„Pozdně romantický německý repertoár si žádá opravdové herectví, jen zpívat nestačí.“

„Herodes, Loge a ostatně i Siegfried, to jsou dary, které skladatelé nadělili tenoristům.“

„Laca i Štefa jsou role, po nichž bych okamžitě skočil.“

Drážďanský hudební festival do Prahy 1. dubna přiveze koncertní provedení opery Richarda Wagnera Siegfried. Po loňském úspěchu koncertního provedení Wagnerovy Valkýry bude mít letos české publikum možnost uvidět a hlavně uslyšet Siegfrieda poprvé v historicky poučené interpretaci. Koncertní provedení, na němž se pod taktovkou Kenta Nagana představí Drážďanský festivalový orchestr spolu s Concerto Köln, slibuje inovativní zvuk, který si budou moci následně vychutnat i diváci na hostováních v Philharmonie de Paris, Kolínské filharmonii a samozřejmě v Drážďanech. V hlavní roli se představí belgický tenorista známý především z německých divadelních scén Thomas Blondelle, pro nějž to bude dvojitý debut – v roli i v Praze.

Čím vás fascinují wagnerovské role?

Moje cesta k Wagnerovi nebyla zrovna přímočará. Jako mnoho tenorů i já jsem začínal jako baryton a přirozeně mě fascinovaly barytonové role z Mozartových oper: Almaviva, Figaro, Guglielmo a samozřejmě Don Giovanni. Když tedy během mých studií začínalo být více a více jasné, kam se můj hlas vyvíjí, bylo mi především líto, že přijdu o tyto báječné role, čili jsem to nebral jako vyloženě dobrou zprávu. Nicméně když jsem se začal seznamovat s rolemi v operách Richarda Wagnera, přišlo mi to jako zadostiučinění, protože v nich jsem konečně mohl uplatnit jak veškerou průpravu od Mozarta a z bel canta, tak i možnost opravdu hrát, protože to je přesně to, co si pozdně romantický německý repertoár žádá. Tím mě ty role fascinují, nestačí je jen zpívat, musíte je opravdu hrát, prožít. Kdybyste mi tedy v mých začátcích řekli, co budu ve svém věku zpívat, asi bych vám nevěřil, protože nepocházím z hudební rodiny a opravdu jsem nevyrůstal při poslechu Salome.

Těšíte se na svého prvního Siegfrieda?

Mám za sebou Logeho i Parsifala a nyní přichází další veliká wagnerovská role. Jejich společným jmenovatelem je, že se mimo hudby musíte v nesmírné míře zaobírat textem – v podstatě musíte text bránit, to je asi největší rozdíl mezi těmito rolemi a italskou operou 19. století. U Wagnera a Strausse není žádná povrchnost, musíte poznat hloubku a psychologii celé postavy a teprve na vašem vlastním porozumění můžete začít budovat způsob, jak se role ujmete, jak ji budete interpretovat.

K Wagnerovi jste se přece jen dostal v poměrně mladém věku. Nevnímáte to jako handicap?

To je dobrá otázka a já na ní odpovím trochu ze široka. Z nějakého důvodu se začátkem padesátých let do divadelní praxe zavedlo obsazování takzvaných hrdinných tenorů do Wagnerových oper. To je sice v pořádku, tak to i Wagner napsal do partitury, otázkou ovšem je, koho tím termínem myslel Wagner, kdo tento termín začal suplovat po válce a koho tím máme na mysli dnes. Já mám za to, že Wagnerovo pojetí slova heldentenor je prostě tenor, který ztvárňuje hrdinu, ale vůbec se s ním nemusí pojit nějaký masivní zvuk. Dnes často slýcháme označení „wagnerovská sopranistka“, „wagnerovský pěvec“, ale co to znamená? Mně takové označení připadá poněkud směšné, za Wagnera, natož před ním, přece nic takového neexistovalo a Wagner sám nový typ hlasu nevymyslel. Takže způsob, jakým my dnes interpretujeme Wagnera možná nekoreluje se skladatelovým záměrem. Do Prahy přivážíme nejen poučenou interpretaci hry na hudební nástroje, ale i poučenou vokální interpretaci Siegfrieda. Wagner tedy nevymyslel jiný vokální ani orchestrální hlas. Co je u něj výjimečné, je jeho práce v Bayreuthu, kde má hudba velmi specifický zvuk. Úkolem hudebníků je přenést takový zvuk i na jiná světová pódia a interpretovat Wagnera jako zpívající herec, ne jako producent zvuku. Na mnohých scénách zejména ve Spojených státech se bohužel potkáváme s tím, že pěvci produkují stále větší volumen a s tím stále méně zajímavého zvuku.

Přesto existuje proces zrání hlasu, při němž se pěvec posunuje od lehčího repertoáru k těžšímu. Nebojíte se, že jste sáhnul po tom těžkém repertoáru příliš brzy? Jak si udržujete vokální hygienu?

Myslím, že to byl Hans Hotter, kdo kdysi řekl, že pokud i po náročné roli pěvec dokáže dobře zazpívat jemnou Schubertovu píseň, nemá se čeho obávat. A to je přesně to, jak si kontroluju svou vokální hygienu. Nicméně se dostáváme zpět k otázce, jak správně interpretovat Wagnera. Pěvci by si měli vyzkoušet interpretaci Wagnerových rolí tak lehce, jak je to jen možné, nic na sílu, žádné „štěkání“, které se praktikuje posledních šedesát, sedmdesát let. Je na čase, abychom modernizovali naše vnímání pojetí hudby Richarda Wagnera!

