„Hudba je nejmocnější věc na světě hned po lásce.“

„Z interpretačních schopností a muzikality Ewy Podleś vycházím dodnes.“

„Moje láska k divadlu a opeře byla příliš silná, abych alespoň nezkusil se jí trochu více věnovat a rozvíjet ji.“

Mladičký basbarytonista Theodor Šimáček, posluchač Janáčkovy konzervatoře v Ostravě, nastupuje od října na pražskou HAMU. Ve školních operních inscenacích ztvárnil například role Kantora v Brixiho zpěvohře Erat unum cantor bonus a velitele Montlandryho v Malém vévodovi od Charlese Lecocqua. V loňském roce vyhrál Mezinárodní pěveckou soutěž Antonína Dvořáka v Karlových Varech v kategorii Operní naděje a vystoupil s Janáčkovou filharmonií v Ostravě. 15. září se představí na koncertu Spolku přátel hudebních talentů na Novoměstské radnici, kde zazpívá mj. po boku svého vzoru Lukáše Bařáka či letošního laureáta Mezinárodní pěvecké soutěže Stanisława Moniuszka Samuela Stopforda.

Jak jste přišel ke svému hezkému leč neobvyklému jménu?

Dnes už si také myslím, že je hezké, ale dříve jsem své jméno příliš rád neměl, byly doby, kdy bych se mnohem raději jmenoval Martin, Josef, Honza nebo Bohuslav, ale dnes už vím, že je to jméno, které mi patří, protože ke mně sedí, už jsem se s ním zkrátka sžil a mám ho rád. Rodiče nevěděli, jestli budu holka nebo kluk, ale oba milovali, tak jako i poté já, Händelova oratoria, a právě jedno z nich nese název Theodora. A jako kluk jsem tudíž Theodor. Je to jméno řeckého původu a já si myslím, že jsem do jisté míry postava z antické řecké tragédie, cit pro divadlo a obzvláště pak tragédii je ve mně hluboko zakořeněný, vycházím z toho neustále, když zpívám nebo hraju. Obzvláště pak Eurípidova Médea a Sófoklova Elektra jsou mou srdeční záležitostí. Obě tyto hry jsou samozřejmě geniálně operně zpracovány, byť každá trochu jinak. 

Váš věk je obdobím, kdy většina vrstevníků volí obory jako ekonomie či IT. Jak vnímáte, že jste se jako mladý člověk vydal cestou, která je spíše okrajová a méně obvyklá?

Jsem velmi vděčný, že mi byl dán ten dar vnímat a milovat hudbu a celkově umění, není to něco, co bylo dáno do vínku každému, ale ti, kteří ten cit mají a umění vyhledávají, jsou duševně i citově mnohem bohatší a komplexnější osobnosti než lidé, kteří umění vnímat neumí, nechtějí a třeba se mu i vyhýbají. Pokud mohu k tomuto krásnému, duševně a citově bohatému světu přispět i svým dílem, budu si v životě připadat užitečný a také budu šťastný. Hudba má ten dar člověka povznést, léčit trápení, rozesmát a rozveselit jej, protože hudba je nejmocnější věc na světě hned po lásce. A třeba nikdy nebudu tak bohatý nebo uznávaný jako lidé v jiném oboru, ale na tom mi ani nezáleží. Ačkoliv je umělecký život těžký a komplikovaný, je to jednoznačně obor, který je mému srdci nejbližší. Takže svoje zaměření beru naprosto pozitivně.

Jakým výzvám čelí mladý člověk na hudebních školách? Je něco, co vám ve výuce chybí?

Na hudebních školách čelí studenti mnohdy opravdu životním výzvám. Protože si troufám říct, že téměř každý zažije už během uměleckého studia situaci, kdy spadne na úplné dno. Ať už je to chyba systému, jaký škola či dané oddělení má, nebo se spíše okolí zachová k člověku lhostejně nebo nespravedlivě, a motivaci, zapálení a radost z toho, co dělá, ztratí mladý člověk velmi snadno, obzvláště my, křehké duše. Samozřejmě se musí člověk trochu obrnit, ale to neznamená, že si budeme navzájem dělat dusno a nepříjemnosti. A to je bohužel časté, protože jsou lidé, kteří to zkrátka mají ve zvyku.

