„Žádné jevištní hudební dílo neprovází jednoduchá historie, v případě revuální operety U Bílého koníčka jsou však vznik i následné interpretační peripetie vskutku složité.“

„Festival ve Weitře rozhodně nepatří k avantgardním scénám, musí naopak uspokojit co nejširší publikum, a to v jednom ze zapadlejších a turisticky méně atraktivních koutů Rakouska, kde má každé představení zároveň i edukativní funkci.“

„V Rakousku se operetě stále daří, mladí herci se jí věnují na konzervatoři, umí ji interpretovat, dát jí švih, vtip a lesk.“

Dolnorakouské městečko Weitra (Vitoraz) se v roce 2005 připojilo k mnoha místům v této části Rakouska, která nabízí pravidelné letní kulturní dění. V posledních letech se stává pro široké publikum přitažlivá uváděním operet, které se v sousední zemi dodnes těší velké popularitě. Tamní festival nese název Schloss Weitra a letos nabídlo patnáctkrát operetu U Bílého koníčka.

Ještě před covidem zde zazněl Straussův Netopýr, Lehárova Veselá vdova, v loňském roce se pořadatelé opět vrátili ke zlaté éře „lehkonohé Múzy“ v podobě další Straussovy operety Vídeňská krev. V letošním roce padla volba na oblíbenou revuální operetu U Bílého koníčka (Im weissen Rössl). Podobně jako v minulých letech se představení hrálo průběžně po dobu jednoho měsíce, sedmým červencem počínaje a šestým srpnem konče. Takto se včetně premiéry odehrálo celkem patnáct představení, z toho dvě odpolední. Jak napovídá název festivalu, dění je situováno na zámek, jenž je od 16. století sídlem šlechtické rodiny Fürstenbergů. Bílá, z dálky ze všech stran dobře viditelná čtyřpatrová renesanční budova obepíná rozlehlý čtvercový dvůr, který je ideálním místem pro pořádání hudebních akcí. Ve Weitře si však podmínky k nerušenému poslechu a ničím nezkalenému zážitku účelně a prakticky vylepšili pomocí čtyř vestavěných obřích deštníků chránících účinkující na pódiu i všech pět set padesát diváků. Dešťová voda je mohutnými dutými dříky a posléze potrubím odváděna přímo do kanalizace. Naruby obrácené bílé deštníky nepůsobí v prostoru zámecké stavby nijak rušivě, ale evokují renesanční sklípkovou klenbu.

Žádné jevištní hudební dílo neprovází jednoduchá historie, v případě revuální operety U Bílého koníčka jsou však vznik i následné interpretační peripetie vskutku pestré. Na počátku byla stejnojmenná komedie Oscara Blumenthala (1852–1917) a Gustava Kadelburga (1851–1925) z roku 1896, jedna z mnohých, jež uspokojovaly dobový vkus nenáročné části berlínského publika. Veselohra byla natolik úspěšná, že se v roce 1926 režisér a scénárista Richard Oswald (1880–1963) chopil jejího filmového zpracování. Tak jako jiná díla, i vznik pozdější operety doprovází historka, podle níž ředitel berlínského divadla Grosses Schauspielhaus Eric Charell (vlastním jménem Erich Karl Löwenberg, 1894–1974) měl být populárním hercem Emilem Janningsem (1884–1950) inspirován k myšlence použít tento námět pro novou výpravnou operetu. Oba si prý užívali dovolené právě v místě, kam ji autoři veselohry situovali – v hotelu U Bílého koníčka u jezera v St. Wolfgangu. Pro názornost si prý herec poněkud pohrál s překvapeným číšníkem tím, že se s ním snažil vést podobný rozhovor, jaký byl obsažen v Blumenthalově a Kadelburgově veselohře. Jelikož se tento kus hrál v roce 1928 i v berlínském Deutsches Theater, je pravděpodobnější považovat právě tuto skutečnost spolu s úspěchem filmu za základní impuls vedoucí k Charellovu záměru. Vytvořením libreta byl pověřen šéfdramaturg německé filmové společnosti UFA, brněnský rodák Hans Müller-Einigen (1882–1950). Ten položil větší důraz na milostné zápletky, oslabil kontrast berlínského a alpského životního stylu a jako „deus ex machina“ zavedl do finále druhého dějství postavu rakouského císaře Františka Josefa I.