Je to vaše první spolupráce s Kentem Naganem?

Před mnoha lety jsme spolu dělali Zlato Rýna v Mnichově, určitě si na mě nebude pamatovat. Já si na něj samozřejmě vzpomínám velice dobře, fascinoval mě způsob, jak novátorsky se dokáže dívat na celý proces vytváření operní inscenace, je výjimečným hudebníkem, velmi si váží pěvců a samozřejmě je naprosto mimořádným dirigentem.

Věnujete se i soudobé opeře, vystoupil jste třeba v Learovi od Ariberta Reimanna. Tato opera bude mít v Praze v červnu svou českou premiéru…

Je to fenomenální kus. Musíte si na něj trochu zvyknout, zvláště máte-li uši vycvičené na operách Donizettiho a Mozarta. Nicméně způsob, jak se v opeře snoubí text s hudbou, je báječný a v soudobých operách se moc nevidí. Ve světě opery podle mě funguje takový zvláštní nešvar: režiséři se neustále snaží aktualizovat klasické opery a hledat v nich témata, která by oslovila současného diváka, což se jim ne vždy daří. Na druhou stranu máme ale zoufale málo současných oper, které by o aktuálních tématech pojednávaly, přičemž to je dle mého názoru jediný způsob, jak tento žánr udržet dlouhodobě při životě. Mám mezi současnými skladateli mnoho přátel a neustále je povzbuzuju, aby hledali a pracovali s librety, která reflektují současné problémy.

Jste rád, že jste tenoristou?

Je to příjemná diagnóza, myslím, že jsem mohl dopadnout hůř. (smích) Jsem především rád, že jsem tenoristou, který zpívá to, co zpívám já. Herodes, Loge a ostatně i Siegfried, to jsou dary, které skladatelé nadělili tenoristům, což se o mnohých jiných tenorových rolích říct nedá.

K jakých současným tenoristům vzhlížíte?

Samozřejmě musím v první řadě zmínit Jonase Kaufmanna, protože se zdá, že vše, čeho se dotkne, se změní na zlato. Jeho neobyčejná šíře a rozmanitost repertoáru je něco neslýchaného. Nicméně se snažím naslouchat a čerpat od všech svých kolegů a jejich dar přijímat celou náručí. Jedna z nejtěžších věcí, které se pěvec musí naučit, je správně naslouchat. Často se totiž stává, že se soustředíme na zpěv a poslouchat při tom zapomeneme. Ale když se to naučíme, dějí se zázraky. 

Na vašem současném repertoáru figuruje i Jeník z Prodané nevěsty, kterého, byť v němčině, ztvárňujete v Drážďanech. Je to vaše jediná zkušenost s českou operou?

Během mého prvního angažmá v německém Braunschweigu jsem měl možnost zpívat Borise v Kátě Kabanové a do Janáčka jsem se zamiloval. Když odzpíváte svou první janáčkovskou roli, něco se ve vás změní – je to způsobem, jakým komponoval. Navíc měl ohromný dar psát výborně při lidský hlas, což sice zní trochu banálně, ale u mnoha skladatelů se s tímto darem nepotkávám. Měl jsem od té doby několik nabídek na Lacu i Štefu v Její pastorkyni, ale nikdy jsme se nedohodli časově. Nicméně po takové roli bych okamžitě skočil. Jeník je trochu jiný, je to hravější role, mladistvá a v jistém ohledu mi připomíná Siegfrieda, oba si prochází životní cestou, během níž objevují nové věci…

Možná by pro vás mohla být zajímavou výzvou jiná smetanovská role, totiž Dalibor…

A víte, že nejste první, kdo mi to říká?! Před časem jsem si dokonce stáhnul všechny podklady k této opeře do laptopu. Možná je na čase, abych se na ni opravdu podíval.

V Praze budete zpívat poprvé. Jak se těšíte?

Poprvé a hned v tak veliké roli. Těším se moc, mám na Prahu skvělé vzpomínky. Když jsme tam byli dvakrát se školou, pokaždé jsem si u vás nakoupil plno CD, protože byly podstatně levnější než v Belgii. V Praze jsem také sehnal mnoho notových zápisů, které jinde nebyly. 

S jakou postavou z operní literatury byste si rád zašel na sklenku vína?

Víte, vystudoval jsem muzikologii a doktorát jsem psal na téma Verdiho a Rossiniho Othella. Na mnoha stránkách textu jsem se pídil po příčinách zla v Jagovi, nicméně k jasnému závěru jsem nedošel. Ač by to mohlo být nebezpečné, pozval bych na skleničku právě jeho, protože on je taková moje nedořešená hádanka. Chtěl bych se dopátrat té příčiny anebo si připustit, že prostě byl zlý. Naše konverzace by každopádně byla delší a zajímavější nežli třeba s Donem Ottaviem, který by se opil a usnul po prvním doušku.

Co vás drží při zemi, jakým způsobem relaxujete?

Když jsem se rozhodoval, zda se stanu profesionálním pěvcem, zvažoval jsem ještě dvě další možnosti: dráhu profesora řečtiny a latiny anebo kuchaře. Kuchařské umění mi tak nějak zůstalo, u vaření se vždycky nejlépe zpřítomním a zrelaxuji. S manželkou zároveň stavíme v Belgii nový dům a tam je neustále nějaká práce, která mě odvádí od operního života – už jen vybrat ten správný obklad z dvaceti různých vzorků je svým způsobem nesmírně uklidňující činnost.