jen příliš introvertní. Jinak má Yang zajímavě nakročenou světovou kariéru a seznam orchestrů a dirigentů, se kterými už vystoupil, je zajímavý, takže se třeba ještě někdy vrátí a těšme se na něj.   

Pro orchestr přišel vrchol po přestávce, protože obsahoval dvě populární, náročná, ale vděčná díla Richarda Strausse. Není obvyklé zařadit vedle sebe Dona Juana a Enšpíglova šibalství takto jako hlavní dílo programu. Ale funguje to skvěle, i když pro některé konzervativní posluchače možná bylo toho komplikovanějšího modernismu nakonec příliš. Jde ale o dvě nejslavnější a nejhranější díla svého autora, která mají být lehce dráždivá a jsou mistrovsky zkomponovaná. Pětadvacetiletý Strauss zkomponoval Juana jako opojnou symfonickou báseň a vlastně tím definoval ducha doby fin de siècle. Je to dílo vášnivé, barvité i lehce dekadentní, tak jako popisovaný hrdina. Zajímavé bylo, že Tomáš Hanus vsadil u Strausse na jemnou a klasickou propracovanost, nehnal orchestr do rychlejšího tempa ani do ohromujícího zvukového efektu. Skvěle vyšla houslová sóla koncertního mistra Vlastimila Kobrleho, ale stejně tak sólo hobojové, klarinetové a další. Vyplatil se komornější zvuk plný zajímavých detailů. A podobně u Enšpígla, kde první hornistka Jana Švadlenková s přehledem zvládla náročné sólo, hlavní téma Enšpígla. Opět byla znát přehledná a čitelná stavba, přirozená tektonika a střídání míst klidnějších s těmi exponovanými. A rád bych slyšel, jakého výsledku by se orchestr dobral, kdyby měl ještě týden zkoušení navíc, i tak byl ale zvuk orchestru pozoruhodně pročištěný a kultivovaný. Všechny zvolené symfonické básně jsou skvělým otvírákem a jejich působivost se dohromady násobí. A na interpretačním rukopise byla znát bytostná zkušenost z operou.

Dodejme, že Tomáš Hanus se SOČRem nastudoval i Beethovenovu Devátou u příležitosti 80. výročí konce druhé světové války letos v květnu a v této sezóně ještě společně uvedou Mahlerovu Druhou symfonii. Je to mimořádná série pozvání a právě díky ní se Hanus vrací do Prahy častěji. Věřme, že intenzita spolupráce nepoleví a že se přidají i další pořadatelé.

Foto/zdroj: Symfonický orchestr Českého rozhlasu