Hudebním zpracováním byl pověřen tehdy již úspěšný operetní skladatel Ralph Benatzky (1884–1957). Jelikož se jedná o našeho rodáka, považuji za nutné uvést zde o něm několik informací. Narodil se v Moravských Budějovicích v rodině učitele německé školy. V roce 1899 vstoupil do vídeňské kadetky, absolvoval ji jako praporčík. V roce 1904 byl povýšen na poručíka pěšího pluku, sloužil jednak v Praze, jednak v haličské Kolomeji, brzy se však vojenské služby vzdal a v roce 1909 odešel do výslužby. Nastoupil na vídeňskou univerzitu, kde studoval germanistiku, filosofii a hudbu a kde v roce 1910 prací na téma Goethe a lidová píseň promoval na doktora filozofie. Jeho první písně zazněly v letech 1908–1909 ve vídeňském kabaretu Hölle. Své první úspěchy slavil v roce 1914 jako umělecký vedoucí kabaretu Bonbonnière v Mnichově a o dva roky později jako ředitel vídeňského Bunten Bühne Rideamus. Operetám se začal naplno věnovat od roku 1910. První úspěch slavil v roce 1916 operetou Liebe im Schnee (Láska na sněhu) ve vídeňském divadle Ronacher. V roce 1924 začala jeho spolupráce s Charellem, za nímž se odebral v roce 1927 do Berlína. Kosmopolitní Berlín mu zřejmě imponoval, mohl se zde uplatnit v tzv. malých operetách, psaných na text starších úspěšných činoher. Tak vznikla v roce 1926 Adieu, Mimi (Sbohem, Mimi), ve 30. letech Meine Schwester und ich (Moje sestra a já), Bezauberndes Fräulein (Okouzlující slečna) a Das kleine Café (Kavárnička). Mnohé z melodií se posléze osamostatnily a dále žily svým vlastním životem. Například z operety Meine Schwester und ich, je to píseň Mein Mädel ist nur ein Verkäuferin (Moje dívka je jen prodavačka), kterou s textem Emila Františka Buriana Mé děvče má svůj doktorát za pultem nazpíval Oldřich Nový. Pro Grosses Schauspielhaus Benatzky spolu s režisérem Karlem Farkasem (1893–1971) a brněnským rodákem Fritzem Grünbaumem (1880–1941) vytvořil trilogii operet na historická témata – Casanovu (1928), rok poté Tři mušketýry (Die drei Musketiere) a jako vrchol v roce 1930 U Bílého koníčka. Se svojí třetí ženou, tanečnicí Melanií Hoffmannovou v roce 1932 opustil Berlín a odebral se do Švýcarska. Jeho postoj k národněsocialistickému režimu nejlépe charakterizuje zápis v jeho deníku: „Prastaří Germáni s panděrem a otylým zátylkem, vzadu s vyholenou lebkou, vpředu korunovanou do kohoutu vyčesaným a pěšinkou rozděleným účesem, árijsky arogantní a provinčně krákající.“ V roce 1938 Benatzky opustil Švýcarsko a odešel do Hollywoodu, kde podepsal smlouvu se společností Metro-Goldwyn-Mayer, tu však z důvodu fyzického přetížení vypověděl. S konečnou platností emigroval do USA v roce 1940. Absolvoval zde mnoho koncertních turné. Přeložil do němčiny Gershwinovu Porgy a Bess. Po válce v roce 1948 se opět objevil v Curychu. V roce 1953 napsal autobiografický román In Dur und Moll (V dur a moll). Autor monografie o dějinách operety, rodák ze Stařeče u Třebíče, Bernard Grün (v USA uváděný jako Grun) o Benatzkym napsal: „Vídeňská opereta ještě před svým zánikem v něm získala univerzálního ducha, který ji jako autor a skladatel naposledy obohatil kouzelnou silou svého intelektu. Hrubý seznam jeho děl obsahuje operety, singspiely, hudební komedie, vaudevilly, frašky, revue, balety a jednu operu, jarmareční písně, balady, šlágry, odrhovačky, šansony, songy a lidové písně, hudbu pro film, rozhlas a jeviště, romány, novely, písňové texty a spisy o umělecké kritice, překlady z anglické, francouzské a české literatury a sbírky básní ve čtyřech jazycích.“ (Grun, Bernard: Dějiny operety, Bratislava 1981, s. 334-345)

