„Tomáš Netopil má opravdu jedinečnou vlastnost celý ansámbl stmelit.“

„Těžištěm našeho souboru zůstává barokní a předbarokní hudba, renesanci se určitě nevyhýbáme, ale nepůjdeme třeba až ke gotice.“

„V baroku si řeknete fuga, ta má přece přísná pravidla! Pak zjistíte, že to vlastně není pravda. Co staří mistři dokázali z pravidel ‚vykrajovat‘! Takoví jako Bach a Mozart pravidla povýšili daleko nad pouhé zákonitosti.“

Na české klasickohudební scéně působí nové uskupení takzvané staré hudby. Avšak nenechme se zmást. SILENTIUM! ensemble, jak zní jeho název, známe vlastně už velmi dlouho coby vokální součást etablovaného Czech Ensemble Baroque. KlasikaPlus.cz přináší rozhovor s Terezou Válkovou, hlavní tváří nového projektu, která vděčně vzpomíná na nedávné debutové vystoupení na Pražském jaru a zároveň lákavě anotuje nejbližší koncert v rámci Klášterních hudebních slavností. Ticho pak soubor prolomí i během znojemského hudebního festivalu.

Terezo, snad to není nějak citlivá otázka, ale na úvod se musím zeptat. Potřebuju pochopit aktuální rozlišení souborů Czech Ensemble Baroque a Silentium ensemble. Původně jsem si myslel, že Czech Ensemble Baroque zůstane instrumentálním tělesem a Silentium bude vokálním doplňkem, nástupcem Czech Ensemble Baroque Choir. V poslední době se ale ukazují i instrumentalistické ambice Silentia. Můžete do záležitosti vnést světlo?

Ansámbly bych neporovnávala. Silentium je nový, vokálně-instrumentální soubor. Sbor a orchestr převážně pracují společně, ale mohou existovat i odděleně, což je běžná praxe, která vychází z poptávky. Když tvořím dramaturgii pro Silentium já, tak řekněme devadesát procent produkce jsou vokálně-instrumentální díla. Někdy přijde nabídka od festivalu – například to bude závěrečný koncert znojemského festivalu –, tak můžeme vystoupit jen jako instrumentální složka. Neřešila bych, zda jsme vokální, nebo instrumentální, jsme prostě SILENTIUM! ensemble.

Tedy, můžeme tomu rozumět tak, že Czech Ensemble Baroque a Silentium ensemble fungují nezávisle?

Určitě – s tím, že tělesa kooperují. Vize je taková, že Roman (Válek – pozn. red.) má jako umělecký vedoucí Czech Ensemble Baroque svoje projekty, kdy Czech Ensemble Baroque zajistí instrumentální složku a Silentium vokální složku, ale není to dogma. Jsme spolupracující soubory, přičemž má každý z nás svoji identitu.

Čili může se stát, že Czech Ensemble Baroque pozve jiný vokální soubor než Silentium? 

To se klidně může stát. (úsměv)

Značně zajímavým je fakt, že debutovým koncertem ansámblu Silentium bylo vystoupení na Pražském jaru. (Reflexe ZDE.) Tam jste tedy skutečně vystoupili v čistě vokální sestavě se souborem Concentus Musicus Wien a pod taktovkou Tomáše Netopila. Jak jste si užili Mozartovo Requiem?

Strašně moc! Mozartovo Requiem je nádherná skladba, alespoň do Lacrimosy.

Skladatele Süssmayra, který Requiem dokončil po Mozartově smrti, neuznáváte? 

Tak, určitě měl dobré vedení… (úsměv)

Mozartovo Requiem je neskutečně často hraná skladba, najde se celá řada provedení. Umělci si občas řeknou: „Mozart? Toho nezkoušíme.“ Tak tohle absolutně nebyl ten případ, toto byl pečlivě připravený projekt, což je pro mě naprosto klíčová věc. Unikátní provedení…

Tomáš Netopil se hodně zajímal o vokální složku, společně jsme zvažovali, jakou výslovnost zvolit. Zvolili jsme italskou, z mnoha důvodů. Máme o Mozartovi spoustu pramenů, víme že komponoval převážně italsky, ve Vídni vládla italská móda, i hudba byla obecně spíš italská. Podrobili jsme analýze zpívané fráze a zjistili, že hudební akcentace sedí na akcentaci italského jazyka. Mezi italskou a německou dikcí jsou veliké rozdíly. Tomáš věci věnoval velikánskou péči, orchestru materiál připravil precizně, tak aby odpovídal italské výslovnosti.

