„Kapacita velkolepého projektu se naplnila za pouhých sedm dní po zveřejnění a zpěváci se na předvánoční pražské setkání připravovali od léta.“

„Vyrovnaná plasticita zvuku v takovém obsazení asi není lidsky ani technicky možná.“

„Vánoční koncert SOČRu je důkazem, jak moc zde chybí objekt typu Vltavské filharmonie.“

Symfonický orchestr Českého rozhlasu si na 22. prosince připravil produkčně nejnáročnější koncert sezóny. Jak před začátkem koncertu nazvaného Tisíc hlasů adventu poznamenala moderátorka Jitka Novotná, projekt s účastí více než devíti set amatérských sborových zpěváků zaměstnával mnoho pracovníků veřejnoprávního rozhlasu po několik měsíců. A jak dodal i v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz jeden z hlavních iniciátorů projektu Lukáš Hurník, šéfredaktor stanice D-dur, koncert to byl velký skoro jako všesokolský slet. Vedle slavných sborových scén a skladeb Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, Wolfganga Amadea Mozarta či Johanna Sebastiana Bacha zaznělo také Gloria z Rybovy České mše vánoční a známé české i světové koledy.

Oněch tisíc hlasů bylo myšleno doslova. Symfonický orchestr Českého rozhlasu přizval k tomuto koncertu na čtyřicet sborů z celé země, celkem tisíc zapálených amatérů. Zpívali spolu s orchestrem, čtyřmi sólisty Národního divadla Alžbětou Poláčkovou, Štěpánkou Pučálkovou, Danielem Matouškem a Svatoplukem Semem a také s empatickým šéfdirigentem Petrem Popelkou. Kapacitně jim byla Smetanova síň Obecního domu malá, hudebníci zabrali větší část sálu, obecenstvo bylo ve znatelné menšině. Aby se všichni do Smetanovy síně vešli, první řada obecenstva začínala až tam, kde obvykle bývá řada osmnáctá. Sbory obsadily také lóže 1 až 4 v parteru i v prvním patře a samozřejmě varhanní emporu. Na první pohled to bylo nesmírně působivé. 

Takový koncert samozřejmě nelze recenzovat dle obvyklých kvalitativních měřítek; co takový hudební nápor a rozmístění udělalo s už tak problematickou akustikou Smetanovy síně, by vydalo na několikahodinové zkoumání. I když nastudování zaštiťovalo naše přední hudební těleso se svým nesmírně schopným šéfdirigentem, musíme mít na paměti, že valná většina vystupujících byli neprofesionální zpěváci. Ač se všichni na koncert připravovali pod vedením svých sbormistrů, otazníkem je, kolik času měli na zkoušení všichni pohromadě. A třetím otazníkem je již zmiňovaná nedostatečná kapacita Smetanovy síně a její akustika. Kdo z posluchačů – ať už ve Smetanově síni, u rozhlasových přijímačů nebo u televizních obrazovek – si přišel poslechnout sborové scény a čekal umělecký zážitek, na jaký je zvyklý z koncertů Pražského filharmonického sboru, byl zklamán. Kdo si přišel poslechnout ohromnou masu zvuku způsobenou nadšených zpěvem tisíce amatérských pěvců a podlehnout radostné atmosféře, byl dokonale saturován. Podle ohlasů v sále byla takových většina. Podotýkám, že koncerty byly celkem dva; první v šestnáct hodin, ze kterého je psaná tato reflexe, přenášel živě Český rozhlas D-dur. Druhý totožný program ve čtvrt na devět večer živě přenášel Český rozhlas Vltava a stanice ČT art.

Celý koncert započal sborem Proč bychom se netěšili ze Smetanovy Prodané nevěsty. Osobně by mi přišlo vhodnější zařadit tento kus na závěr koncertu, nicméně se mu podařilo nastolil radostnou atmosféru v sále, kterou si koncert udržel až do svého vánočního závěru. Už tato slavná sborová scéna po hudební stránce ukázala, že jakási vyrovnaná plasticita zvuku v takovém obsazení asi není lidsky ani technicky možná – z důvodů, které jsem uvedl výše. Zároveň ale demonstrovala nadšení a zápal pro interpretaci všech sboristů v sále – ten mi u mnohých profesionálních hudebníků chybí. Ihned nám totiž zprostředkovali to, čemu Američané říkají „wow effect“. Což znamená, že naše očekávání jsou překonána neočekávaným způsobem. Tento prvek překvapení vytvořil nestandardní a vynikající zážitek. Dovoluji si totiž tvrdit, že nikdo z posluchačů, včetně mě, nic takového ještě nezažil a pravděpodobně už znovu nezažije. 

Když SOČR oznámil svůj záměr a vyzval amatérské sbory z celé země k participaci na tomto velikém projektu, byl překvapen odezvou: Kapacita velkolepého projektu se naplnila za pouhých sedm dní po zveřejnění a zpěváci se na předvánoční pražské setkání připravovali od léta. To pouze dokresluje, jak je u nás sborový zpěv oblíben a kolik amatérských těles v naši zemi působí. Nemám bohužel k dispozici data z okolních zemí k objektivnímu srovnání, i tak mám ale dobrý pocit z toho, že něco je u nás ještě v pořádku. 