Jak jsem již výše uvedla, Benatzky se spojil se Charellem po svém příchodu do Berlína v roce 1927 a koncem 20. let s ním spolupracoval na tvorbě výpravných operet. Charell si však vynutil právo vložit do operety U Bílého koníčka další populární hity tehdejších autorů. Benatzky si ve svém deníku (10. 11. 1930) postěžoval: „Charrellova stará nemoc, která nedovoluje, aby se nějaká věc odvíjela organicky a aby se autorům ponechala volnost promyslet si samostatnou práci. Chce všude a do všeho mluvit a odevšad brát hudebníky, kteří se mu momentálně líbí, pak jim všechno vnucovat…“

Dva kusy Charell objednal u skladatele Roberta Stolze (1880–1975). Takto byly do operety vloženy Mein Liebeslied muss ein Walzer sein a foxtrot Die ganze Welt ist himmelblau, vzniklé vyloženě jen pro tuto operetu. Charell za ně Stolzovi zaplatil pět set říšských marek. Ve svých memoárech na to Stolz vzpomíná jako na velkou nespravedlnost, neboť se takto zbavil autorských práv. V říjnu 1930 Charell uzavřel doplňující smlouvu s Robertem Gilbertem (1899–1978), jehož pověřil písňovými texty. To Benatzkého zasáhlo na citlivém místě, ačkoliv k dřívějším Charellovým operetám sám texty nikdy nepsal. Syn slavného tvůrce operet Jeana Gilberta (1879–1942) byl tehdy žádaný. Robert Gilbert navíc přidal jako skladatel foxtrot Was kann der Sigismund dafür, který byl již populární v repertoáru kabaretní hvězdy Paula O´Montyse. Charell nechtěl pominout ani Bruna Granichstaedtena (1879–1944) který se v roce 1924 proslavil ve Vídni svou operetou Der Orlow (Orlov), a pověřil ho napsat vídeňskou valčíkovou píseň. Tak vznikla Zuschau´n kann i net, která zde není pouhou vložkou, ale zaujímá v ději podstatné místo. Byla tudíž Benatzkým přepracována jako finále druhého dějství. Instrumentace a sbory byly svěřeny Eduardu Künnekemu (1885–1953), který si ovšem vyhradil podmínku, aby jeho jméno v souvislosti s touto operetou uváděno nebylo.

Opereta U Bílého koníčka byla s velkým úspěchem premiérována v berlínském divadle Grosses Schauspielhaus 7. listopadu 1930. Poté nastoupila slavnou cestu po evropských metropolích (Vídeň, Paříž, Londýn, brzy byla hrána v USA, v Africe, v Austrálii). V roce 1935 se dočkala první filmové verze, režíroval ji český režisér Karel Lamač. V poválečném období pak následovalo dalších šest filmových ztvárnění (1952, 1960, 1964, 1967, 1979, 2013). V nacistickém Německu bylo ovšem uvedení této operety zakázáno. Vadili nejen autoři židovského původu, ale i některé scény, celý kus pak byl klasifikován jako „entartete Kunst“ (zvrhlé umění). V rámci své cesty světem se opereta dočkala řady nových aranží. Nejinak tomu bylo i v poválečném Německu, kdy do módy vstoupily velké orchestry posílené zejména smyčcovými nástroji. Během první dekády nového století byly hledány nové cesty, kterak se co nejvíce přiblížit původní verzi. Tomu výrazně napomohl i záhřebský objev původní partitury v roce 2009 který prozradil překvapivé skutečnosti: hudební složka nejenže působí velmi kontrastně – foxtrot, slowfox a schimmi se střídají s valčíkem, pochody a lidovými nápěvy, tanec na špičkách s jazzovým tancem, ale zejména v jazzových vstupech je interpretace vcelku dravější nežli v pozdějších úpravách. Také dialogy jsou kousavější, dobře vypointované, sentiment ustupuje odvážné satiře. Současná interpretace této revuální operety je tedy ve stádiu hledání a stálých úvah, jak toto dílo, jemuž bude brzy bezmála sto let, přizpůsobit současnému divákovi.

