„Myslím, že jsme se za ty roky naučili nejen, jak spolu hrát, ale i jak spolu vycházet.“

„Rozhodli jsme se nechat Káju si splnit svůj dlouholetý sen zahrát si Ravelovo trio. To nehrajeme dlouho, takže bude takové ‚fresh‘. Pěkně zčerstva upečené.“

„Od začátku jsme věděli, že pokud se chceme hlásit na velké soutěže, se soudobkou se budeme muset seznámit blíž.“

Houslista Filip Zaykov působí čerstvě na pozici vedoucího sekundů v Deutsche Kammerphilharmonie Bremen, violoncellista Vilém Petras ve Filharmonii Hradec Králové a Orchestru Státní opery, klavíristka Karolína Františová právě dopisuje disertaci a učí na ZUŠ. Všichni dohromady však především tvoří už téměř dekádu klavírní Trio Incendio, které zažívá množství úspěchů na mezinárodních soutěžích i koncertních pódiích. Nejen o jejich debutu na letošním ročníku festivalu Pražské jaro (24. května) jsem si povídala se dvěma členy tria na jejich cestě do Mnichova za kolegou ke společné zkoušce.

Karolíno, Viléme, vaše současná situace je až dojemná, že cestujete tak dlouho proto, abyste se mohli potkat s Filipem a společně cvičit. Takovéto překážky jste při svých začátcích pravděpodobně překonávat nemuseli, že? Určitě vnímáte, že se po dobu vašeho společného působení na hudební scéně ve vašich životech změnilo mnohé – i o tom si chci povídat –, ale jak to vlastně celé začalo? Mám správnou informaci, že jste se potkali v Akademii komorní hudby?

Vilém Petras: Akademie komorní hudby nám dala poprvé prostor si společně zahrát, ale znali jsme se už dřív. Sice jsme studovali na jiných školách, ale potkávali jsme se na kurzech… 

Karolína Františová: … a taky jsme spolu byli jednou na vodě. Ale hlavně to začalo tím, když jsme měli na HAMU povinnou praxi učit někoho na hudebním gymnáziu a pan Toperczer mi přiřadil Filipa. On totiž tehdy studoval housle i klavír. Hodiny s ním byly skvělé; moc se mi líbilo, jak reaguje na to, co říkám, a zdálo se mi, že je mu to relativně blízké. Tak mezi námi vzniklo určité hudební porozumění.

VP: A já jsem znal Filipa z gymnázia, kde byl o dva ročníky níž než já. 

KF: Trio jsme pak oficiálně založili po jednom Filipově koncertu s FOKem, který měl v rámci studia. Po něm jsme šli na pivo a okolo čtvrté ráno to v Konviktu všechno vzniklo… (smích)

VP: Akademie komorní hudby nám pak dala prostor si společně zahrát například v berlínské Filharmonii a vytvořila takové podhoubí našeho směřování.

KF: Díky tomu jsme pak také zjistili, jako moc máme „komořinu“ rádi.

Takže do té doby nikdo z vás nesměřoval necílil na dráhu komorního hráče? Přitom dnes je to, jak předpokládám, vaše hlavní umělecká aktivita.

VP: Ano, určitě. Aktivita, která nás všechny nejvíce umělecky naplňuje. 

KF: V začátcích jsem to tedy byla hlavně já, kdo nejvíc prosazoval, abychom hráli, ale v průběhu let jsme se v této roli postupně střídali.

V průběhu let jste pak úspěšně objeli velké množství soutěží a svou první soutěž jste dokonce vyhráli velice brzy po svém založení…

VP: Po dvou soutěžích, na kterých jsme neuspěli, jsme jeli na kurzy ISA do Rakouska, kde působilo množství profesorů z vídeňské univerzity a spousta skvělých komorních hráčů. Právě spoluprací s nimi se v nás odehrál zásadní přelom. Viděli v nás potenciál a my jsme se při těchto velice intenzívních kurzech naučili, hodně jsme se zdokonalili v interpretaci různých stylových období… Kurzy ISA byly hodně provázané díky stejným profesorům a lektorům s European Chamber Music Academy (ECMA), která vybírá mladé talentované evropské soubory a přináší jim několikrát do roka možnosti dalšího vzdělání a rozvoje. ECMA nám tak zprostředkovala různé další výjezdy a stáže na zahraničních univerzitách, které se pro nás poté staly klíčovými momenty v našem dalším směřování a při přípravách na soutěže.

