„Když se přihlédne ke krvavému zabití nemluvněte na kuchyňském stole, což je už opravdu jen pro otrlé, pak je toho bieitovského na Prahu až dost.“

„Není to Janáček tak úplně elektrizující a do duše se zadírající, ale velmi slušně hudebně zrealizovaný ano.“     

„Laca a Jenůfa sedí u stolu, křečovitě se smějí a mažou si vzájemně po tvářích kusy svatebního dortu.“ 

Tak nám zabili Janáčka, chtělo by se parafrázovat slavnou hlášku z Dobrého vojáka Švejka po zhlédnutí nové inscenace Její pastorkyně v pražském Národním divadle. Jenůfa podle režiséra Calixta Bieita a výtvarnic Anne-Sofie Kirsch a Pauly Klein, to je sex, nože, krev… a nevyužitý revolver. Emocemi nabitou, téměř veristickou operu, historicky první českou s prózou místo veršů, se jim sice nepodařilo zničit, ale jednoznačné nadšení rozhodně nevyvolali.  

Janáčka a jeho hudbu nám tedy 22. května v Národním divadle v rámci Pražského jara tak úplně nezabili, a to i díky zpěvákům a dirigentu Stefanu Veselkovi, ale režisér Calixto Bieito, kontroverzní postava současného evropského hudebního divadla, se vcelku úspěšně, jak se dalo čekat, pokusil aspoň znásilnit poetiku, kterou si s Janáčkovými operami tak nějak představujeme jako normální. I když je pravda, že se po premiéře dal zaslechnout také názor, že se tentokrát moc nevyznamenal, že ho bylo ve výsledku přítomno docela málo.

Je to sporné. Když se započte kouření cigaret Jenůfou a všemi sboristkami, několikeré bití mužských partnerů kabelkou a několikeré stržení ubrusu i s nádobím, když se vezme v úvahu Števa škrtící řetězem Kostelničku, která se před ním pokoří tím, že se svléká a drží mu ruku ve svém klíně, případně se připočte rychtář oddávající se s jednou svatebčankou veřejně sexu na stole a pak i pod stolem… a samozřejmě, na to nesmíme zapomenout, když se přihlédne ke krvavému zabití nemluvněte na kuchyňském stole, což je už opravdu jen pro otrlé, pak je toho bieitovského na Prahu až dost. Na druhou stranu, zprávy z jeho jiných inscenací po Evropě hovoří o větším počtu zvěrstev a hnusu a o ještě větším znázorňování zbytečného násilí… Pan režisér (i když se v našem RozhovoruPlus dušuje, že opravdu, ale opravdu nechce provokovat)  si evidentně libuje ve zbytečných ošklivostech, které přesahují nutný realismus. Do hlavy mu nevidíme, ale musí to být umělecky poměrně vyhraněný člověk.    

Bylo by zajímavé dozvědět se, jestli se dirigent večera, v Praze debutující Stefan Veselka, Nor s českými rodiči, dívá při tomto představení na scénu s potěšením, nebo raději vůbec ne. Pokud se nicméně týká jeho hudebního nastudování, není špatné. Janáčkova světově proslulá opera má zejména v druhé polovině večera i přes režisérské excesy značnou dramatickou působivost, která se naštěstí v hudbě nedá tak zbytečně přepalovat a přepálit, jak se to občas v této produkci daří na scéně. Integrovány jsou působivé odmlky, expresivní vyhrocenost se střídá s lyričtějšími místy, orchestr hraje pěkně a plasticky. Není to Janáček tak úplně elektrizující a do duše se zadírající, ale hudebně velmi slušně zrealizovaný ano.     

Dominující hlavní postavou je zde chtě nechtě nikoli Jenůfa, ale Kostelnička, a to díky tomu, jak ji ztvárňuje britská mezzosopranistka Rosie Aldridge. Roli už má zažitou z německých divadel, zpívá také Kabanichu v Kátě Kabanové a vedle starší klasiky se po Evropě objevuje rovněž v Brittenových, Šostakovičových a Stravinského operách i v soudobých dílech. S Bieitem má čerstvou zkušenost z jeho stuttgartské inscenace Wagnerova Parsifala. Pěvkyně s výkonným hlasem obdařila Kostelničku potřebnou vokální dramatičností i nepřehlédnutelnou přítomností na jevišti, k tomu řadou výkřiků a vzdechů navíc, které podpořily vrcholně expresivní okamžiky. Její čeština nemůže být stoprocentní, některá slova kvůli deformované výslovnosti pak ztrácejí ideální působivost, ale text i tak obsáhla obdivuhodně a bylo jí velmi dobře rozumět.  

Z tuzemských pěvců byl ve vynikající formě Aleš Briscein jako Laca. V jeho hlase je v pěkné rovnováze zvonivá jasnost i měkkost. Alžběta Poláčková poskytla Jenůfě své maximum možného co do expresivní vypjatosti a občas i něhy, režie ji ovšem vedla hlavně k větší vyzývavosti, než je obvyklé. Martin Šrejma by Števovi potřeboval dát přinejmenším v prvním dějství ještě větší uvolněnost; i pěvecky byl blíže verismu než namyšlenému vesnickému šohajovi. V menších rolích se adekvátně uplatnili Eva Urbanová, Jiří Hájek, Pavel Švingr a další.  

