„Když jsem komponoval finále této čtyřvěté symfonie, napadlo mě, že musím použít co nejvíce valčíkového materiálu.“

„Myslím si, že naše představy o Boulezovi je možná potřeba přehodnotit.“

„Neustále poslouchám Couperina, Bacha a další skladatele staré hudby, protože se od nich můžete naučit všechno. Bylo by nezodpovědné to nedělat.“

Thomas Adès je světově proslulý britský skladatel, dirigent a pianista. Mezi jeho díla patří i tři opery, z nichž nejnovější The Exterminating Angel (Anděl zkázy) měla premiéru v roce 2016 na Salcburském festivalu. Její instrumentální verze zazní v České republice poprvé 3. prosince a hned poté v reprízách 4. a 5. prosince. Program věnovaný 100. výročí narození Pierra Bouleze bude zahrnovat také Air – Hommage to Sibelius, další Adèsovu skladbu hranou v české premiéře. Adès se představí nejen jako skladatel, ale také jako dirigent – dirigovat bude Českou filharmonii. A právě o ní, ale také o oblíbených skladatelských osobnostech i o vlastním komponování se vyjadřuje v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz.

Rozhovor vzniká u příležitosti vaší návštěvy Prahy na začátku prosince, kdy budete dirigovat Českou filharmonii. Dočetla jsem se, že s Českou filharmonií spolupracujete pravidelně. Kolikrát jste už v České republice byl?

Myslím, že jen dvakrát, ale chystáme další koncerty, protože tu budu vystupovat i v budoucnu. Jinak, Českou filharmonii jsem už dirigoval desetkrát.

Jak vnímáte spolupráci s Českou filharmonií?

Je to pro mě velmi cenná zkušenost. Pocházím z ostrova na okraji Evropy – to střední Evropa je centrem hudby. Česká filharmonie má návaznost na historii a tradici. Toho si moc cením. Hodně jsem se při spolupráci s ní naučil. Bylo to velmi obohacující.

Během koncertů zazní také dvě vaše kompozice v české premiéře. Jaké je to být zároveň v roli dirigenta i skladatele?

Je pro mě velkou ctí, že se mohu vracet ke svým vlastním dílům a dále je formovat v rámci představení. Ne nutně dělat velké změny, ale dávat mým skladbám život.

Koncertní program jste sestavil vy a je věnován stému výročí narození Pierra Bouleze. Kým je tento skladatel a dirigent pro vás?

Je to historická osobnost; setkal jsem se s ním jednou. Byl samozřejmě také velmi kontroverzní osobností – a stále je. Myslím, že takové výročí je příležitostí k tomu, abychom se na něj podívali spravedlivě. Chtěl jsem zahrnout nejen jeho dílo, vlastně od něj je to jen jedna z nejkratších skladeb tohoto koncertu s názvem Messagesquisse (velmi působivá věc). Ale zařadil jsem také skladbu György Kurtága, kterou napsal k jeho 90. narozeninám. Boulez byl pro Kurtága velmi důležitý. V osmdesátých letech ho dostal na Západ se souborem Ensemble intercontemporain – to bylo pro Kurtága zásadní. Ale byl to zajímavý vztah, protože Kurtág byl velmi odlišný skladatel, přičemž jsou víceméně vrstevníci. Kurtág bude mít sto let příští rok. Skladba, kterou nabídneme, se jmenuje Petite musique solennelle – En hommage à Pierre Boulez 90.

Existuje ještě jedna, kterou napsal pro Bouleze a která je vlastně citátem z Kafky, což je tedy docela relevantní. Citát je dalším vzkazem Boulezovi. Skladba se jmenuje The True Path. A Kafkův citát zní: „Pravá cesta vede po laně, které není napnuto ve výši, nýbrž těsně nad zemí. Zdá se být spíše určeno k tomu, aby se o ně klopýtlo, než aby se po něm přešlo.“ Boulez se samozřejmě vždy snaží být ve své estetice velmi čistý a „správný“. A myslím, že Kurtág by řekl, že to je dobrý cíl, ale že tím taky být nemusí. Může to být obtížnější, než si někdo může myslet.