Poněkud větší zvukovou kompaktnost přineslo následné Mozartovo moteto Ave verum corpus už kvůli podstatně menším nárokům na dynamiku a celkově meditativnímu vyznění skladby. Samotný orchestr se předvedl ve dvou číslech: prvním byla Polonéza z Dvořákovy Rusalky, kde se Popelkovi sice hezky dařilo odstínit jednotlivé dynamické pasáže, ale něžný a toužebný dvořákovský zvuk se nedostavil. Jedním dechem zároveň opět zmiňuji technické limity provedení a akustiku sálu. Špatně se hodnotí výkon orchestru, který je usazen uprostřed koncertní síně, a to dokonce níže nežli obecenstvo. Daleko lépe mu vyšla Předehra k Prodané nevěstě, která si vysloužila frenetický potlesk obecenstva i spontánní výkřiky bravo. Orchestru se hezky podařilo vystihnout naléhavost a zároveň i hravost Smetanovy partitury, zejména skupiny houslí a viol působily, jako by spolu přátelsky muzicírovaly a poměřovaly síly. 

Zpěváci následně zazpívali ještě sbor Květiny bílé po cestě z Dvořákovy Rusalky, Sukův sokolský pochod V nový život, Bachovu vokálně-instrumentální kompozici Wohl mir, dass ich Jesum habe, načež se slova ujal maestro, aby publiku oznámil, že 21. prosince uplynulo sto devadesát let od premiéry hry Fidlovačka ve Stavovském divadle, během níž zazněla i píseň Kde domov můj. Proto se rozhodl v rámci oslav Roku české hudby zařadit mimo program i toto dílo tak, jak bylo původně napsáno – totiž jako jímavou píseň o dvou slokách, nikoliv jako majestátní hymnu, načež vyzval obecenstvo, aby zůstalo sedět. Sbory zazpívaly unisono a hudebně se kusu dostalo nejzdařilejšího provedení. U jednotlivých sborů mě příjemně překvapila nejen jejich věková rozmanitost, ale i četné zastoupení mladé generace – a to nemluvím pouze o účasti dětských sborů, ale i o generaci v rozmezí patnáct až pětadvacet let.

V následném vánočním bloku nejprve zazněla píseň Hark! The Herald Angels Sing Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, během níž mi na mysl vytanula interpretace této geniálně jednoduché skladby v podání souboru Mormon Tabernacle Choir, jehož vánoční koncert každý rok vysílá Česká televize. Videa na Youtube stojí za zhlédnutí. Následovala Tichá noc Franze Xavera Grubera, píseň Adeste fideles, jejíž nejstarší dochovaný záznam je z roku 1640 a některými prameny bývá její autorství přisuzováno králi Janovi IV. Portugalskému. Na závěr zaznělo Gloria z Rybovy České mše vánoční. 

Za zmínku určitě stojí i výkony sólistů. Sopranistka Alžběta Poláčková již v první půli večera přednesla Rusalčinu píseň o měsíčku působivě z prezidentské lóže. Její hlas se příjemně nesl nad hlavami posluchačů přeplněné Smetanovy síně, občas jsem ale měl dojem, že se jí ve spodním rejstříku nedařilo správně navazovat fráze a její přednes postrádal nezbytnou lyričnost. Všichni sólisté – mimo paní Poláčkové ještě mezzosopranistka Štěpánka Pučálková, tenorista Daniel Matoušek a barytonista Svatopluk Sem – rozmístěni v prezidentské a primátorské lóži přednesli Tichou noc a následně se ujali sólových partů v Rybově mši. Z nich nejvíce zaujal Daniel Matoušek naprosto přirozeným přednesem a svým měkkým tenorovým hlasem vyrovnaným ve všech polohách. V jeho krátkém partu se mu podařilo vystihnout jak prostotu, tak slavnostnost díla, což bylo pro takovou příležitost ideální.

Závěrem mi dovolte ještě malé povzdychnutí. Již několikrát jsem ve svých reflexích pranýřoval nešvar jménem zpívání z not. Pravda, u sborového zpěvu – natož při takto obřím projektu – je to něco jiného, nikdo nebude sboristům vyčítat, že zpívají z not. Když jsem ovšem viděl, jak sólisté Národního divadla zpívají z not Tichou noc, bylo mi z toho poněkud smutno. 

A ještě bych se rád krátce vrátil k úvodu tohoto textu. Když jsem zmiňoval problematičnost uvádění takového projektu ve Smetanově síní Obecního domu, nikterak jsem tím neměl na mysli problematičnost projektu jako takového, ba naopak: pokud bychom u nás měli sál s dostatečnou kapacitou a odpovídající akustikou, pevně věřím, že by se takovému projektu dostalo zaslouženého uznání a návštěvnosti nejen o vánočních svátcích. Takovým příslibem je samozřejmě připravovaná budova Vltavské filharmonie, přičemž je vánoční koncert SOČRu důkazem, jak moc zde takový objekt chybí. Soudím, že až se jednou bude Vltavská filharmonie otevírat, takto koncipovaný program, na němž se budou podílet hudebníci z celé země, byť třeba amatérští, by byl ideálním programem pro její otevření.

Foto: SOČR / Michal Fanta