„Cílem každého festivalu by podle mě mělo být získat si posluchačskou základnu natolik, že se poté nemusí podbízet a neustále vysvětlovat, proč něco zařadil na repertoár.“

„To, co dnes považujeme za romantické, možná ani není tak autentické.“

„Ve chvíli, kdy máte dobré muzikanty a hlavně velkou chuť hrát, dá se vytvořit leccos.“

Tomáš Jamník je mužem mnoha violoncellových tváří. Na podzim je zjeví posluchačům festivalu Lípa Musica jakožto letošní umělecký garant. Coby rezidenční umělec vystoupí nejen na samostatném recitálu, ale také jako člen speciálně vytvořeného festivalového kvarteta nebo ansámblu spojujícího klasickou hudbu s elektronickou. Umělec na festivalu zpečetí také výsledky své lektorské činnosti. O tom všem mluví v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz.

Jako umělecký garant festivalu Lípa Musica zasahujete také do dramaturgie festivalu. Je něco, co jste si do programu prosadil, nebo co se naopak prosadit nepodařilo?

Proces tvorby dramaturgie, která je u festivalu Lípa Musica vždy hodně specifická, jsem sledoval od úplného počátku a měl jsem radost, že u toho můžu být. Většinou jsem byl v roli pozorovatele a ve chvíli, kdy jsem byl vyzván k nějaké aktivitě, jsem projevil svůj názor. Mě osobně se týkaly především ty vstupy, kdy se podílím jako interpret. Tak se podařilo, že se v každém ukážu v jiné poloze, což si myslím, že byl záměr festivalu: garanta představit pokaždé v jiném světle. 

Vyjádřil jste se, že věříte, že publikum festivalu spolu s interprety hledá „jitření smyslů“. „Hudba pouze nehladí, ale dává i prostor k zamyšlení, k pohlédnutí na sebe sama,“ řekl jste. Jak se tato myšlenka projevuje v dramaturgii koncertů, na kterých se v rámci festivalu představíte?

V 21. století vážná hudba stojí před mnoha výzvami a jednou z nich je vyrovnat se se samotným postavením ve společnosti. Co si budeme povídat, klasika má výsadní postavení, ale není to samozřejmost. My jako interpreti nebo pořadatelé musíme být neustále připraveni odpovídat na to, proč je ta hudba jiná než žánry populární. Často se to hází do jednoho pytle. Ale právě toto pohlazení versus zamyšlení je jedna z věcí, která se dá jednoduše vysvětlit. Pro mě je vážná hudba umělecký směr – podobně jako literatura –, která člověku opravdu může změnit život, pokud si ji k sobě připustí a pokud ji na sebe nechá působit. To sice u ostatních žánrů může nastat taky, ale těch vrstev, které pod sebou má vážná hudba, je hned několik: předně historický kontext, kdy se člověk může poslechem teleportovat o několik staletí zpět; už to je věc, kterou žádná jiná hudba nedokáže.

K tomuto historickému kontextu se váže i podtitul letošního ročníku „Hudba, humanita“ a především prolog festivalu, který proběhl 24. května a připomenul osmdesáté výročí konce druhé světové války. Odehrál se v česko-německo-polském pohraničí. Atmosféra byla zřejmě silná…

To téma humanity se už z podstaty věci nemůže propsat do každého koncertu. Je to spíš taková linka, která zdůrazňuje zaměření festivalu, se kterým já souzním. V každém případě myslím, že tento kontext je důležité připomínat a oslava výročí konce druhé světové války v Hejnicích… to bylo něco magického. Bez přehánění můžu říct, že to pro mě byl jeden z nejkrásnějších koncertů v životě, protože kromě toho, že si velice vážím pocty být garantem tak velkého, krásného festivalu, tak tento prolog se velice povedl všem zúčastněným jak po stránce hudební, tak i pořadatelské.

Jak se dospělo k repertoáru tohoto koncertu?

Velice spontánně, až mě pak překvapilo, jak krásně to sedlo. Hudba Mahlera (na programu byly jeho Rückert-Lieder – pozn. red.) tomuto baroknímu kostelu slušela naprosto neuvěřitelně. Violoncellový koncert Bohuslava Martinů byl psán na závěr druhé světové války, ale i když člověk pomine tuto časovou souvztažnost, je tento koncert tak „svobodomyslný“, že i kdyby vznikl v jakoukoliv jinou dobu, tak bych ho navrhl, protože je čistou oslavou svobody. Myslím si, že s tím všichni souzněli a měl jsem z toho velikou radost. Vlastně i ze samotného výběru tohoto díla Martinů, protože není tak hrané. 