Další aspekt programu je, že je zde další skvělý interpret a skladatel – stejně jako jsou Boulez i Kurtág –, totiž Busoni. Já sám jsem také interpret a skladatel. Ale Busoni je asi spolu s Lisztem největším ze všech interpretů-skladatelů vůbec. Chtěl jsem se podívat na tento aspekt Bouleze jako interpreta. Tato část jeho osobnosti je výmluvná. Jeho hudba je často virtuózní a skladba, kterou zahrajeme, je vysoce virtuózní. Chtěl jsem ho tedy zasadit do kontextu této virtuozity, stejně jako do kontextu jeho poněkud sofistikovanější reputace skladatele.

Skladba The Exterminating Angel Symphony je instrumentální verzí vaší stejnojmenné opery. Je to skladba svěží, energická. Když jsem ji poslouchala, největší dojem na mě udělala čtvrtá část Waltzes. Názvem se tato část odkazuje k valčíkům a tento charakter je v hudbě velmi patrný. Máte valčíky rád? Proč jste vybral právě je?

Miluju valčíky. Udělal jsem to, protože mi přišly na mysl, když jsem si představoval večírek, o kterém ta opera je. Je to jako ve vídeňském valčíku; vždycky jste pozváni, abyste zůstali o něco déle. To je vlastně i v Straussově Netopýrovi. Je to skoro, jako byste se na této párty ztratili jen kvůli valčíkům, které jsou všude kolem. Vše se točí dokola, doslova jako ve valčíku. Původně jsem si tedy představoval The Exterminating Angel jako jakéhosi temného Netopýra. Nakonec to dopadlo v mnohem větším měřítku. Ale hudba opery je plná valčíků, točí se pořád dokola. Ty jsou vytvořeny postavou, která se nachází v situaci, ze které nemůže uniknout. To je příběh opery.

Takže když jsem komponoval finále této čtyřvěté symfonie, napadlo mě, že musím použít co nejvíce valčíkového materiálu; tolik, kolik jen do jedné věty vměstnám. Nazývá se to „symfonie“ – a vztahuju to k raným symfoniím, jako jsou Haydnovy symfonie, není to totiž jako v jejich pozdějších verzích, takže v zásadě to má formu A B A B. Jednoduchá první věta ve dvou částech, pak tanec, scherzo-march, potom pomalá věta a nakonec velké finále. Ve finále se odehrává také mnoho sporů. Skladba má souvislost s velkými klasickými valčíky Johanna Strausse, zejména mladšího. Stejně tak pracuje Busoni a samozřejmě i Ravel, který se také zabývá vídeňským valčíkem, a to poněkud katastrofickým způsobem. Myslím, že moje skladba je takovým vnoučkem těchto děl.

Zmiňujete něco, na co jsem se chtěla zeptat. Když se dívám na program koncertu, vidím, že vaše valčíky nebudou jediné. Vidím tam Tanzwalzer Ferruccia Busoniho a La Valse Maurice Ravela. To není náhoda…

Ne. Jak jsem už řekl, obě tyto skvělé skladby i moje věta ze symfonie jsou reakcí na velkolepé valčíky Johanna Strausse, které jsou plné tajemství.

Proč zrovna ty valčíky? To by mě v souvislosti s Pierrem Boulezem vůbec nenapadlo…

Jeho nahrávka La Valse je jednou z mých oblíbených. Překvapila mě, jak je svobodná. Je velmi idiomatická a uvolněná, což byste od Bouleze nečekali. Takže si myslím, že naše představy o Boulezovi je možná třeba přehodnotit…

Druhá vaše skladba má odlišný charakter. Je to pocta Sibeliovi. Já tam slyším snad i nádech atmosféry od Arvo Pärta. Je to silná, působivá, dojemná skladba. Napadá mě k tomu otázka: Jak při kompozici přemýšlíte nad emocemi?

Emoce jsou vždy přítomné, jsou obsaženy v hudbě. A stejně tak hudba vyvolává emoce u posluchače. Mou úlohou je přesně přenést hudbu na papír, ztvárnit ji co nejpřesněji a nejúplněji. Doufám, že když se mi to podaří, nějakým způsobem se vás to dotkne – na konci budete na jiném místě, než na jakém jste byli na začátku.