KF: Zároveň ale pro nás hodně znamenalo vyhrát tu vůbec první soutěž. (Gianni Bergamo Classic Music Award v Luganu – pozn. red.) S ní totiž přišla docela šťavnatá finanční odměna a nebýt jí, na další kurzy a soutěže bychom si nemohli dovolit jezdit. 

Byla právě odměna pak také součástí motivace, proč se hlásit na další soutěže, nebo šlo spíš o to „dát o sobě vědět“? Či ještě jiný důvod?

KF: Ano, díky finanční odměně jsme si mohli dovolit tak často spolu cestovat…

VP: … a celkově zkrátka investovat do našeho dalšího rozvoje nebo natáčení. Zviditelnění se ale určitě také hraje určitou roli, i když vnímáme, že v současné době už ony velké soutěže neznamenají tolik, co třeba ještě před třiceti lety, protože už nefunguje tak velká provázanost mezi soutěžemi a pořadateli v daném regionu. Na druhou stranu soutěže stále hrají v životopisech mladých muzikantů určitou roli, což platí i pro české soubory nebo soubory z menších zemí, pro které je bez soutěží velice těžké prorazit v zahraničí. Zároveň pak vnímám soutěže i jako důležité místo potkávání se s ostatními soubory, díky čemuž si člověk udělá představu, jak na tom v mezinárodním měřítku vlastně je.

Plánujete ještě nějaké další soutěže?

VP: Mí kolegové mi oznámili, že už nechtějí. Já se je ještě snažím s jednou soutěží přesvědčit, ale uvidíme, jak to dopadne. Občas je naťukávám, že bychom mohli na stará kolena ještě něco zkusit.

KF: Už máme věk no… (úsměv)

Ano, je pravda, že vaše trio už nějaký ten pátek hraje, proto můžeme trochu bilancovat… Přiznám se, že jsem vaši existenci poprvé zaznamenala v roce 2019 díky masterclassu s Alfredem Brendelem, jehož jste se účastnili (a po dvou letech pak ještě znovu).

VP: Setkání s Alfredem Brendelem jakožto žijící legendou bylo skvělé, ale už mezi těmito dvěma masterclassy, kterých jsme se v Praze dva roky po sobě účastnili, jsme vnímali velký rozdíl. Zatímco poprvé jsme ve své interpretaci neměli tak jasno, podruhé jsme tam přišli s už za nás finální interpretací a přišlo nám, že se nám nedostalo dostatku prostoru. Nešlo o to, že bychom všechno cítili úplně jinak, ale často šlo jen o určitou míru, do které, když jsme se stoprocentně netrefili, to bylo špatně. A „trefit se“ se do něčeho bylo velice náročné, když jsme to vlastně nedělali úplně z naší vůle nebo už to byla varianta, kterou jsme v minulosti zkusili, jen jsme se rozhodli jít jinou cestou.

Pokračuje tento vývoj?

VP: Ano, postupně jsme si přirozeně začali tvořit svůj vlastní pohled na nastudovávání skladeb, za kterým jsme pak schopní si stát. U neznámých děl…

…jako třeba u těch, co budete teď hrát na Festivalu Krumlov?

VP: Ano, třeba Lessel, kterého tam hrajeme, je úplná pecka! U takto neznámých děl si už umíme jít po vlastní interpretaci a nepotřebujeme návody, jak je hrál někdo před námi, mnohdy ani žádné nahrávky neexistují. U známého díla, které už hrálo množství skvělých souborů, se pak snažíme vydestilovat svou vlastní verzi.

A vyvíjí se i interpretace jednotlivých skladeb? 