Takže i zdejší publikum přijalo tuto hudbu s nadšením a porozuměním? Umím si představit, že zařazovat méně hraný a posluchačsky ne tak přímočarý repertoár mimo velká centra, může být pořadatelská výzva.

Tady je třeba vyslovit pochvalu festivalu, který má už tak zkušené publikum, že si může dovolit hudební exkurze už v podstatě kamkoliv. To si myslím, že by mělo být cílem každého festivalu – aby si postupně získal svou posluchačskou základnu natolik, že se poté nemusí podbízet a nemusí neustále vysvětlovat, proč něco zařadil na repertoár. Proto bych se opět vrátil k posluchači jako jednotlivci, protože kdokoliv chce dnes začít poslouchat vážnou hudbu, má tu možnost na dosah ruky a myslím si, že my jako interpreti bychom měli zajistit, aby se lidé nebáli do koncertních sálů přijít. Posluchač, který poslouchá vážnou hudbu prvním rokem, je zkrátka v jiné pozici než člověk, který ji poslouchá už dvacátou sezonu. Velká gratulace Lípě Musice, že je v tomto ohledu tak daleko. 

I vy podniknete drobnou exkurzi do začátku 20. století v rámci jednoho z koncertů, ale začnete úplně jinak. V půlce září bude vaše Akademie komorní hudby v rámci jednoho z projektů festivalu spolupracovat s Václavem Luksem. Je ansámbl připravený na historicky poučenou interpretaci?

S Václavem Luksem jsme spolupracovali už loni a právě to nás přivedlo k další spolupráci letos na Lípě Musice. Jsem nadšený, protože – abych odpověděl na vaši otázku – když máte skvělé muzikanty a lidi s otevřenou myslí, dá se vytvořit leccos. Poučená interpretace má samozřejmě spoustu pravidel, ale na základě zkušeností z Berlínské filharmonie, kde jsem osobně zažil několik expertů na historicky poučenou interpretaci barokní či klasicistní hudby, musím říct, že ve výsledku jde stejně o vzájemné muzicírování a hledání energie. Čili určitě se nebudeme snažit lézt do zelí ansámblům, které se historicky poučené interpretaci vyloženě věnují a hrají na střevové struny, mají jiné ladění a podobně, ale pokud má Akademie komorní hudby podporovat mladé muzikanty a ukazovat jim co nejvíce možných cest, tak jedním z rozcestí je právě i poučená interpretace. Pro spoustu studentů je to první dotyk s tímto oborem a ve chvíli, kdy jej reprezentuje právě Václav Luks, dostáváme krásnou šanci k autentickému „zapálení“ studentů. Pro mě je to vždy úplná slast vidět, jak Václav Luks pracuje s našimi studenty.

Jak probíhá příprava na koncerty Akademie? Předpokládám, že je delší a systematičtější, než v případě běžného koncertu…

Ano. Koncept Akademie komorní hudby je založen na přípravě, která se uskutečňuje ve speciálním prostředí, v Čechách je to většinou na zámku Niměřice, což je umožněno díky velké přízni majitelů, Michaela a Báry Heresových. Tam my během několika dní připravíme programy. Ve chvíli, kdy jsou koncerty tři, jako je to teď (kromě festivalu Lípa Musica Akademie komorní hudby vystoupila na konci července také na Festivalu Krumlov – pozn. red. a reflexe ZDE), tak je přípravná fáze delší. Netajím se tím, že příprava není pouze hudební, ale i společenská. Zrovna v Niměřicích je takový krásný krb, u kterého se dá sedět, hrát různé společenské hry nebo si třeba jenom tak povídat až do noci. Strašně mě baví pozorovat novou generaci a naslouchat, o čem se baví a jak uvažuje. To je důležitá, esenciální součást Akademie komorní hudby.

Dramaturgie koncertů bývá dost různorodá. Co ji ovlivňuje?

