„Oba pozdně renezanční autoři své opusy vybavili nejen slavnostní fanfárovou charakteristikou, ale i výrazným prostorovým efektem.“

„Byl to Mozart hravý, jemný, laskavý a subtilní.“

„Nesporným vyvrcholením večera se stalo provedení Symfonie C dur ‚Velké‘ Franze Schuberta.“

Rysy výstižně charakterizujícími abonentní koncerty České filharmonie zařazené na konec třetího týdne prvního měsíce roku 2025 jsou minimálně dva: tvořivé dialogy a houževnatost umělecké zralosti. Za jejich nesporného protagonistu lze označit světově známého dirigenta Herberta Blomstedta, který stanul před naším prvním orchestrem. Úvodní část večera však nepatřila jemu, ale Filharmonickým žesťům, ansámblu sestavenému ze členů České filharmonie, vedenému trombonistou Robertem Kozánkem. Přednesli sérii šesti vět Giovanniho Gabrieliho a Adriana Banchieriho v úpravách Rolfa Smedviga.

Variabilní sestava souboru Filharmonických žesťů se v tomto případě přizpůsobila prostorově dialogické povaze zvoleného repertoáru. Na emporu Dvořákovy síně, tedy do prostoru u varhan, umělecký vedoucí Robert Kozánek symetricky rozestavil dvě skupiny svých hráčů, každou sestavenou ze dvou trumpet, lesního rohu a dvou trombónů (respektive trombónu a tuby), to přesně v intencích vybraných partitur. Vyslechli jsme zvukově apartní Gabrieliho Canzony a neméně působivou větu Banchieriho (Concerto Primo „La Battaglia“). Oba tito pozdně renesanční autoři své opusy vybavili nejen slavnostní fanfárovou charakteristikou, ale i výrazným prostorovým efektem, zdůrazňujícím dialogicky funkční prvek benátské hudební scény počátku 17. století. Vskutku ideální skladby, na nichž Filharmonické žestě mohly manifestovat svoje interpretační přednosti, mezi něž patří mimo jiné dokonalá souhra a dynamická a témbrová vyváženost.

Dialogický charakter jako kompoziční princip převládal i v další části večera. Vyslechli jsme v ní Koncert pro dva klavíry a orchestr č. 10 Es dur, K 365 od Wolfganga Amadea Mozarta (Allegro, Andante, Rondo – Allegro) v podání báječného francouzského sesterského dua pianistek Katii a Marielle Labéque.

Nelze si na tomto místě nevzpomenout na pražské vystoupení mužského klavírního dua třicetiletých sourozenců, bratří Jussenových, kritikou označovaného za nejlepší klavírní duo současnosti. Zde v Rudolfínu vystoupilo na sklonku roku 2023 v rámci Festivalu Rudolfa Firkušného. Hráli rovněž na dva klavíry a na klavír čtyřručně, publikum tehdy okouzlili mimo jiné nejen Mozartem, ale i energickým provedením Stravinského Svěcení jara. 

Francouzské umělkyně spolu koncertují již přes padesát let a po celou tu dobu se drží na vrcholné světové úrovni. New York Times je označily rovněž jako nejlepší klavírní duo současnosti a ani zde se nejedná o superlativní charakteristiku bezdůvodnou. Obdivuhodná je artikulační vytříbenost a přesnost souhry těchto dam, dynamická rozmanitost, adekvátní stylovost jejich hry a již vzpomínaná schopnost vést umělecký dialog. I ony mají ve svém repertoáru klavírní tvorbu různých stylových období, i ony hrají nejen na dva klavíry, ale i na jeden čtyřručně, což ukázaly na půvabném romantickém přídavku svého vystoupení. Mají přirozený šarm a vůli galantně se přizpůsobit dirigentskému gestu. Vzdor své velmi úsporné tvůrčí metodě Herbert Blomstedt i bez dirigentské taktovky, kterou do jisté míry supluje svými dlouhými prsty, tomuto dnešnímu provedení vtisknul nejen svůj neutuchající talent, svoji oduševnělost, ale i obdivuhodnou životní energií a zkušenost. Byl to Mozart hravý, jemný, laskavý a subtilní.

Nesporným vyvrcholením večera se stalo provedení Symfonie C dur, D 944 „Velké“ Franze Schuberta. Rádi si připomínáme, že rod tohoto jedinečného romantického velikána má své kořeny na severu Moravy, v podhůří Králického Sněžníku. Jeho dílo nás nepřestává přivádět v údiv. Oslovuje svojí dokonalou formální výstavbou, bohatstvím melodické invence, která skladateli umožňuje vytvářet okouzlující, neobyčejně rozsáhlé hudební plochy plné nejen hlubokého lyrismu, ale i mnohdy až náhlých dramatických zvratů. Nalézáme v něm ohlasy teplé, světlem prozářené beethovenovské invence, která nám zejména dnes přináší tak žádoucí radost a optimismus. V partiturách obou autorů ze začátku devatenáctého století tyto dary můžeme spatřovat kupříkladu v něžných plochách tečkovaných triol. 

Všemi přítomnými bylo provedení tohoto rozsáhlého Schubertova díla očekáváno s otázkou, jak se sedmadevadesátiletý Blomstedt, nestor, legenda hudební interpretace, vyrovná s kolosem romantické hudební literatury, plodem předčasně zesnulého, tedy mladého tvůrce, navazujícího ve svém tvůrčím snažení na vrcholná díla hudebního klasicismu. 

Bylo vskutku hlubokým zážitkem sledovat, jak i jen drobnými gesty, téměř náznakově, dirigent prostřednictvím vnímavého a perfektně reagujícího interpretujícího tělesa prosazuje svůj estetický názor, plný něhy půvabu a lehkosti, umocněný bohatou dlouholetou celoživotní zkušeností. Opravdovým vyvrcholením této Blomstedtovy symfonické kreace bylo závěrečné Allegro vivace s naléhavými, až apelativními momenty plného orchestrálního zvuku. 

Na zvážení zde ovšem stojí úvaha o smyslu zde uplatněného téměř pozdně romantického, tedy extrémně velkého obsazení smyčců. Byla tím narušena instrumentační rovnováha, na kterou jsme zvyklí v orchestrální tvorbě klasiků a jejich následovníků. Nepochybně proto ten večer nejednou zanikly krásné Schubertovy melodické linie přidělené jiným nástrojovým skupinám.

Foto: ČF / Petr Chodura