Co se týče výuky na konzervatořích, tak ta je opravdu pestrá a bohatá, někdy množstvím je až nad hlavu, ale během těch let by měl student získat dostatek zkušeností a znalostí pro případnou praxi ve svém oboru nebo pokračování v dalším studiu, pokud se pro něj rozhodne. Důležité jsou jednoznačně jevištní zkušenosti a těch poskytuje svým studentům každá škola jiné množství… 

Původně jste studoval klavír, a dokonce jste ve čtrnácti letech dělal „předskokana“ na recitálu Ivo Kahánka. Proč jste si zvolil zpěv? Popište nám ten zlom…

Klavír na ZUŠ byl skvělou volbou pro seznámení se s hudbou, harmonií, hudebními slohy, dokonce jsem jednu dobu hrál v triu na cembalo a v komorní hře jsme měli i úspěchy na soutěžích, velmi mě ty roky obohatily a moje paní učitelka Hájková byla skvělou průvodkyní mých hudebních začátků. Byl to skvělý start po všech stránkách, dnes při studiu různých písní a operních partů si dokážu zahrát doprovod, udělat harmonický výtah nebo rozbor, to je pro mě velká pomoc a výhoda. S postupujícím časem jsem ale sám sebe nedokázal vnímat jako sólového klavíristu, mimo jiné i proto, že jsem levák a nedokázal jsem nikdy pravou rukou zahrát obtížné pasáže. Co mi docela šlo, byla polyfonie. Hrát Bacha a baroko mě celkově bavilo nejvíc. Svým způsobem to zkrátka bylo nad moje síly a ani mě to zvlášť nelákalo, ale operu jako žánr jsem miloval stále více, takže jsem se nakonec rozhodl studovat na konzervatoři zpěv. Tím se trochu vracíme zpět k té řecké tragédii, kterou jsem už zmiňoval. Moje láska k divadlu a opeře byla příliš silná, abych alespoň nezkusil se jí trochu více věnovat a rozvíjet ji.

Připouštíte si existenční obavy? Máte třeba nějaký plán B pro případ, kdybyste se zpěvem nedokázal uživit? Nebo nad něčím takovým vůbec nepřemýšlíte?

Myslím, že by nad tím měl uvažovat každý člověk, bez ohledu na svou profesi. Životní turbulence jsou mnohdy nekompromisní. Samozřejmě člověk v umění to má asi ještě o něco horší. Moje blízká kamarádka neměla v době covidu práci, takže tu situaci znám a vím, co se všechno může aktivnímu umělci na špičce stát. Psychika, která je ve zpěvu alfou omegou a která se u zpěvu projeví více než u čehokoliv jiného, může také rupnout, nevydržet nebo zradit. A v ten okamžik nastává konec. Kdybych se v budoucnu nevěnoval zpěvu, tak bych hned šel vypomáhat do ZOO, třeba i s úklidem. Miluju zvířata…

Velká část vaší generace je odkojena na minutových videích a zkratkách a udržet pozornost na delší hudební ploše bývá výzva jak pro učitele, tak pro studenty. Jak to vnímáte?

Inu, kdo chce kam, pomozme mu tam. Je to každého věc, čemu věnuje svůj čas a čím sytí svou mysl. Jednou se to na každém z nás projeví…

V loňském roce jste vyhrál kategorii Operní naděje v Karlových Varech. Čím jsou pro mladé pěvce soutěže?

Na soutěži si zpěvák vyzkouší práci s obrovskou trémou, zjistí, jak je na tom jeho psychická a hlasová výdrž, často zpívá před porotou, ze které má veliký respekt. Je to pro každého zúčastněného velká věc. Věřím, že s každou soutěží se zpěvák posouvá dál a je vždy o něco zkušenější. 

Vím, že je to předčasná otázka, ale kam myslíte, že váš hlas spěje? Jaké role byste si přál v budoucnu zpívat?

