„Jestliže Simon Rattle proklamoval svou dramaturgickou vizi v protikladu standardního repertoáru a málo provozovaných opusů, seznali jsme tento večer, v čem tkví kouzlo dirigentovy konfrontace.“

„Vokální kvarteto bylo ideálně hlasově vyvážené a zaskvělo se i sólovými výstupy.“

„Dvojroli Anny zpívala Magdalena Kožená, která předloze a jejímu obrazu vtiskla výrazově odlišné hlasy.“

Poslední z cyklu šesti koncertů abonentní řady „A“ České filharmonie přinesl dvě kontrastní díla. Vedle koncertního provedení opery o jednom dějství Sedm smrtelných hříchů Kurta Weilla, v níž se v hlavní úloze zaskvěla mezzosopranistka Magdalena Kožená, zařadil hlavní hostující dirigent Simon Rattle první řadu Slovanských tanců, op. 46 Antonína Dvořáka. První ze tří koncertů tohoto programu se konal ve středu 9. dubna ve Dvořákově síni Rudolfina. Zcela vyprodaný sál, jako obvykle při koncertech filharmonie, nadšeně aplaudoval. Měl jsem pocit, že radostněji ve finále, po Dvořákových tancích.

Jestliže Simon Rattle proklamoval svou dramaturgickou vizi v protikladu standardního repertoáru a málo provozovaných opusů, seznali jsme tento večer, v čem tkví kouzlo dirigentovy konfrontace. První část večera patřila koncertnímu provedení „zpívaného baletu“, opery Kurta Weilla Sedm smrtelných hříchů, která měla premiéru 7. června 1933 pařížském Théâtre des Champs-Elysées. Autor hudby psal na libreto Bertolta Brechta. Opera je dnes považována za repertoárový kus často prováděný koncertně i v plném rozsahu. V roce 2008 referoval o koncertním provedení Bavorský rozhlas, v roce 2011 se dílo hrálo v Divadlo Na Vídeňce ve spolupráci s pařížským Théâtre des Champs-Elysées. V říjnu roku 2015 ji přivezl na scénu Městského divadla Brno hostující soubor Volkstheater Wien s rakouskou šansoniérkou a herečkou Marií Bill. Objevila se na scéně anglické operní společnosti Opera North se sídlem v Leedsu v listopadu roku 2020. Anna I. byla Wallis Giunta a Annou II. Shelley Eva Haden. Kus dávala také Nizozemská národní opera v roce 2020, o rok později ji uvedla v rámci Opera Forward Festival 2021. Dvě Anny ztvárnily sopranistka Eva-Maria Westbroek a herečka Anna Drijver. 26. listopadu 2021 se dílo hrálo ve Státní opeře Praha. Anny ztvárnily Dagmar Pecková a Lea Švejdová, dirigoval Jiří Rožeň. Opera je k vidění na videu, včetně velmi pozoruhodného představení v Pařížské opeře, z října 2018, které dirigoval Alexander Polianichko. A také je zaznamenána na kompaktních discích několika společností. V nahrávce z roku 1956 zpívá interpretka premiéry Lotte Lenya, manželka Kurta Weilla, Deutsche Grammophon má nahrávku s Anne Sofie von Otter, Brilliant Classics uvádí Giselu May, Decca angažovala Ute Lemper, label FHR uvádí sopranistku Serenu Way. A koherentní s programem koncertu 9. dubna v Rudolfinu je kompaktní disk společnosti LSO (London Symphony Orchestra) s takřka totožným obsazením – Magdalena Kožená, Andrew Staples, Alessandro Fisher, Florian Boesch a Simon Rattle, který řídí London Symphony Orchestra. Vyšel 10. ledna letošního roku.

