„Chci se zaměřit na mladou generaci a oslovovat ji svěžím marketingem, například přes influencery.“

„Při výčtu dirigentů nesmím zapomenout na Jakuba Hrůšu, který u nás započal svou dirigentskou kariéru.“

„Martinů ve Zlíně nikdy nebyl, pokud je mi dobře známo. Ale zlínští obyvatelé jeho tvorbu obdivovali. Léta tu aktivně působila pobočka Společnosti Bohuslava Martinů.“

Po sedmnácti letech ve funkci oznámil rozhodnutí skončit na postu ředitele zlínské Filharmonie Bohuslava Martinů dosavadní šéf Josef Němý. Konkurzu na uvolněné místo se zúčastnilo deset uchazečů a z výběrového řízení vzešel jako vítěz Tomáš Gregůrek. Portál KlasikaPlus.cz ho požádal o rozhovor.

Proč si myslíte, že jste konkurz na ředitele vyhrál právě vy? Co je vaší silnou stránkou?

Myslím, že rozhodující roli sehrálo to, že jsem vedle ředitele Němého působil sedmnáct let jako manažer orchestru. Díky této etapě jsem poznal mechanismy a fungování našeho orchestru. Musel jsem řešit mnohé problémy, které mohou vedení instituce potkat. Troufnu si tedy tvrdit, že orchestr znám velmi dobře a vím, co potřebuje nejvíc k tomu, aby se mu dobře vedlo.

Prozradíte, co to je?

Jsem přesvědčen, že kontinuita, stabilita a pokračování v nastavené úrovni kvality s návazností na tradice. Orchestr bude v příštím roce slavit osmdesát let od svého vzniku, což bude velká událost. Těšíme se na tuto jubilejní sezónu a hodláme si ji spolu s našimi posluchači náležitě užít. 

Jak to vlastně tehdy před osmdesáti lety bylo? Orchestr vznikl brzy po válce…

Domnívám se, že ta těžká poválečná doba s sebou zároveň nesla potřebu „normálního“ života a tím nejlepším lékem mohla být právě kultura. Myslím, že i proto se v roce 1946 začala psát historie našeho orchestru. Nejprve se hrálo ve Velkém kině, a to pod názvem Symfonický orchestr Národního podniku Baťa. Dva roky poté se orchestr přejmenoval na Filharmonii pracujících. Těmi byli myšleni zaměstnanci ve zlínských továrnách a pro ně byly hrány populárně-vzdělávací programy, stejně jako koncerty pro základní a střední školy. V roce 1966 byla filharmonie přejmenována na Státní symfonický orchestr v Gottwaldově. Současný název Filharmonie Bohuslava Martinů orchestr nese od roku 1989. V roce 2006 byla zvolena právní forma o. p. s. a filharmonie získala hned dva zřizovatele, město Zlín a Zlínský kraj. Pak přichází pro nás zlomový rok 2008, kdy se začíná probouzet myšlenka Kongresového centra s přímým záměrem přestěhovat naše těleso z nevyhovujícího Domu umění do nových prostor a skvělé bylo, že jsme byli aktivně přizváni a byly s námi konzultovány potřeby Filharmonie Bohuslava Martinů. Představa, že se ze stísněných podmínek v Domě umění dostaneme do moderního zázemí, byla euforická. Působíme tu od roku 2011 a i když Kongresové centrum není klasickým koncertním sálem, jeho využití je multifunkční, je to prostředí akusticky kvalitní a pro návštěvníky exkluzivní. 

Čekají Filharmonii Bohuslava Martinů pod vaším vedením nějaké podstatné změny?

Vzhledem k tomu, že zřizovatelé nehledali krizového manažera, ale ředitele k dobře fungujícímu podniku, nemyslím, že by z jejich strany byla poptávka po velkých změnách. Samozřejmě nikdo nevíme, jak se bude dál situace vyvíjet, ale já mám jasnou vizi rozvoje filharmonie, a to zejména po stránce umělecké i marketingové. Mým cílem je získávat nové posluchače, a to především formou edukace. Publikum stárne a víme, že filharmonie je konzervativní médium. Proto se chci zaměřit na mladou generaci a oslovovat ji svěžím marketingem, například přes influencery. Cílem je získat další abonenty, ti jsou totiž pro koncertování orchestru klíčoví.

Opravdu myslíte, že je nalákáte?

Máme v podstatě dvě hlavní řady předplatného, první je samozřejmě klasická řada, ale ta druhá je crossover řada, fúzujeme klasiku se současnou populární hudbou, která je mladým blízká. Věřím, že je to cesta, jak je nenásilně oslovit. 

Vy sám jste vystudoval hudbu, nebo jste čistě marketingovým odborníkem?

Určitě bych se nepasoval do role marketingového odborníka, já jsem původně houslista, vystudoval jsem nejprve konzervatoř a potom Fakultu veřejnosprávních a ekonomických studií. Ale marketing, tedy cesta, jak dostat hudbu k publiku, je mi blízká. Začínal jsem ve FOKu jako vedoucí orchestrální kanceláře, a tím se mi nastartovala kariéra v „hudebním průmyslu“. Toto slovní spojení u klasické hudby může působit poněkud nesourodě, je ovšem odborně správné.

Hudebníky tedy znáte dobře a znáte i jejich mentalitu. Je to výhoda?

Samozřejmě, že je to výhoda. Mohu se tak lépe vcítit do jejich role a lépe tak reflektovat jejich potřeby.

Týká se některá z vašich vizí i samotných hráčů?

