„Toto schéma věrně demonstruje vůbec celkový přístup dirigenta k tektonickému rozvržení skladeb, které působilo velmi logicky, přirozeně a plynule.“

„Po několika málo taktech bylo zřejmé, že jeho výkon nebude třeba nikterak důkladně analyzovat, a to v tom slova smyslu, že svůj nástroj, svůj part a přednes ovládal s dvousetprocentní jistotou.“

„Zbývající části první věty se podařilo dirigentovi velmi dobře vystavět díky účinné dynamice a frázování a pečlivě vyposlouchaným tématům, což mu umožnilo je efektně vzájemně pospojovat v jednotný a plynulý hudební proud.“

Sněmovní sál Arcibiskupského zámku v Kroměříži rozezněla ve čtvrtek 26. června Filharmonie Brno pod taktovkou Františka Macka, uměleckého ředitele festivalu Hudba v zahradách a zámku Kroměříž. Hvězdou Večera vídeňských mistrů se stal čínský houslista Ziyu He, když přiměl návštěvníky k ovacím ve stoje již v první polovině koncertu. Rozhovor s ním jsme přinesli ZDE. V rámci 26. ročníku mezinárodního festivalu se konají ještě tři neméně zajímavá hudební představení.

Ouverturou posledního Haydnova hudebně-dramatického díla L’anima del filosofo ossia Orfeo ed Euridice vypukl koncertní Večer vídeňských mistrů inspirován ryzí klasicistní tvorbou. Orchestr brněnských filharmoniků pod taktovkou Františka Macka rozezvučel nejen impozantní Sněmovní sál v rokokovém stylu, ale vůbec celý Arcibiskupský zámek v Kroměříži, jeden z nejpůvabnějších klenotů české architektonické pozůstalosti. 

V plné šíři a hloubce zvuku až beethovenovského charakteru vystřídalo toto úvodní Largo v c moll ariózní hlavní téma v hoboji ve stejnojmenné durové tónině. Zvolené tempo, kdy se nota čtvrťová rovnala přibližně 77 úderům za minutu, kontrastovalo vůči předešlému sice méně, neboť dirigent zvolil rozvolněnější charakter, a to i v porovnání s dalšími interpretacemi, o to více se však lišilo svou jemností. Téma přibližně o délce sedmi taktů přednesl hoboj s velmi příjemným tónem pod líbezným legatem na jednom dechu, opakovaně po celou dobu trvání skladby. Tato pozornost poutající melodie mi mezi množstvím reminiscencí dalších klasicistních témat připomněla zejména výňatek z árie Gabriela z Haydnova Stvoření, a to zejména díky příznačné tematické paralele mezi Stvořením a nadpozemským světem v kontrastu vůči podzemí, kam se Orfeus vydal hledat svoji Eurydiku. V následujících opakováních tématu se k němu přidávaly ze stejné sekce různé nástroje, v druhém z nich například fagot, který precizně napodobil milostný potenciál melodie svého partnera. Třeba ocenit rovněž dynamicky precizně vystavěné, několikrát opakované crescendovitě vystupňované dobré plochy kmitajících osminek ve smyčcích před návratem tohoto ústředního motivu v G dur.

Toto schéma věrně demonstruje vůbec celkový přístup dirigenta k tektonickému rozvržení skladeb, které působilo velmi logicky, přirozeně a plynule. Stvrdil to dramaticky narůstající kupředu hbitě se valící proud tónin ve stručném provedení, které jako by posluchači nedalo vteřinu si oddechnout a v němž na sebe prvně upozornily žestě, které se však ve své plné kráse předvedly o chvíli později a které tak dokreslily svojí zvukovou sytostí barvu i charakter této proměnlivější části, jež zakončil postupně obnažovaný tón hoboje, který pak plynule přešel ke svému již známému sólu, které zakončil dynamický rozkvět závěrečného tónu.