Festival ve Weitře rozhodně nepatří k avantgardním scénám, musí naopak uspokojit co nejširší publikum, a to v jednom ze zapadlejších a turisticky méně atraktivních koutů Rakouska, kde má každé představení zároveň i edukativní funkci. Poměrně malé pódium, pod nímž není dostatek místa na orchestr, samo určuje počet účinkujících. Na scéně jich bylo (jak předepisuje libreto) devět, ovšem bez pěveckého a tanečního ansámblu, což znamená, že se herci museli představit nejen jako sólisté, ale i dobře znějící sbor i schopní tanečníci.

Na roztomile kašírované scéně Ilony Glöckel nechyběly hlavní atributy, bez nichž by se děj neobešel – průčelí hotelu s jediným balkónem, přijíždějící parník, v plážové scéně převlékací kabiny, v další proměně pomocí posuvných kulis kraví stáj aj. Scénografka zároveň navrhla i kostýmy, jimiž se v barevně vkusné různorodosti přiblížila dobové atmosféře třicátých let. Režisér Peter Kratochvil, sám bývalý aktivní herec a zpěvák, vedl účinkující k vzájemné souhře, aniž by však omezil jejich jedinečnost. Opereta je v podstatě založena na hereckých „šaržích“ a každému představiteli je jaksi předem určeno, co je mu v tomto rámci dovoleno. Půvabná Tanja Petrasek vnesla do svého „vdovského“ údělu majitelky hotelu temperament mládí, který se nevybíjel ve zbytečné hubatosti nebo rigorózní odtažitosti ve vztahu k podřízeným, byla naopak žensky přirozená ve své marné lásce ke státnímu návladnímu dr. Ottovi Siedlerovi. Ačkoliv Roman Martin v roli vrchního číšníka Leopolda není svůdným milovníkem, blíží se spíše mladokomickému typu, má právě pro tuto roli všechny předpoklady – má příjemný hlas, je pohledný, elegantní, vzbuzující sympatie a soucit. Elegantní milovník dr. Otto Siedler, stojící v operetní hierarchii společenského žebříčku o stupeň výš, má sice výhody společenské, nikoliv však herecké. Na rozdíl od svého kolegy bohužel nemůže přejít do výraznější akce. A tak se Benjamin Rufin v roli právníka divákům představil v elegantním prázdninovém obleku jízdou na kole, dobře zatančil Schuplattler i Watschentanz (políčkovanou), dobře zazpíval. To vše s elegancí a grácií. Jeho vyvolená Ottilie v podání Leny Poppe potěšila nejen půvabným, éterickým zjevem, ale i křišťálově znějícím sopránem. V pořadí již třetí, tentokrát mladokomický pár zastupuje v této operetě Klärchen a Sigismund, kteří se poznají právě při cestě do letoviska. Tato poměrně krátká známost stačí k tomu, aby si těsně před koncem vyznali lásku, smířili se se svými nedostatky (Klärchen si šlape na jazyk, Sigismund je plešatý), a zaokrouhlili tak počet šťastných párů v závěrečném finále. Elisabeth Blutsch jsem obdivovala nejen v roli Klärchen, ale i jako choreografku s hlavou plnou dobrých nápadů, např. plážový tanec s ploutvemi na nohou, Schuplattler, Watschentanz aj. Na jejím partnerovi Andym Lee Langovi je evidentní jeho celoživotní zaujetí rock´n´rollem. Má zvučný hlas a neomylný smysl pro rytmus. Hit, v němž si Sigismund klade otázku, co je příčinou jeho krásy, strhnul diváky k bouřlivým ovacím.