VP: Samozřejmě. Když se po čase vrátíme k nějaké skladbě, kterou jsme hráli kdysi, často se nestačíme divit, proč jsme ji hráli zrovna takto nebo proč jsme se o nějakém místu hádali hodiny.

KF: Ano, velkou změnu vidím i ve fungování tria jako takového. Po několika bouřlivých letech se konečně ustálilo, jak spolu komunikujeme a jak vedeme zkoušky. Možná je to i tím, že jsme starší, ale v posledních letech plyne všechno dost v poklidu. Myslím, že jsme se za ty roky naučili nejen, jak spolu hrát, ale i jak spolu vycházet.

VP: Ano, časem jsme si uvědomili, že spoustu věcí, ať už interpretačních, nebo organizačních, je možné řešit víc v klidu.

KF: Taky se myslím trochu obrousil náš hudební vkus. Třeba před pěti lety jsme měli každý vyhraněný názor na to, jak něco chceme hrát, a byly z toho velké boje. Teď už to většinou necháme plynout s tím, že uvidíme, co se z toho vyvrbí. Po čase všichni změníme názor přirozeně.

VP: Dneska máme určitě větší pochopení pro individuální cítění každého z nás.

Jak je vůbec možné se domluvit, když tu proti sobě stojí tři protilehlé názory? To dva musí zákonitě ustoupit…

KF: Vždycky ne. V notách máme pro všechny případy poznamenané všechny tři verze.

VP: A nejlepší jsou repetice, protože tam se dají uspokojit alespoň dva názory. (smích) Ale teď to vypadá, že se o všem hádáme… Ve skutečnosti toho máme v základu hodně společného, jsou to jenom momenty, kdy někdo přijde s nějakým „úžasným nápadem“ a ostatním to tak nepřipadá. Tedy ne, že bychom si od první noty říkali: „Ježišmarjá, co tam ti dva vyvádějí!“

Nemohli byste být úspěšní, kdybyste neměli nic společného… Ale určitá míra neshod je možná zdravá pro kritický nadhled nad interpretací.

KF: Určitě. Jenom je důležité to umět nějak vykomunikovat, což už se nám naštěstí daří.

Probíhaly také nějaké boje o tom, jaký repertoár zvolíte pro svůj koncert na Pražském jaru?

VP: Tady to bylo kupodivu dost v pohodě. S Filipem jsme se rozhodli nechat Káju si splnit svůj dlouholetý sen zahrát si Ravelovo trio, jedno z nejkrásnějších děl světového repertoáru a zároveň dílo, které nehrajeme dlouho, takže bude takové „fresh“. Pěkně zčerstva udělané…

KF: Upečené… (úsměv)

VP: K tomu jsme přidali Haydnovo trio jakožto základ triového repertoáru, ve kterém se cítíme dobře a pro posluchače je to příjemné, perlivé dílo. Zároveň ale máme blízko i k hudbě 20. a 21. století, takže jsme zařadili také Wolfganga Rihma, což byla naše vůbec první moderní skladba, kterou jsme společně hráli a na které jsme se naučili, jak k repertoáru tohoto typu přistupovat.

Pojďme se u skladeb na chvíli zastavit jednotlivě. Jak jsem vyrozuměla, Haydnovo Trio C dur je skladba, kterou jste hráli mnohokrát a slavili jste s ní už také množství úspěchů. Pravděpodobně tedy máte v její interpretaci už zcela jasno…

KF: Určitě to není skladba, ze které bychom se stresovali. Ale nemůžu říct, že by na ní už nebylo co řešit. Já jsem po osmi letech, co jí hrajeme, nedávno při stěhování ztratila noty, ve kterých bylo zaznačené úplně všechno. Vždycky jsem se spoléhala na svoje poznámky, které hýřily barvami. Ale teď jsem měla jen čistý papír a najednou jsem si začala dělat věci trochu jinak. I proto jsme teď před Pražským jarem otevřeli debatu, jestli nezkusit něco změnit. Pár věcí se uchytilo.

Prozradíte které?