Podnět a okolnosti vzniku opery Sedm smrtelných hříchů byly v podstatě neblaze dobrodružné. Weill se na úniku z nacistického Berlína ocitl v Paříži, kde ho oslovil anglický mecenáš taneční skupiny Les Ballets 1933 Edward James. Následně oslovil Bertolta Brechta, který přijel do Paříže a vytvořil s Weillem jejich poslední společné dílo. James má také na svědomí rozpolcení Anny, osobnosti protagonistky opery. Z jeho vůle vstoupila na scénu tanečnice Tilly Losch, jeho manželka, která byla podobná Weillově manželce – Lotte Lenya tak zpívala roli Anny I. a Losch tančila a sporadicky zpívala jako Anna II. James tímto svým nápadem zamotal hlavy pařížskému premiérovému publiku, které navíc mělo co do činění s německým textem opery.

Obsahem díla je putování Anny, kterou vyslala rodina z Louisiany za výdělkem do sedmi měst Států. Tam se v sedmi obrazech opery setkává se sedmi kardinálními či smrtelnými hříchy katolické tradice. V rozhovorech a soužití s vlastní protikladnou druhou osobností projde Anna operou, aby se v Epilogu vrátila domů. Na scéně komentuje osudy rozdvojené Anny čtyřhlasý sbor ze členů její rodiny. V Rudolfinu zpíval vokální kvartet v sestavě Aleš Briscein (tenor) jako otec, Alessandro Fisher (tenor) jako bratr, jako další bratr barytonista Lukáš Zeman a basista Florian Boesch v roli matky. Vokální kvarteto bylo ideálně hlasově vyvážené a zaskvělo se i sólovými výstupy. Sbor komentoval děj technikou nápodoby chóru antických dramat v jasném stylu mužských sborů postobrozenecké éry. V satirickém založení díla, na které výslovně poukázalo obsazení role matky basovým hlasem, zněly sbory mimořádně ústrojně v členění děje opery.

Česká filharmonie, sestoupivší z piedestalu vysokého umění symfonického tělesa do kabaretního světa, hrála v netradiční roli s jistotou a přesvědčivě. Simon Rattle dirigoval s inspirativním vcítěním do satirické mentality žánru. Dvojroli Anny zpívala Magdalena Kožená, která předloze a jejímu obrazu vtiskla výrazově odlišné hlasy. Aniž by cíleně vstupovala do žánru odlehčené múzy, suverénně zdobila zpěv otevřenými vokály proměnlivé intonace. Z pozice pragmatické a uvážlivé role tvořila výstižné recitativně nesené plochy i přesvědčivé mentorské momenty. Svůj hlas stále udržovala slyšitelný v proměnlivém dynamickém běhu orchestrálního zvuku, v sólech za tichého nástrojového doprovodu okouzlila i dravější sonoritou. Její mimika byla sice teatrálně úsporná, bez vyhraněných gest, ale srozumitelná s náležitou hodnotou výpovědi.

Ve druhé části večera uvedla Česká filharmonie Slovanské tance, op. 46 Antonína Dvořáka. Simon Rattle provedl orchestr mnoha peripetiemi dynamiky počínaje až bombastickým forte v úvodu vstupního tance v tempu Presto. Emociální všímavostí naplnil mnohé vlídnější části jednotlivých tanců, už ve druhém tanci Allegretto scherzando i v líbezném zvuku Menuetu. S entuziasmem vedl bravurní filharmonii s charakteristicky dvořákovskými proměnami tempa a dynamiky a se snahou o vystižení tanečních charakteristik slovanské, s výjimkou ukrajinské dumky ve druhém tanci tedy české provenience. V Allegro vivace, pátém tanci řady, překvapivě vykouzlil živým tempem obraz větrem rozvlněného obilí, v sedmém tanci v c moll Allegro assai se zhlédl ve zpěvnosti hudby s nádherně neseným hlasem lesních rohů a veselým motivem dřevěných dechových nástrojů. Finální tanec Presto vracel dirigent k úvodnímu dynamicky mocnému obrazu, aniž by citově ochudil idylku skrytou mezi ráznými tahy tance. Večer dvou kontrastních slohů v programu přinesl napětí, poznání a potěšení.

Foto: Ivan Malý / Česká filharmonie