Dramaturgie je dělaná na míru času a prostředí. V Krumlově, v rámci koncertu Nokturno, jsme například představili Serenády Ernsta von Dohnányiho a výběr z Bachových Goldergových variací. Vždy se snažím ukázat, že Akademie má mnoho podob, ale hlavní síla spočívá v tom, že studenti dokážou zformovat různé ansámbly a různá obsazení a dramaturgicky tak naplnit vždy to, co je potřeba. Takže Akademie komorní hudby vystupuje jednak jako komorní orchestr – to bylo nedávno na Troja festivalu Josefa Špačka –, ale třeba také jako duo. Těžiště Akademie je v „komořinách“, které tak často nezaznívají, a to spíše v méně tradičnějších obsazeních. Takže například smyčcové kvarteto bereme jako speciální kategorii, u které víceméně pomáháme ansámblům se posunout dále v jejich umělecké dráze. „Ad hoc“ smyčcové kvarteto tvoříme jen výjimečně.

Toho se s dovolením chytím, protože jedno takové „ad hoc“ smyčcové kvarteto vytvoříte právě pro festival Lípa Musica. Ševčík Academy Quartet bude vytvořen pouze pro koncert Romeo a Julie v Prysku, který se odehraje 30. září, a předpokládám, že tomuto jednorázovému spojení byl přizpůsoben i repertoár…

Ano. Trochu se vrátím k tomu, co jsem řekl. Ve chvíli, kdy máte dobré muzikanty a hlavně velkou chuť hrát, dá se vytvořit leccos. Zrovna Josefa Špačka jsem minulý rok, na nultém ročníku jeho festivalu zažil, jak hrál s cimbálkou, a to lidem padala čelist. Ve chvíli, kdy máte jako primistu Josefa Špačka, tak bychom se nebáli snad ničeho (snad ani Haydna nebo Beethovena!), nicméně z úcty k zavedeným souborům – aby to nevypadalo, že se jim snažíme „fušovat do řemesla“ – jsme vybrali úpravu Prokofjevova Romea a Julie, kterou vytvořil Jiří Kabát. Mám pocit, že skladba zazněla pouze jednou, a to v podání Pavel Haas Quartet, když byl Jiří Kabát ještě jeho členem, takže se toto dílko lehce opráší. Ale abychom ještě víc dali najevo, že Ševčík Academy Quartet není soubor, který by měl začít strašit ostatní kvarteta (smích), v první polovině zahrajeme ve dvou různých formacích duí.

Kdo ze čtveřice Josef Špaček, Jan Fišer, Jiří Kabát a Tomáš Jamník bude hrát s kým?

To vyšlo velice jednoduše, protože i když hraju jak s Josefem Špačkem, tak s Janem Fišerem, tak s Josefem Špačkem nyní máme stále ještě čerstvě vydané CDčko, jehož repertoár na tomto koncertě využijeme. Čili se to rozdělí cello–prim, sekund–viola.

Netradiční spojení čtyř hvězd. Nedivím se, že se koncert rychle vyprodává…

Původně tahle myšlenka vznikla v návaznosti na koncert Má to smysl. Tento koncert s kvartetem má fungovat jako určitý prolog tohoto projektu. 

Popíšete nám projekt Má to smysl?

Jedná se o edukativní projekt, ve kterém využíváme zkušenosti ze Ševčíkovy akademie. Spolu s vybranými studenty ZUŠ uděláme krásný program, který se prezentuje v rámci koncertu Má to smysl. Se studenty budeme pracovat, budeme je koučovat a zároveň využijeme koncept Kinder-Symphonie, která propojuje Orffovy nástroje a smyčcový orchestr. Na Ševčíkově akademii vznikají stále nové Kinder-Symphonie a v Liberci provedeme Kinder-Symphonii č. 1 Jiřího Kabáta pod jeho vedením. 

Vaše role zde tedy bude lektorská?

Bude to spíš role motivátora a garanta zábavy a zážitku. Celý projekt se odehraje ve spolupráci se ZUŠ Liberec, čehož si velice vážím, protože tato ZUŠka je opravdu excelentní, výborně vedená, má množství úspěchů. Bude velká radost s nimi pracovat… 

Takže to bude víkend zkoušení završený koncertem…

Ano, orchestr se připravuje už v předstihu a my to poté lektorsky dotáhneme. Koncert bude složený jak z komorních děl, tak z výstupů ansámblů, až po orchestr. Budeme se snažit co nejvíc využít potenciál dětí. Vyjdeme z jejich možností a repertoáru, který se dává organicky dohromady. V kostce by se dalo říct, že se posluchači můžou těšit na přehlídku nejtalentovanějších hudebníčků z regionu. 

