„Tomáš Brauner dal ve Smetanově symfonické básni velkoryse prostor všem hráčům s důrazem na mnohdy v ní nezaslouženě opomíjené nuance.“ 

„Kompozice Lukáše Hurníka je veskrze milou záležitostí, neskrývaně programní a vycházející nejen ze snahy postihnout dějiny východočeského města v rychlé zkratce.“

„Tvrdá a promyšlená práce s předními českými i zahraničními dirigenty přinesla v Hradci Králové plody, jež je zde již možno vnímat jako vysoký standard.“ 

Nejočekávanějším bodem programu na letošním slavnostním koncertě Filharmonie Hradec Králové ke Dni vzniku samostatného československého státu se již dlouho předem stala skladba Lukáše Hurníka Letopisy královéhradecké, symfonická kronika k 800. výročí města. Večer ke státnímu svátku 28. října probíhal v Sále Soni Červené v důstojném duchu, světová premiéra třináctiminutového dílka mu dodala zvláštní jiskru. Dirigoval Tomáš Brauner.  

Ve městě pod Bílou věží je již tradicí, že před mimořádným koncertem obdrží několik místních osobností medaile udělené jim místní radnicí. Oficiální část večera trvá velmi krátce, obejde se bez dlouhých proslovů a laureáty ocenění se stávají vedle těch, kteří si je zasloužili svou celoživotní prací a činností v nejrůznějších oborech, i lidé, již se na území města podíleli na záchraně životů druhých. Takovéto propojení oslav státního svátku s regionálním uznáním pozoruhodných skutků a konání lze pokládat za velmi šťastné, zbavené nucené strojenosti a jisté ztuhlosti, k nimž večery podobného charakteru někdy vedou. A protože Hradec Králové si letos připomíná rovněž 800. výročí města, nemohlo ani toto jubileum být opomenuto. Na jeden večer se toho tedy sešlo docela dost a je obdivuhodné, jak do sebe všechno báječně zapadlo. 

Možná, že právě záměr nestavět do popředí pouze výjimečnost státního svátku, vedl k absenci živého provedení Státní hymny České republiky, jediným symbolem odkazujícím k historicky významnému dni se v sále stalo, nepočítáme-li použití obligátního jezdeckého portrétu prezidenta T. G. Masaryka na programovém listu, grafické zpodobnění trikolory na projekčním plátně nahoře za orchestrem. Minimalistické, přesto účinné a působivé. O to větší role byla přisouzena hudbě, samozřejmě české.

Filharmonie Hradec Králové pod taktovkou Tomáše Braunera provedla nejprve symfonickou báseň Z českých luhů a hájů z cyklu Má vlast Bedřicha Smetany. Hned od úvodních hutností překypujících tónů bylo patrné, s jakou pečlivostí dirigent i členové všech sekcí orchestru k nastudování skladby přistoupili. Zároveň se opět projevilo, jak vynikají, je-li každá z částí ikonického veledíla hrána samostatně, její detaily, které při vnímání vždy ohromujícího celku nemusíme postřehnout. Tomáš Brauner dal velkoryse prostor všem právě s důrazem na mnohdy nezaslouženě opomíjené nuance. Ukázal tak kupříkladu, kolik skvělých plošek tady skladatel poskytl „dechům“ a s jakou virtuozitou se dají uchopit, než se ztratí v lese smyčců nebo celoorchestrálních fortissimech. Hráči poctění jeho důvěrou nabídnutou šanci využili a vydávali ze sebe to nejlepší. Více než důraz a eleganci, s nimiž dirigent těleso vedl, rád vyzdvihuji právě jeho preciznost v práci s jednotlivci. 

Tvůrčí všestrannost Lukáše Hurníka je natolik známa, že nepotřebuje býti na tomto místě osvětlována ani komentována. V Česku navíc najdeme v současné době asi jen málo osobností, které by se mohly měřit s jeho znalostmi historie i teorie hudby a schopností ochotně předávat své poznatky široké veřejnosti tak, jak činí s neutuchající invencí právě on, ať už v roli nápaditého komponisty suverénně se ujímajícího nejrůznějších žánrů včetně oratorií či oper, ale i rozhlasového hudebního redaktora s ohromujícím přehledem a vybaveného příjemně působící rétorikou.

