„Nezájem publika nemůže překvapit. Prodat písňový recitál nebývá snadné ani pro přední pražské pořadatele.“

„Ve svých 65 letech je Finley schopen vrátit se (třeba) k raně romantickým písním a zazpívat je bez stopy nadměrného vibrata, ztuhlosti, pocitu opotřebovanosti či operního ‚přehráváni‘.“

„Bryn Terfel byl během své kariéry nespoutaný živel, jenž vše podřizoval výrazu, Gerald Finley je noblesní a ukázněný filozof, jenž výraz podřizuje svému hlasu.“

V Litomyšli už vystupovala řada světových pěveckých hvězd, v naprosté většině se však představily na zámeckém nádvoří s výběry slavných árií. Nové vedení Smetanovy Litomyšle se rozhodlo tuto tradici trochu rozšířit a na 28. června zařadilo do programu písňový večer, či spíše podvečer. Pozvalo si umělce nad jiné povolaného – kanadského barytonistu Geralda Finleyho, jenž se sice párkrát objevil v Praze, kde mimo jiné zpíval i Dona Giovanniho ve Stavovském divadle, ale širšímu českému publiku nebyl nikdy příliš známý. Bohužel…

Vidět jednu z největších pěveckých hvězd posledních desetiletí na odpoledním koncertu v lehce omšelém hledišti litomyšlského Smetanova domu s kapacitou kolem pěti set míst, které bylo zaplněno – dle mého odhadu – tak asi z poloviny, byl zážitek svým způsobem téměř surreálný. Ale nezájem vlastně nemůže překvapit. Prodat písňový recitál nebývá snadné ani pro přední pražské pořadatele. Ostatně když Gerald Finley zpíval před třemi lety písně v pražském Rudolfinu, také nebylo vyprodáno.

To, že organizátoři Smetanovy Litomyšle chtějí uvádět i písňové recitály, případně jiné náročnější programy a vychovat si publikum i pro takovouto dramaturgii, nelze než schvalovat a přát jim úspěch. Nicméně některé lapsy se nesmějí stávat. Třeba předčasné rozsvícení světel v sále, kdy se publikum zvedlo a začalo odcházet v domnění, že už je přestávka, zatímco na programu ještě byly další písně. Něco podobného se opakovalo na závěr, kdy se po prvním přídavku opět rozsvítilo a publikum spontánně odešlo, třebaže Finley měl dle dostupných informací připraven ještě druhý, český přídavek. Tleskání po každé písni, i když tvoří ucelené bloky, ani nezmiňuji, to se dá slyšet i v Praze. Předpokládám, že Gerald Finley za svou dlouholetou kariéru zažil leccos, takže ho jen tak něco nerozhodí. Ostatně trapnou situaci se špatně načasovanou přestávkou zvládl s noblesou.

Interpretačně to byl večer absolutně špičkový. Finley, kterého doprovázela mladá britská pianistka Isata Kanneh-Mason, má za sebou téměř čtyřicetiletou kariéru, během níž se od Papagena dostal až ke Scarpiovi, Jagovi nebo Hansi Sachsovi. Dalo by se jistě diskutovat o tom, zda do takových rolí vnáší (čistě vokálně) něco nového, vlastního, nebo zda jde spíš o libůstku demonstrující, že s přísnou technickou disciplínou a se zapojením inteligence se dá zazpívat všechno, aniž by si člověk zničil hlas. Podle toho, co si lze různě dohledat, faktem zůstává, že Finley zvládá takovéto role s využitím kapacity svého hlasu, aniž by ho přepínal.

Především ale – a to potvrdil i litomyšlský recitál – po všech těch rolích, ve svých 65 letech, je schopen se kdykoli vrátit (třeba) k raně romantickým písním a zazpívat je bez stopy nadměrného vibrata, ztuhlosti, pocitu opotřebovanosti či operního „přehráváni“. A to je také takřka surreálný zážitek, tentokrát ovšem v pozitivním slova smyslu…

Finley začal výběrem písní Ludwiga van Beethovena, v nichž se probouzí romantické cítění, a které – jak mi řekl v rozhovoru pro KlasikuPlus – zpíval na počátku kariéry. Určitě je dnes zpívá stejně, „stejným“ hlasem, jen vyzráleji. Každý tón je měkký, dokonale opřený a přesně posazený, zvuk je rovný a pružný, charakteristicky zabarvený.

A nad tím se odvíjí stěžejní umění písňového interpreta – schopnost odlišit každou píseň a propojit zvuk s textem. Některým zpěvákům převažuje ve zpěvu buď jedno, či druhé, Finley patří k těm, kteří dokáží vyvážit zpěvnost s deklamací. V Samomluvě byl lehce ironický, slavnou Adelaide rozezpíval s širokou paletou dynamiky, Rozkoš smutku byla jímavě melodická a Polibek kouzelně rozpustilý.