V současnosti zpívám vesměs basbarytonový repertoár, ale řekl bych, že budu dramatický baryton. Ale jiní mě zase vidí spíše jako basistu. Témbrově to není vyloučené a mohu do toho jistě dozrát, jen si myslím, že to není na pořadu dne. Jsou přenádherné basové role, které bych si moc přál zpívat, pokud bych ten obor jednou dělal, například Velký inkvizitor v Donu Carlosovi, Hagen v Soumraku bohů nebo Gurnemanz v Parsifalovi. Láká mě ovšem Bludný Holanďan, Alberich či Wotan, Klingsor, Jochanaan, Orest a Barak nebo Geisterbote. Telramund je také přenádherná role, byť má dost vysokou tessituru. Wagner a Strauss jsou zkrátka mojí nejsilnější vášní. Z českých postav je mým největším snem Revírník, Král Vladislav, Chrudoš a Vok. Macbeth, Boccanegra, Jago či Scarpia jsou také krásné role. Ovšem zároveň ale miluju i Händela a Rossiniho! Je tolik možností… uvidíme, co bude v mých silách, a hlavně jestli vůbec někdy přijde nějaká nabídka…

Na to být úspěšným pěvcem dnes nestačí jen umět dobře zpívat, ale člověk musí také znát jazyky, umět se prosadit a v neposlední řadě zvládat psychický nápor z odloučení a neustálého cestování. Máte na to? Co v tomto ohledu považujete za svoji silnou stránku a co za slabinu?

Jsem pohodlný člověk a mám rád své zázemí, cestování se ale nebráním, připadá mi vzrušující! Jazyky se taky snažím nebrat na lehkou váhu. A mám-li být upřímný, odloučený si nějakým způsobem připadám už dlouho a také často, naučil jsem se to překonávat.

Alena Kunertová vás osobně vybrala pro spolupráci se Spolkem přátel hudebních talentů a 15. záři poprvé vystoupíte na koncertu Spolku na Novoměstské radnici. Jak tuto spolupráci vnímáte?

Spolupráce s paní Kunertovou je pro mě obzvláště velkým potěšením. Jsem nesmírně vděčný za možnost vystoupit v tak nádherném prostoru po boku skvělých pěvců. Po delší době se znovu vracím na veřejné pódium a velmi se na to těším. Pro mě to bude skutečný svátek a udělám vše pro to, aby se stal nezapomenutelným zážitkem i pro naše diváky.

Na tomto koncertu budete mimo jiné zpívat árii Dona Basilia z Lazebníka sevillského La calunnia è un venticello. Je vaše oblíbená? Jak k výběru došlo?

Árii jsem dostal jako zadání, a to naštěstí velmi příjemné, které s radostí splním.

Jaké máte hudební vzory? Můžete jmenovat třeba i někoho ze stále aktivních pěvců?

Moje největší vzory už jsou bohužel po smrti. Paul Schöffler, Hans Hotter, Eduard Haken, Josef Greindl, George London, Václav Bednář, Max Lorenz, Lauritz Melchior, Jaroslav Horáček, Karel Průša, René Tuček, z žen Karin Branzell, Kerstin Thorborg, Martha Mödl, Astrid Varnay, Zdenka Hrnčířová, Drahomíra Drobková, Naděžda Kniplová… Moje první a největší láska byla ovšem Ewa Podleś. Z jejích interpretačních schopností a z její muzikality vycházím dodnes, byla naprosto fenomenální a nepřekonatelná ve všem, co kdy zpívala! Ti všichni a další jsou pro mě obrovským zdrojem každodenní inspirace, není dne, kdybych někoho z nich neposlouchal.

Z žijících legend obdivuju například Evu Randovou, Richarda Nováka, Petera Dvorského, Magdalénu Hajóssyovou a z aktivních pěvců potom Jitku Zerhauovou, Janu Sýkorovou, Janu Hrochovou, Jozefa Benciho, Martina Bártu, Lukáše Bařáka a mnoho dalších. Zvláštní místo v mém srdci bude vždy mít Eliška Weissová, která je i mou velkou kamarádkou a lidskou oporou, opravdovým vzorem se vším všudy…

Co děláte, když zrovna nezpíváte? Máte i nějaké nehudební zájmy?

Nejraději mám četbu knih se slečnou Marplovou od Agathy Christie, zaujal mě i Umberto Eco, Ladislav Fuchs nebo Oscar Wilde, ale mám rád i poezii, výtvarné umění, hlavně Čapka a Zrzavého a také architekturu. Je ovšem fakt, že nejvíce času věnuju hudbě a hlavně zpěvu. 

S kým ze skladatelů nebo operních hrdinů či hrdinek byste si rád zašel na sklenku vína?

Velmi rád bych osobně poznal Gustava Mahlera, mimo jiné proto, že byl vynikajícím operním dirigentem. Byl to také moudrý člověk; věřím, že bychom si notovali a vedli příjemnou diskusi nejen o hudbě.

foto: archiv umělce