Tato skladba obsahuje pouze ty nejnutnější noty. Nejsou v ní žádné zbytečné výplně, žádné ozdoby. Je to kánon, který si jde svou cestou. Uvědomil jsem si však, že bych v ní rád poukázal na Sibelia. Mám na mysli zejména jeho skladby, jako je Šestá symfonie, která je velice čistá. A myslím, že v jeho době to mohlo být trochu poctou rané sborové hudbě, jakou psal Palestrina. Takže se domnívám, že svou skladbu do jisté míry zařazuju do této linie, trochu mimo čas.

A pak ano, ne tak daleko od Arvo Pärta. Je to velký průkopník nadčasového stylu. Měl jsem velké štěstí, že jsem s ním mohl spolupracovat, když jsem před několika lety dirigoval jeho Te Deum v Tallinu. Mělo to na mě velký vliv… Ale to je jen na pozadí. V popředí mé mysli je Sibelius. Nikdy nevíte, jak skladba zní někomu jinému.

Protože mě zajímají staré nástroje v soudobé hudbě, nemůžu se nezeptat, jak to s nimi máte vy, protože vím minimálně o jedné vaší skladbě – Sonata da caccia pro barokní hoboj nebo hoboj, lesní roh a cembalo.

Jak jste řekla, jednou jsem složil skladbu, která má velmi specifické nástrojové obsazení, které se váže k počátku 18. století, zejména Couperinovi a francouzské hudbě. Miluju zvuk starých dechových nástrojů, zvláště starých žesťů. Pro tuto skladbu jsem chtěl tu barvu, ale obvykle se hraje na moderní nástroje. Je tu menší problém, protože barokní hoboj má možná o něco jemnější zvuk než moderní lesní roh. Ale myslím, že první nahrávka, kterou jsme udělali, je na barokní hoboj.

A obecně mě zajímá i vaše inspirace starou hudbou. Všimla jsem si jí i ve skladbě Three Studies from Couperin for chambre orchestra. Vnímáte, že jako soudobý skladatel můžete nově a tvořivě pracovat s prvky ze staré hudby?

Rozhodně! Neustále poslouchám Couperina, Bacha a další skladatele staré hudby, protože se od nich můžete naučit všechno. Řešení, která našli, jsou dodnes užitečná v jakékoli oblasti. Čerpáte z dovedností a objevů minulosti. Bylo by velmi nezodpovědné to nedělat.

Zajímá mě ještě něco z úplně jiné oblasti. Kromě role skladatele a dirigenta jste také klavíristou. Viděla jsem, že jste mimo jiné nahrál sólové klavírní skladby od Leoše Janáčka. Je vám Janáčkova hudba blízká?

Jsem naprosto posedlý Janáčkovou hudbou! A byl jsem celý život. Moc mě potěšilo, když mi před několika lety v Brně udělili Janáčkovu medaili; to mě hluboce dojalo. Janáček je pro mě jedním z nejdůležitějších skladatelů. Je jedinečný, nikdo se mu nevyrovná v tom, jak nachází řešení. Je vždy tak brilantní a nečekaný. A jeho hudba je prostě neodolatelně silná. Takže Janáčka miluju. Nahrál jsem všechny jeho klavírní skladby a hraju je tak často, jak jen mohu.

Vím, že je to obtížně zodpověditelná otázka, ale přesto ji položím. Kdybyste měl vybrat tři vaše nejmilejší skladatele, kteří by to byli?

Proboha, zítra to budou pravděpodobně jiní. To je nemožné…

Jistě. Tak kteří to jsou dnes?

Dnes to je… Janáček, Stravinskij a asi musím zmínit i Beethovena. Ale, jak říkám, zítra to bude jiné.

Čím je pro vás skládání hudby?

Pro mě je to… Je to jako něco, co mi postavilo dům. Je to můj dům. Je to něco, bez čeho nemohu žít. Je to ale také odpovědnost. Mám odpovědnost vytvořit dílo tak dobře, jak jen dokážu.

Foto: Marco Borggreve, Petr Kadlec, archiv KlasikaPlus.cz