KF: Úplné drobnosti. Například jsem jinak vedla určitou frázi a její vrchol dělala jinde. A taky mě Filip upozornil, že hraju o jednu notu navíc, což asi není úplně potřeba… (smích)

Evidentně to doteď nikomu nevadilo. Ale těšíme se na drobná ozvláštnění… Naopak Ravelovo Trio a moll je tedy „čerstvě upečená“ novinka. Proč právě tuto skladbu jste si toužila zahrát, Karolíno? Je v ní něco interpretačně specifického, co vás lákalo?

KF: Já se ve francouzské hudbě obecně cítím nejpříjemněji a Ravel se přímo nabízel. Hráli jsme už například Saint-Saënse, ale to je na mě moc hutná romantika. Sice se v něm barvičky hledají lépe, než v jiných triích, ale není to zkrátka impresionismus.

Věnujete při nácviku tohoto Ravelova díla zvláštní pozornost právě práci s barvou? Případně jakým způsobem?

VP: Samozřejmě se snažíme co nejhezčí barvy hledat ve všem, ale tady je barva velice výraznou složkou a je žádoucí tyto témbrové rozdíly zdůraznit. Snažíme se experimentovat například s tlakem smyčce a rychlostí tahu, abychom získali dojem lehkého šumu a jakéhosi zamlžení, které dodá impresi. Kde je to žádoucí, se naopak snažíme o syrovost zvuku. Zároveň je pak výzva najít ten správný zvuk pro spojení s klavírem, který je hodně pod pedálem. Vyžaduje to tedy zase trochu jiný přístup…

Vzájemně velice kontrastní program pražskojarního koncertu doplní trio Wolfganga Rihma Fremde Szene III. Vnímám to správně, že jste se k soudobé hudbě a hudbě pokročilejšího 20. století trochu prokousávali?

KF: Já teda určitě. V první moment, co jsem otevřela Rihma, mi došlo, že to nespočítám. Kluci se mnou měli velkou trpělivost. Nakonec pomohly poznámky v notách a mnemotechnické pomůcky, ale o tom radši ani nebudu mluvit… (smích) Za mě to tedy bylo hodně problematické, ale musím říct, že čím víc těch moderen hrajeme, tím víc se s jejich rytmem umím ztotožnit.

VP: To určitě! My jsme každopádně od začátku věděli, že pokud se chceme hlásit na velké soutěže, se soudobkou se budeme muset seznámit blíž. Rihmovo trio byla první skladba, do které jsme se rozhodli pustit, a měli jsme velké štěstí, že jsme v rámci ECMA měli možnost pracovat s violistou a profesorem Univerzity v Bernu Patrickem Jüdtem, který se na soudobku specializuje, zná se s obrovským množstvím současných autorů, ať už to je Kurtág, Lachenmann nebo jiní. Otevřel nám obzory a ukázal, jak přistupovat k nácviku takových skladeb. Teď už máme tuhle skladbu pod kůží, což dělá velkou část posluchačského zážitku.

VP: Soubor musí být autentický a musí do skladby proniknout, aby to, co předává, bylo to, co v té hudbě opravdu vidí. Jinak nemá smysl to dělat.

A co v Rihmovi vidíte vy?

VP: Skladba se jmenuje Fremde Szene, takže cizí místa nebo zakázaná místa, která mají hodně různých atmosfér…

KF: … které jsou vzájemně hodně kontrastní a proměnlivé…

VP: … někdy lehce ponuré, jindy zase agresivní. Je to hodně intenzívní skladba; její vyznění je pro posluchače silné.

KF: Jedno místo je pak opravdu velká party…

VP: … diskotéka. A v závěru jsou takové údery klavíru, jakoby Morseovka…

KF: Ta se skvěle počítá. Všude tam mám čárky, doteďka. (smích)

VP: Opravdu zajímavá věc, kterou doteď rádi hrajeme.

……………

Pražskojarní koncert tria je vyprodaný, ale stejný repertoár je od Tria Incendio možné vyslechnout v Salónu Celetná 28. května.