Ještě předtím nás ale čeká Zámecké nocturno, které jste spolu se Stanislavem Gallinem věnovali romantickému repertoáru pro violoncello a klavír. Největší slovo dostane samozřejmě Antonín Dvořák. Jak tyto – například Dvořákovy – kusy interpretujete tak, abyste vystihl přesně kýženou hladinu emocí, která posluchače zasáhne? Na jednu stranu se totiž může zdát, že je tento repertoár pro interpreta jednoduchý, protože hudba „funguje sama o sobě“, ale na druhou stranu, jak odhadnout tu mez, kdy člověk ještě neklouže k přílišnému sentimentu?

To, co dnes považujeme za romantické, možná ani není tak autentické. Je to spíš takový quasi romantismus, který jsme si vytvořili, čili to, co mě u těchto kusů zajímá, je najít jejich podstatu – aby zazněly tak, jak si to skladatel přál. Dvořáka se snažím pořád lépe a lépe chápat a poznávat. Když to řeknu trochu bulvárně, tak člověk se k němu může dostat blíž i skrz mimohudební prostředky, například ve snaze pochopit jeho lásku k holubům. Do toho se dokážu vžít, protože moje nejoblíbenější zvíře je havran a postupně stále více objevuju lásku k tomuto zvířeti. Takže i takhle se obloukem dá chápat skladatel. (úsměv) Ale to byl spíš vtip.

Samozřejmě, že člověk ho může pochopit skrze dopisy a celkovou estetiku, kterou vyznával; nebo moje oblíbené téma je Dvořákova příbuznost s Franzem Schubertem, která je podle mě v jejich melodickém i harmonickém smýšlení do očí bijící. Potom začínáme chápat, že Dvořákův romantismus není nabubřelý a přeslazený, ale jedná se často o skromné melodie, které jenom trefují podstatu melancholických nálad či naopak nadšení. Baví mě představovat si Dvořáka jako skladatele. Byl samozřejmě romantik, ale když si poslechnete jeho první opusy, najdete mnoho názvuků ještě raně romantických, až skoro klasicistních, že člověk musí uznat, že Dvořák tento svět nikdy úplně neopustil. 

Rád toto ukazuju na příkladu obou cellových koncertů. Ten oblouk, který opsal mezi těmito dvěma koncerty, jedním jakožto raným dílem, druhým už jakožto dílem vyzrálým, světoznámý skladatel! V obou koncertech je to Dvořák, dokonce je zde řada paralel, například v práci s tématem, ale u prvního koncertu máme pořád pocit, že to ještě není onen „vylouplý“ Dvořák: možná až moc upovídaný, možná až naivní… Baví mě jeho skladby promítat do této osy a neustále ukazovat, že Dvořák rozhodně není vrcholný romantik, který by vám chtěl rozdrásat srdce. V některých opusech možná ano, ale zrovna v cellových věcech se přibližuje spíše klasicistnímu pojetí věci. 

Takže jde čistě o způsob interpretace, která dělá onen „odkapávající med“, co známe…

Dovolím si být hodně specifický – jeho práce s dynamikou a rytmem je naprosto přesná. Když napíše ritardando, tak chce opravdu ritardando; když napíše molto ritardando, tak chce molto ritardando. Často je to tak, že když máte totožné místo, například v repríze, tak to otočí. Byl to velice kreativní člověk… Podobně v případě dynamiky, již v mnoha dílech upravoval v rámci nuancí. Měl jasnou představu, jak mají být jeho skladby interpretovány. Troufám si tvrdit, že pokud bychom si skladatele rozdělili na škálu 1–10, kde 1 znamená benevolentní a 10 naprosto přísní a nic nepovolující, tak jsem si úplně jistý, že by se Dvořák pohyboval v té vyšší polovině, možná by skoro sahal k desítce. Věděl, jak to všechno má znít. Pokud bychom si Dvořáka interpretovali po svém a on by se teleportoval a seděl v sále, možná bychom dostali smyčcem přes hlavu. (smích) Takže já se raději snažím co nejvíce přiblížit jeho cítění.