Nemá cenu vypočítávat zbytečné nelogičnosti, zaznamenané během večera, jako třeba hlasitě, efektně a působivě na celé divadlo štkajícího „chlapčuka“, o kterém se ovšem v libretu zpívá, že „…co je těch osm dní na světě, nikdy nezaplakal…“ Není třeba postrádat mlýn, když jeho klapot zní aspoň v hudbě a na scéně je místo náhonu a kola vybavení pro basketbal, díky kterému Laca tak nonšalantně může „dát koš“. Netřeba pátrat po „obrazu Bohorodičky v jizbě“, vždyť žádný interiér na jevišti není a okamžiky jímavě zbožné modlitby stejně slouží Kostelničce (která tam mimochodem ještě nemá být) jen k tomu, aby Jenůfu zrovna oblékala. A proč litovat, že sbor v rekrutské scéně místo folkloru mátožně a bezradně mává rukama jako někde na diskotéce, když zejména muži mají tak slušivé černé kostýmy… a vypadají v nich jako cosi mezi kominíky a milicionáři…? I když se hraje podle notové edice zachycující brněnskou verzi díla z roku 1908, moravského a starosvětského tady není nic. Poetika této inscenace je jiná. 

Patří do ní svévolné roztrhání papírů Janovi, který je šťastný, že se naučil číst; Lacovy modré montérky a bílé šaty Jenůfky jako nevěsty, ačkoli se zpívá o tmavých; patří do ní patrně funkční šicí stroj, na kterém se však nakonec nic důležitého neušije; a také sada naopak nefunkčních tranzistorových rádií, která tam kdovíproč rozestavil Laca. Patří do ní sex na místech, kde to nedává smysl, a postávání a polehávání na stole, kde to nemá žádný význam. I to, že se Kostelnička ohání ve vyhroceném okamžiku před svým zatčením revolverem. Svatebčané mají aspoň pádný důvod prchnout a nemusejí se, jako v jiných inscenacích, vytrácet z jeviště rozpačitě. Nějak se s nimi sice ztratí i rychtář, kterého vyzývá, ať ji odvede; ale to nevadí, odchází sama. A prodlužované očekávání, že teď ta nebohá žena, která „víc milovala sebe“, a proto vraždila, v této svévolné inscenaci třeba dokonce spáchá střelnou zbraní sebevraždu? Nenaplnilo se, režisér situaci otevřel, ale nevyužil.    

Samostatnou úvahu však potřebuje ještě navazující závěr opery. Obsahuje silné emoce. Laca: „Já i to pro tebe snesu…“ Jenůfa: „Včil k tobě mne dovedla láska – ta větší, co Pánbůh s ní spokojen!“…  Každá inscenace finále řeší jinak. V některých dvojice odchází do prosvětleného horizontu (a nemusí to být ani trochu kýčovité, naopak, taková katarze může být dokonce zcela pozitivně a krásně srdceryvná), jiné se takové míře znázorněné naděje naopak vyhýbají jako čert kříži a ordinují publiku depresi, další opatrně naznačují možnost budoucího sblížení, jedna nedávná závěrečnou scénu vypustila – a ostatní jsou ve výsledku spíše bezradné. Calixto Bieito přidal novou dimenzi. Všude je skoro tma, Laca a Jenůfa po přestálých utrpeních, ještě v šoku, unaveně sedí u stolu a křečovitě se smějí… A mažou si vzájemně po tvářích kusy svatebního dortu. 

Calixto Bieito je v Praze umělecky činný už poněkolikáté a zřejmě ještě zase bude. Část obecenstva ho ve čtvrtek vybučela, ale kdo jeho formátu by si z toho něco dělal, že….?

Pražské Národní divadlo je tedy se současným vedením po realizaci tohoto projektu zase o kus dál na cestě ke světovosti. Toto konstatování může být vnímáno jako pochvalné, nebo jako ironické, asi podle vkusu jednoho každého. Ale pak je tu ještě srovnání s Národním divadlem Brno, které vrhá na předchozí slova jasnější a objektivnější světlo. V Brně v opeře ze světových režisérů sázejí například na Roberta Carsena, který provokovat opravdu nechce a neprovokuje, a přitom vytváří tak silné příběhy a obrazy, že se v člověku zastaví dech. A na světové úrovni tam operu opakovaně inscenují také Jiří Heřman nebo David Radok. Brno teď nesporně nad Prahou v opeře už řadu let vede. Velkou neznámou zatím zůstává, jestli se v roce 2028 při střídání stráží s příchodem brněnského uměleckého vedení do Prahy promění estetika Národního divadla žádoucím směrem k té nynější brněnské. A také, jak moc – s prozatím neznámým tamním nástupcem Martina Glasera – ta nynější dramaturgie a estetika v Brně pak vymizí.

Foto/zdroj: Pavel Hejný, archiv KlasikyPlus.cz