Když se Requiem dělá s německou výslovností, tak často sklouzne k neutrálnímu, tvrdému vyslovování. Specialisté jsou na to Češi, zpívají to prostě „nijak“. To je pak strašně znát na výsledku. Tolik k, řekněme, technické stránce věci.

Co je pro mě ale fantastický objev, je spolupráce s Tomášem po stránce výrazové, emocionální. On má opravdu jedinečnou vlastnost celý ansámbl stmelit – jak orchestr, tak sbor – aby jeho náboj byl jednotný, aby všichni věděli, co mají dělat, co mají cítit. Úžasná schopnost. Z koncertu byli všichni zpěváci – myslím si, že to můžu generalizovat – i instrumentalisté nadšení a za mě by takhle měl vypadat dobrý koncert. Myslím si, že i diváci naši snahu ocenili.

Zaujalo mě, když jste zmínila, že z faktu té italské výslovnosti vychází i jiné frázování orchestru.

Je to tak. Jde o propojování not a rozdílné kladení akcentů. Například na text „Kyrie eleison“ Němec obvykle položí důraz na slabiku „E“, kdežto Ital na „Le“ a mezi dvěma „e“ je v němčine glotální stop, zatímco Ital slova propojí. Instrumentální frázování by se tedy mělo připodobnit tomu vokálnímu. Podobnou prací dochází k odchylkám od zavedené interpretační praxe.

Právě si říkám, že může být někdy problém – zvlášť v případě tak známého díla – se přeučovat. Dávno to umím a teď po mě chtějí něco naprosto odlišného…

(smích) To máte naprostou pravdu, zpěváci s tím měli docela problém…

Možná i hráči v orchestru?

Ti asi také trochu. (úsměv)

Requiem je, jak naznačeno, jedna z celosvětově nejhranějších skladeb. Čím byste řekla, že bylo pražskojarní podání specifické?

Myslím si, že bylo dobře patrné naše nadšení, snaha o co nejdokonalejší podání. Requiem možná znáte zpaměti. Ale úsilí být co nejautentičtější, nejlepší, je vždycky hodně znát. Nebyl to koncert tak zvaně „za čárku“.

Běžný posluchač, který se nezajímá o nuance autentické interpretace, třeba neměl úplně jasno v tom, v čem byl koncert ojedinělý, ale ta emoce, ta tam byla markantní a myslím, že byla přenesena i na diváky. Budeme na to vzpomínat… 

S Mozartem jsme v klasicismu, tedy jinde než v baroku. Jsou některé oblasti hudebních dějin, kterým se Silentium ensemble zaručeně vyhne? Chápu, že soudobá hudba vůbec není vyloučená… 

Co se týká stylového a repertoárového vymezení, jsme velice flexibilní. Pilíře naší dramaturgie určitě nebudou velké kusy, nebudeme dělat primárně Wagnera nebo Berlioze – od toho jsou jiné a vhodnější soubory, zpěváci, sbory i orchestry. Ale ani tady neříkám, že se tomu vysloveně vyhýbáme. Pokud se najde rozumný důvod, proč si zazpívat Verdiho, tak nevidím důvod proč ne. Myslím, že leckdy může být pohled „barokáře“ osvěžující.

Pokud se ptáte na to, čemu se chceme vyhnout nebo co určitě dělat nebudeme, tak to budou spíše projekty, které bych vymezila „eticky“ a umělecky. Určitě chceme jít cestou poctivé hudební přípravy, verifikace autentičnosti a určitě nechceme dělat komerční projekty, jenom proto, že jsou za peníze. Hudba pro mě je na prvním místě.

Dá se říct, že těžištěm zůstane baroko? 

Těžištěm našeho souboru zůstává barokní a předbarokní hudba, renesanci se určitě nevyhýbáme, ale nepůjdeme třeba až ke gotice – na to jsou opět už specializované ansámbly. Pozdní renesance a baroko jsou naše parketa jako vokálního ansámblu, s orchestrem pak vrcholné baroko, raný klasicismus a okrajově raný romantismus a ano, klidně i soudobá hudba, té jsem velice otevřená. Brzy například premiérujeme kantátu Lukáše Hurníka, Slovanská Epopej, která je napsaná přímo pro nás na objednávku… (Prvně zazní 22. července na Hudebním festivalu Znojmo – pozn. red.) A aktuálně mám několik nabídek zahraničních skladatelů k natočení jejich hudby. Propojení staré hudby jako inspiračního zdroje a řeči soudobé hudby je mi velice blízké, už jsem dělala několik takových projektů. Podobné přesahy mě těší a myslím si, že i pro publikum se jedná o velice zpřístupňující záležitost, která je může obohatit.