V písních, které v sobě mají jistý dramatický výjev, jako je ta s názvem Z Goethova Fausta, promítl zkušenost operního interpreta, ale pořád zůstával vkusný, uměřený, v komorní poloze. A cyklus Vzdálené milé pak byla vzorová ukázka práce s dynamikou a výrazem vůbec. V zásobě má bezpočet barev a odstínů od pastelových až po syté a planoucí.

První polovinu koncertu završily – poté, co se dezorientované publikum zase vrátilo na svá místa – čtyři písně Franze Schuberta. Někdy se říká, že každého interpreta Schuberta pronásleduje duch Dietricha Fischera-Dieskaua, ale Finley patří k těm osobnostem, které si s žádnými duchy minulosti nemusejí dělat starosti.

Po jemně zazpívaném Mořském tichu následoval dramatičtější Prométheus, v němž předvedl velký dynamický rozsah, přesně na hraně toho, co unese píseň, což se dá říct i o slavném Králi duchů, před nímž se ale ještě jednou ponořil do klidu a nosného piana v Poutníkově nočním zpěvu. Krále duchů pak pojal jako svého druhu operní výjev, jak mu to dovoluje jeho hlas, ale opět nikdy nepřekročil hranici, nepohřbil píseň pod nánosem zvuku.

Když jsem tu před časem reflektovala písňový recitál německého barytonisty Michaela Volleho v pražském Rudolfinu, psala jsem, že Gerald Finley nabídne zajímavé srovnání, i když v odlišném repertoáru. A opravdu, v obou případech to byli pěvci, kteří běžně zpívají velké operní role, ale zvládají svůj hlas tak dobře, že ho umějí přizpůsobit písním. Volleho baryton je přece jenom o něco zvukově bohatší, navíc, když zpíval na německé texty, měl výhodu rodilého mluvčího. Němčina Geralda Finleyho je přece jen o něco měkčí, řekla bych, že není tak „echt“, jako bývala němčina třeba Thomase Hampsona – abych jmenovala někoho z anglicky mluvících písňových interpretů. Ale pořád je to němčina dostatečně pečlivá.

Přechod od romantismu k moderním autorům obstaralo Šest písní od Edvarda Griega, jejichž prostotu a jemnost vystihl Finley perfektně a pak už přepnul z němčiny do angličtiny. Tři písně britského skladatele Marka-Anthonyho Turnage vznikly pro Finleyho, jenž roku 2000 zpíval titulní roli v Turnagově opeře The Silver Tassie. Vyprávějí o cituplném vztahu člověka a domácích mazlíčků. První je poctou přítulné kočce, nejdojemnější je druhá, nazvaná Oplakávaný, která žal nad ztrátou milovaného zvířecího tvora líčí toliko vokální linkou, bez doprovodu klavíru. Třetí, na text Walta Whitmana, je pak jakýmsi zamyšlením nad světem lidí a zvířat. Všechny písně jsou hodně deklamační, skoro až „mluvené“, ale Finley právě dovede „mluvit“ tak, že současně zpívá a do takovýchto písní vkládá eleganci a citlivost.

Všemi svými vokálními kouzly pak ozvláštnil Cestovatelské písně (Songs of Travel) od Ralpha Vaughana Williamse, které jsou zase naopak melodické, nonšalantní, trochu melancholické, ale coby příměr k putování za nějakým cílem vlastně optimistické. Jejich patrně nejslavnějším interpretem v novější době byl Bryn Terfel, ale Finley je v práci se slovy a dynamikou subtilnější. Terfel byl během své kariéry prostě nespoutaný živel, jenž vše podřizoval výrazu, Finley je noblesní a ukázněný filozof, jenž výraz podřizuje svému hlasu. Možná i proto je jeho kariéra delší a spolehlivější, ač je pouze o pět let starší než jeho velšský kolega… Mimochodem, Williamsův cyklus zpíval Finley roku 2008 na Pražském jaru v rámci koncertu Hallé Orchestra z Manchesteru.

Jak zapůsobila pianistka Isata Kanneh-Mason? Oba umělci se spoluprací teprve začínají, nejspíš se teprve sžívají a snaží se být podobně sehranou „dvojkou“, jakou Finley tvoří s Juliem Drakem. Na druhou stranu její hře se nedá moc vytknout, byla spolehlivá, sledovala Finleyho pojetí a přizpůsobovala se mu, v dramatičtějších scénách, jako u Krále duchů, neváhala zvuk klavíru patřičně zdůraznit a rozvinout.

Finley na konec přidal ještě jednoho Vaughana Williamse, na druhý přídavek, jak bylo řečeno, už nedošlo. Takže jsem si jen vzpomněla, jak roku 2022 svůj recitál v rámci sezony České filharmonie uzavřel písní Ej lásko, lásko… Umělecky to byla rozhodně jedna z největších událostí nejen v novodobé historii Smetanovy Litomyšle, ale i koncertní sezony v Česku.

Foto: František Renza / Smetanova Litomyšl