První polovinu koncertu završil Mozartovým Třetím houslovým koncertem G dur, K. 218 čínský houslista Ziyu He, který debutoval jako sólista s Vídeňskými filharmoniky v pouhých sedmnácti letech a jehož Filharmonie Brno doprovodila na půdě kroměřížského zámku vůbec poprvé. Tempo úvodního allegra nasadil dirigent František Macek žádoucí, kdy čtvrťová nota odpovídala asi 120 úderům za minutu. Zanedlouho se po expozici tématu v orchestru představil očekávaný talentovaný houslista. Po několika málo taktech bylo zřejmé, že jeho výkon nebude třeba nikterak důkladně analyzovat, a to v tom slova smyslu, že svůj nástroj, svůj part a přednes ovládal s dvousetprocentní jistotou. Jeho interpretační záměr se zdál ihned jasný. Vsadil na výrazovou i zvukově barevnou jednoduchost. Spíše zaoblenější nežli ostřejší tón se nadnášel klasicistní lehkostí a letěl do prostoru v jednotném tempu bez zdržení a bez zbytečných patetických prožitků, jež by v tomto kontextu působily spíše kýčovitě. Artikulační výrazivo zvolil v první větě spíše v legatovém stylu. Kadencový závěr první věty přinesl zejména harmonickou dramatizaci úryvků témat bez primadonistických tendencí se technicky vyčerpat, což působilo velmi sympaticky, neboť o technické zdatnosti posluchače přesvědčily již jiné pasáže. 

Do introdukce druhé věty, nádherného Adagia, se mohl orchestr více pohroužit, a to například volnějším tempem či jemnějším zvukem. Půvabnou, velmi romantickou kantilénou se však i přesto houslistovi podařilo vytvořit klam nekonečně dlouhých frází, které se klenuly napříč mnoha takty a jejichž melodii často osvěžil procítěnými odtahy, drobnými, nebesky nadnesenými akcenty nebo jiným nápadným artikulačním spojem tónů, jejichž niternost posluchačům nabídla maximálně hřejivý a uspokojující pocit. Nelze opomenout význačnou úlohu orchestru, který se loajálně a partnersky přizpůsobil sólistovi v jemném doprovodu. Závěrečné veselé allegro ve formě ronda zvedlo neobvykle diváky již v půli koncertu ze židlí, čímž si vyžádali od sólisty přídavek v podobě třetí části Bachovy třetí houslové partity E dur, BWV 1006. 

Velmi nesnadně začíná pro orchestr a jeho dirigenta dlouhá, výstavbou tektonicky náročná introdukce Beethovenovy Sedmé symfonie A dur, op. 92. Pod taktovkou Františka Macka to však Filharmonie Brno zvládla statečně, stran prvotního tempového zaváhání při stupnicových pizzicatech v basové sekci, které však dokázali hráči následně vyrovnat. Před přechodem k hlavnímu tématu expozice však flétnová spojka postrádala rytmickou pregnantnost. Nástroji rovněž scházelo hezčí posazení se do tónu a artikulační přesnost. Pár těchto sólových taktů flétny působilo velmi rozpačitě. Po splynutí s ostatními nástroji bylo naštěstí vše rázem zapomenuto a hudba se i díky velmi zdatné žesťové sekci slibně rozvíjela dál. Zbývající části první věty se podařilo dirigentovi velmi dobře vystavět díky účinné dynamice a frázování a pečlivě vyposlouchaným tématům, což mu umožnilo je efektně vzájemně pospojovat v jednotný a plynulý hudební proud. 

Že byl Beethoven mistrem motivicky-tematické práce dokazuje mimo jiné právě druhá věta sedmé symfonie, v níž opět na mnohých místech orchestr tutti dosahoval pohlcujícího hutného souzvuku. V následující druhé části po slavných variacích se konala rovněž hezká přehlídka dřevěných dechových nástrojů, mezi nimiž se proplétaly melodizující hlasy za lehkého doprovodu smyčců. Třetí a čtvrtá věta zaujaly zejména precizním provedením a načasováním známých beethovenovských sforzat, která vůbec celý hudební výraz díla výrazně posílila. 

Pakliže patří účinkující Večera vídeňských mistrů, tedy filharmoniky a jejich dirigenta za něco speciálně vyznamenat, je to rozhodně již zmiňovaný smysl pro tektonickou výstavbu a zejména schopnost ponořit se do dramatizujících částí, v nichž společně dosahují působivého výraziva.

Foto: Petr Šamánek