V pátek 11. července s vámi coby uměleckou vedoucí šestičlenného tělesa o pěti pěvcích a jednom cembalistovi – stránky akce mimochodem zmiňují Czech Ensemble Baroque Quintet – budeme zpátky v baroku. Mluvíme o koncertu v rámci Klášterních hudebních slavností, kdy zazní madrigaly Scarlattiho a Lottiho na zámku v Bludově. Pořadatel hovoří o „mimořádném dramaturgickém počinu“ – jak byste dramaturgii přiblížila?

Pořadatel nelže. (smích) Ano, je to program, který jsem koncipovala k třístému výročí úmrtí Alessandra Scarlattiho, které je letos. Zemřel 24. října 1725. Scarlatti je známý jako „megastar“ operního skladatelského nebe a jeho operní tvorba je v dnešní době dominantní, nic moc jiného se vlastně nehraje. Domenicovi, synovi Alessandra, se hrají sonáty a klávesový repertoár, ale u Alessandra převažují opery, přitom on působil krátce, snad pět let, v Římě jako kapelník kardinálské kapely a měl velice blízko k duchovní hudbě, k motetům. Scarlatti toto sám zmiňuje v předmluvě ke svým madrigalům, že ho operní praxe a praxe vokální polyfonie, vycházející z renesance, vedla k tvorbě madrigalů, které v jeho době byly už mrtvý žánr. Někteří skladatelé v této formě ještě skládali, ale spíš jako takový bonbónek, takovou „virtuozitku“ – skladatelsky se to cenilo velice, ač se jednalo o převládající žánr několik set let předtím. Ve Scarlattiho době ale už nemoderní.

Scarlatti píše, že svoje madrigaly napsal jednak jako určitou výzvu ke zhudebnění kvalitních textů, které převzal z renesance, a také aby se zavděčil svým mecenášům, jejichž vkusu si velmi vážil. Strašně se mu to povedlo, takže základ dramaturgie koncertu v Bludově jsou Scarlattiho madrigaly.

Pak jsem přemýšlela, co k nim. Lotti byl pro mě naprosté zjevení, předtím jsem ho moc neznala, jen jsem ojediněle slyšela několik jeho motet. Když jsem zjistila, že napsal sbírku, kde jsou dvou- až pětihlasé madrigaly, musela jsem po ní sáhnout. Je to takový Monteverdi „křížený“ s Gesualdem. Famózní hudba, prakticky vůbec se nehraje.

Spojení Scarlattiho s Lottim je funkční i ozkoušené, lidé bývají nadšení. Máme tam typická monteverdiovská témata: vášeň, smrt, obřady, křičí se o nešťastné lásce, samé metafory… je to nádherné, na tenhle projekt jsem pyšná. A navíc jsme ho právě završili natočením videoklipu k Scarlattiho Sdegno, la fiamma estinse. Premiérové vysílání proběhne právě v den třístého výročí úmrtí, letos v říjnu.

Kde jste na Lottiho sehnali noty, když je k dispozici tak málo materiálů?

To bylo celkem snadné, existuje edice, moc hezky udělaná a dostupná… Teď připravuju další program: je to třikrát Rossi, Michelangelo Rossi, Salamone Rossi a Luigi Rossi a jejich madrigaly. To je taky „pecka“. Michelangelovu sbírku madrigalů vydala univerzita v Chicagu; malá knížečka madrigalů mě stála asi deset a půl tisíce, (smích) ale je to také nádherná edice, krásně vysázená. Vůbec se nehraje – kdybych na české umělecké scéně nezanechala žádnou jinou stopu než tyto madrigaly, stejně budu šťastná.

Baví mě, jak vy „barokáři“, nebo obecněji umělci věnující se starší hudbě, přirozeně inkorporujete schopnosti muzikologů, jak nenuceně se noříte do důležitých souvislostí, jak zasvěceně mluvíte o všech těch „kritických edicích“ a podobně. Připadá mi, že na provozování „vaší“ hudby musí člověk vynaložit větší úsilí než v případě některých jiných, novějších období či žánrů… 

Pokud se chcete přiblížit k tomu, jak to asi autor myslel, ne stylem „à la Válková“, pokud se chcete přiblížit dobové praxi, musíte jít k více zdrojům a výrazněji do hloubky. Autoři naštěstí svá díla často opatřovali předmluvami a měli potřebu říci, jak se mají interpretovat, jak se má postavit orchestr, jak continuo, které nástroje chtějí a které ne, jestli mají hrát spolu a tak dále.