Své hluboké znalosti a nápaditost teď Lukáš Hurník vložil i do dílka, jež starosvětsky nazval Letopisy královéhradecké, symfonická kronika k 800. výročí města. A dokonale se trefil do nálady nejen publika přítomného na úterní premiéře, ale, myslím, že i všech, kteří budou mít možnost vyslechnout si třináctiminutovou skladbu ze záznamu nebo při nějaké jiné příležitosti, pochopitelně, že nejlépe přímo v Hradci Králové. Jde o veskrze milou záležitost, neskrývaně programní a vycházející nejen ze snahy postihnout dějiny východočeského města v rychlé zkratce (názvy jednotlivých „obrazů“: Intrada – V chrámu – Stavba města – V ruinách – Příchod renesance – Stavba hradeb – Život v pevnosti – Bitva za branami – Boření hradeb a nový rozvoj – Elektrárna – Totalita a panelákové hradby – Cesta ke svobodě – Rok 1989 – Město pro lidi o tom vypovídají samy o sobě), ale i z přehršle odkazů a citací, účelně využitých jako základ při rozvíjení vlastních nápadů a motivů. Skladba plyne v rychlém tempu, po pauzičce po vstupní části už jde o nepřetržitý proud muziky střídající slohy i formy, vždy rozvíjené v souladu s tématem. Vznešenost koketující až s éteričností rychle vystřídají dynamické pasáže, lyričnost jiných si bezprostředně podává ruku s působivou rytmikou. Pro orchestr to znamená být neustále ve střehu, změny polohy přicházejí bez předchozích varování.

Lukáš Hurník se svým průletem hradeckou historií zabodoval. Filharmonici s Tomášem Braunerem si oněch třináct minut vychutnali náležitě. Předvedli přitom, jak flexibilním tělesem jsou. Umějí se „opřít“ do klasicky hollywoodsky znějících pasáží stejně jako si pohrát s křehoučce vystavěnými tóny při evokaci ryze soudobé hudby, z renesance přecházejí bez mrknutí oka k podivuhodně zastřené citaci kdysi slavné proletářské hymny. Dlužno ovšem dodat, že k plnému pochopení programní náplně skladby posluchačům výrazně napomohla projekce obrazů, kreseb a fotografií nad orchestrem, nahradivší po dobu provedení Hurníkovy kompozice zmíněnou designovou trikoloru. Oddělení jednotlivých hudebních motivů je sice výrazné, ale vzhledem k jejich vskutku pádícímu sledu by vše mohlo vést i k jistému chaosu a ztrátě orientace. Docela rád bych si vyslechl názor posluchače, vnímajícího toliko Hurníkovu hudbu, nepodpořenou obrázky. Ale hádám, že její bezprostřednost, hravost a sdělnost budou působit i v takovém případě pozitivně.  

Nadšení publika a jeho upřímné vyjádření obdivu a díků na koncertě přítomnému autorovi pak vystřídaly kázeň a soustředění. Praga, symfonická báseň, op. 26 Josefa Suka, vrátila do sálu atmosféru přímo odpovídající vážnosti slavnostního okamžiku. Téma husitského chorálu, z něhož vychází velkolepá oslava českého hlavního města, rozvinul autor tak přesvědčivě, že zasahuje svou mnohovrstevnatostí všechny prvky signální soustavy vnímavého posluchače. Musí být ovšem hrána s maximálním nasazením. Po zkušenosti se Smetanou jsem však neměl o kvalitě provedení pochybnosti. A správně. Tomáš Brauner se od svého pultu nikterak neobával vyjádřit patos díla a jeho monumentalitu i lyričnost intimnějších pasáží. Opět se mohl opřít o spolehlivý výkon všech sekcí a také v tomto případě chci vyzdvihnout, aniž bych tím jakkoli chtěl snížit obětavý vklad ostatních hráčů pro dosažení skvostného výsledku, jak nádherně zněly díky všem interpretům hradecké žestě i dřevěné dechové nástroje. Tvrdá a promyšlená práce s předními českými i zahraničními dirigenty přinesla v Hradci Králové plody, jež je zde již možno vnímat jako vysoký standard. Netřeba dodávat, že posluchači dali svou spokojenost rádi najevo. Domů odcházeli se slavnostními pocity a někteří z nich – zásluhou Lukáše Hurníka – možná i s novým pohledem na své město.

Foto: Zdeněk Puš / Filharmonie Hradec Králové