Moudré… Interpretační pokyny si naopak nemusíte domýšlet při spolupráci s Floex Ensemble, hrajícím soudobou hudbu. Tím se dostáváme k poslednímu koncertu, na kterém se v rámci festivalu Lípa Musica představíte. Jaké to je odskočit si k naprosto jinému typu hudby?

Floexe jsem obdivoval už od začátku jeho tvorby; strašně se mi líbila jeho kreativita a práce s hudební tektonikou. Sám jsem měl – ještě jako student – tendence skládat, ale záhy jsem pochopil, že na to úplně nemám, takže zůstalo jenom u obdivování. Umělecký vedoucí Tomáš Dvořák je všestranně nadaná osoba a jeho tvorba je fascinující. Podílel jsem se na několika jeho albech, jak jeho autorském albu Zorya, tak i na hudbách k počítačovým hrám. Tam mě zaujalo, jak je toto prostředí alternativní elektronické hudby hrozně přátelské. Po nahrání alb se mi začali ozývat fanoušci z různých koutů světa, že se jim v této skladbě líbí linka cella a já jsem pochopil, že klasická hudba se může od těchto žánrů lecčemu naučit. V rámci tohoto koncertu dojde k zajímavému propojení klasických nástrojů a elektroniky a dojde i k premiéře skladby, takže se posluchači určitě mají na co těšit. 

V čem je spolupráce jiná, než když jdete hrát například Dvořáka?

Tomáše Dvořáka, nebo Antonína Dvořáka? (smích)

Správný dotaz!

Není Dvořák jako Dvořák… Hrát na nástroj je určitá rutina – i tuto spolupráci si tedy spojuju s ne-rutinou. Pokaždé, když se s Tomášem potkáme, věnuje se i leckterým filozoficko-spirituálním směrům, a tak je návštěva vždycky obohacující i lidsky. Sám se od něj inspiruju v určité uvolněnosti, protože sám dobře vím, že se nejlépe tvoří a hraje, když je člověk v duševní pohodě, na což my interpreti v tom všem stresu a shonu často zapomínáme. Každá zkouška s ním byla spojená s pitím zeleného čaje a dlouhými hovory na různá témata. Hudebně je to ale taky jiné, protože spousta věcí, které jsme realizovali, vznikla i bez notového zápisu – v podstatě jsme si to předehrávali, vymýšleli; potom Tom napsal nějaký koncept melodie, ale ta se pak ještě dotvářela, což se ve výsledku blížilo až například tvorbě barokní, kdy on vybízel k ornamentaci, která vyvěrala z aktuální nálady. Myslím si, že tyto projekty můžou oslovit spoustu posluchačů, kteří poslouchají klasickou hudbu. Je to jiný zvukový vesmír; volnost a radost, která z něho prýští, je nádherná.

Samozřejmě to, předpokládám, bude fungovat i z opačného směru – i v případě posluchačů, co běžně klasickou hudbu neposlouchají…

Ano, jde o pozitivní příklad toho, kdy je možné hudební směry sbližovat. Obecně bych ale byl opatrný ve tvrzení, že nějaký styl dokáže přetáhnout publikum odněkud někam; to si zase nemyslím. Nedokážu si ale představit větší sblížení klasické a elektronické hudby.

Bonusem je zapojení robota. Jaké to je hrát s ním?

Jelikož je to fyzický robot, který vydává zvuky, tak pocit je totožný, jako by tam seděl bubeník; jste ale samozřejmě svázaná rytmem a klikem, který celou kapelu dává dohromady. Toto vyvěrá z celosvětově populární hry Machinarium, kde robůtek hraje hlavní roli. Díky tomu je pak nadšená i spousta mladšího publika, přestože bych řekl, že ta hudba je z devětadevadesáti procent pro posluchače „velice dospělé“.

Když toto celé naše povídání shrneme, čeká vás nabitý severočeský podzim. Ale vy bydlíte v Berlíně…

V žertu jsem pronesl, že se do severních Čech přestěhujeme, protože chci festival zažít celkově, nejen ty koncerty, na kterých hraju; těším se i na ty, které navštívím. Na krátký čas se tam opravdu celá rodina přemístíme. Festivalu velmi fandím a moc si vážím toho, že mě oslovili jakožto garanta. Věřím, že až se bude festival chýlit k závěru, tak všichni svorně zamáčkneme slzu a budeme se těšit na další ročník.