Občas slyšíme názor: „Jak víte, že se to má hrát takhle? Vždyť žádné nahrávky nejsou.” Těch pramenů je ale tolik, že kdyby se kdokoliv kouknul, tak ví alespoň jak ne. Toho se snažíme držet; přitom mnohdy víme i jak ano. Je to velice zajímavá práce.

Moc se mi líbí, že v rámci vymezených mantinelů, které se můžou zdát svazující, se dá fungovat obrovsky svobodně. Třeba v baroku si řeknete fuga, ta má přece přísná pravidla! Pak zjistíte, že to vlastně není pravda. Co staří mistři dokázali z pravidel „vykrajovat“! Takoví jako Bach a Mozart pravidla povýšili daleko nad pouhé zákonitosti, v rámci toho, co se nám může jevit jako pevné a neměnné dogma se pohybovali s takovou lehkostí, že je to sotva uvěřitelné.

S příjmeními Válek a Válková se úzce pojí Hudební festival Znojmo, který jsme už nakousli. Silentium tam vystoupí i 27. července v rámci závěrečného galakoncertu, recitálu Simony Šaturové, a opět bude dirigovat Tomáš Netopil. Jak si vlastně můžeme představit přímo vaši úlohu v případě, že vystupuje Silentium, ale nedirigujete a ani není přítomná sborová složka?

Kromě toho, že zpívám v souboru, jsem umělecká vedoucí. Mým úkolem je třeba předkládat dlouhodobou dramaturgii, vytvořit vizi souboru. To, že nejsem dirigent a nikdy nebudu dirigovat orchestr – jsem prostě sbormistr –, je věc druhá. Fakt, že „svůj soubor“ půjčím jinému dirigentovi mi nedělá nejmenší problém. Pro všechny je to velice obohacující zkušenost a běžná praxe. Třeba právě s Tomášem Netopilem vím naprosto spolehlivě, že soubor je v nejlepších rukách; Tomáš je světový, špičkový dirigent, a navíc se intenzivně věnuje barokní hudbě, hraje na barokní housle, studuje barokní interpretaci; tady si to prostě „sedlo“.

Souběh funkcí je u mě nejen žádoucí, ale naprosto nutný. Kromě toho, že jsem umělecký vedoucí (nebo dramaturg), tak mám na starosti organizační složku, jsem její určitý supervizor, mám pod sebou tři produkční plus nějaké externisty, takže ano, na těchto koncertech, na kterých se nepodílím umělecky, pořád ještě řeším mnoho jiných věcí. 

„Šťouchlo“ do mě, že říkáte „dirigování nikdy“, přičemž sbormistryní už jste dlouho, teď pod sebou máte i instrumentalisty… Opravdu se tomu výslovně bráníte třeba jen občas si zadirigovat? Možná už se něco takového stalo…

Ne, nestalo a myslím si, že se to ani nestane. Teď mám na starosti směřování tělesa.

Máme hotovou dramaturgii do roku 2028. Dramaturgie tělesa se skládá ze dvou složek – jednou je naše vlastní produkce, kdy osou je náš koncertní cyklus v Brně a ve Zlínském kraji Bacha na Mozarta!. Druhou složkou jsou právě objednávky festivalů a jiných pořadatelů.

První složka sestává ze tří částí. První jsou koncerty vokální sborové, koncerty kvintetu a koncerty s continuem – ty si vedu sama. Pak jsou tu koncerty „středního doletu“ s komorním orchestrem, s komorním sborem – to je převážná většina a ty jsou bez dirigenta; většinou na nich spolupracuju s koncertní mistryní Dášou Valentovou. A pak máme pár velkých projektů, které potřebují dirigenta a které budou dirigovat například Roman Válek a Tomáš Netopil, do budoucna počítám s Markem Čermákem a s Andreasem Schollem. Na velké projekty si zkrátka dirigenty zvu, sama se opravdu dirigovat nechystám. Jsem šťastná a cítím se naplněná přesně v těch rolích, které zastávám a uvědomuju si, že mám opravdu veliké štěstí. Jsem za to vděčná.