Ano. Jedná se kupříkladu o koncept seznamování veřejnosti s konkrétními členy orchestru. Rád bych na tom zapracoval a představil veřejnosti vynikající sólové hráče, kterých máme v orchestru hodně, z jiného než hudebního pohledu. Stejně tak bych chtěl, aby měli posluchači možnost zažít poslech orchestru trochu jinak. Zrušit tu pomyslnou bariéru mezi hráči a posluchači a dát publiku možnost slyšet orchestr „zevnitř“. A to jak dětem, tak dospělým. Uvidíme, jak se to ujme.

Orchestr nehraje jen ve Zlíně, má možnost se prezentovat i v zahraničí. Čekají vás nějaké zajímavé destinace? 

Zahraniční koncerty jsou důležité pro kredit orchestru, ale především je to významná prezentace města i kraje. Za své působení v roli manažera orchestru jsem získal hodně kontaktů, dnes mohou být využity pro výjezdy orchestru do zahraničí a stejně tak i pro získávání zahraničních sólistů pro koncerty ve Zlíně. Ideální je, když se tyto dvě roviny prolnou, jak se nám podařilo například při posledním koncertu se světovými pěvci Rolandem Villazónem a Kate Lindsey. Mimořádně úspěšný koncert ve Zlíně se poté opakoval v Praze, ve Vídni a v Curychu. V této sezóně chystáme podobný projekt se světovou zpěvačkou Sonyou Yonchevou, která v současné době ztvárňuje roli Jolanty ve stejnojmenné Čajkovského opeře ve Státní opeře ve Vídni.

Realizuje filharmonie i další projekty kromě abonentních koncertů?

Samozřejmě je tu festival Talentinum. Je to festival mladých koncertních umělců s více než padesátiletou tradici, který se koná jako bienále. Dáváme mladým sólistům a dirigentům příležitost a prostor na koncertním pódiu k sólovému hraní či s doprovodem orchestru. Jde o nesoutěžní přehlídku s mezinárodní účastí pro sólisty do pětadvaceti let a dirigenty do třiceti let. V tom budeme jistě pokračovat.

A nesmím zapomenout na festival Harmonia Moraviae, ten pořádá naše filharmonie od roku 1999. Zpočátku byl festival zaměřen výhradně na duchovní hudbu a realizoval se ve významných sakrálních stavbách Zlínského kraje, například v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Svatém Hostýně, v kostele sv. Filipa a Jakuba ve Zlíně nebo v chrámu sv. Mořice v Kroměříži. Přelomovým se pro Harmonii Moraviae stal rok 2007. Tehdy festival přestal být realizován formou bienále a došlo také k nárůstu počtu koncertů. Zároveň se mnohem více otevřel široké veřejnosti a postupem času se jeho stylově žánrové zaměření rozšířilo. Některé ročníky byly zaměřeny například na vokální hudbu nebo na hudbu českou. Festival bude samozřejmě pokračovat a rádi bychom pro něj získali světové umělce.

Se kterými dirigenty je vaše filharmonie v současnosti nejvíce spojována?

Samozřejmě, stále je naším šéfdirigentem Robert Kružík, nadále spolupracujeme s Tomášem Braunerem a Leošem Svárovským a mnohými dalšími vynikajícími dirigenty. Nelze také nezmínit jméno Jakuba Hrůši, který u nás započal svou dirigentskou kariéru. Jen pro zajímavost, na chodbě Kongresového centra v zázemí orchestru visí fotografie všech dosavadních šéfdirigentů.

Proč se Filharmonie Bohuslava Martinů jmenuje po slavném skladateli? I ten zde začínal? 

Ne, ne. (smích) To bohužel ne, nikdy ve Zlíně nebyl, pokud je mi dobře známo. Ale zlínští hudbymilovní obyvatelé jeho tvorbu obdivovali. Léta tu aktivně působila pobočka Společnosti Bohuslava Martinů, která iniciovala časté provozování hudby tohoto autora. Spolek se zasadil také o změnu názvu filharmonie. Zahraniční turné totiž narážela v druhé polovině osmdesátých let na problém s tehdejším názvem orchestru, který byl pro zahraniční partnery příliš složitý na překlad a pro publikum těžko zapamatovatelný. V některých zemích bylo obtížné propagovat „Státní symfonický orchestr v Gottwaldově“ včetně podtitulu „Filharmonie pracujících“, protože lidé často netušili, kde se vlastně Gottwaldov nachází a kdo že to jsou ti „pracující“. Zpočátku bylo proto navrhováno, aby byla do názvu orchestru dodána „Praha“. To se u nás na jihovýchodě Moravy logicky nesetkalo s přílišným pochopením. Přišlo se proto s alternativním návrhem, který počítal s přidáním jména některého významného českého skladatele. Tuto myšlenku se vedení orchestru rozhodlo zvážit. Předpokládalo se pak, že právě jméno tehdy už světoznámého Martinů by mohlo přinést orchestru jistou prestiž. Skladatelova rodná Polička je sice od Zlína vzdálena vzdušnou čarou přes sto kilometrů, ale v evropském měřítku je to vlastně kousek. Na konci roku 1988 proto byla žádost o přejmenování podána na tehdejší Krajský národní výbor Jihomoravského kraje, který gottwaldovskou filharmonii tehdy zřizoval. Návrh byl schválen a 1. ledna 1989 vstoupil nový název „Filharmonie Bohuslava Martinů“ v platnost. Tento krok se ukázal jako správný, protože jméno Bohuslava Martinů přináší mimo jiné respekt při jednáních se zahraničními partnery. Už více než pětatřicet let patří zlínským filharmonikům a ti na to jsou jaksepatří hrdí.