Ať se jedná o jakoukoliv operetu, sympatie diváků a obdiv recenzentů patří starokomikům. Nečiní si nárok na krásu a nelámou srdce žen, autoři jim naopak dávají řadu příležitostí, aby ukázali, že jsou zkušenými herci, zvládajícími jakoukoliv zapeklitou situaci a ovládajícími všechny kouty jeviště. Přesně takové možnosti nabízí role Wilhelma Geisekeho, majitele továrny s trikotáží. A lze jen dodat, že drážďanský rodák Ronald Kuste, mající za sebou dlouhou kariéru na předních německých a vídeňských scénách, využil svých zkušeností snad na dvě stě procent. Již Blumenthal a Kadelburg si v továrníkově postavě pohráli s jazykovou komikou – Gieseke mluví berlínským dialektem a je na každém kroku rozčilován odlišností rakouské němčiny. Stejně tak je tomu i v této operetě, např. ve scéně s objednávkou jídel. Pravým opakem fabrikanta je role Pikolíka Gustla, náročná pohybově i herecky. Lukas Weinberger, ač urostlý, mimochodem také jediný rodilý Bavor hrající v této inscenaci, se jí ujal s mladickým elánem, plným porozuměním pro požadavky role.

Můžeme se každý po svém zamyslet nad tím, co přivedlo tvůrce libreta Hanse Müllera-Einigena k tomu, aby do operety začlenil postavu rakouského císaře Franze Josefa I. Stařec unavený státními povinnostmi, se opět jede rozptýlit lovem, a to spíše ze zvyku, nežli z přemíry touhy po zábavě. Libretista mu vkládá do úst historiky často opakované výroky. Přichází snad tedy jako symbol stability, pořádku a starých dobrých časů, anebo je zde pouze oním moudrým starcem, který je povolán k tomu, aby majitelce hotelu napověděl, co je v životě podstatné? Nikdo nemůže mít všechno. Lépe smířit se s realitou, nestavět vzdušné zámky, ale ocenit lásku, která stojí blízko a která se nám nabízí. Takto pojal svou roli rodilý Vídeňan Joesi Prokopetz, herec, textař, kabaretista. Jeho krédo, formulované coby zápis do hoteliérčina zápisníku, bylo jímavě podmalováno schubertovskou melodikou.

Hudební stránka představila opět jeden ze způsobů, jak se vyrovnat s původní partiturou. Čtyři hudebníci vyřešili tento úkol s vtipem a profesionalitou. Melodie Benatzkyho a jeho současníků aranžoval vídeňský skladatel, zkušený aranžér a klavírista Florian Schäfer. Orchestrální partituru upravil pro čtyři hráče, střídající několik nástrojů – Wolframa Freysmuta (housle, saxofon), Eduarda Blandamuru (kontrabas, ústní harmonika) a Floriana Schneeweise (bicí).

Představení jsem zhlédla v sobotu odpoledne (5. srpna). Účinkující měli toho dne před sebou ještě večerní představení. Jak jsem se přesvědčila, v Rakousku se operetě stále daří, mladí herci se jí věnují na konzervatoři, umí ji interpretovat, dát jí švih, vtip a lesk. Na příští rok (od 5. července do 4. srpna) se můžeme ve Weitře těšit na uvedení filmové operety Wernera Richarda Heymanna z roku 1930 Tři mládenci od benzinu (Die drei von der Tankstelle). Při zhlédnutí každé operety si znovu kladu otázku, proč tomuto žánru u nás nesvítí zelená. Přitom zaplněné hlediště karlínského divadla, které dnes musí hostit soubory z jiných divadel, i zájem diváků divadel mimopražských hovoří o pravém opaku. Škoda promarněné tradice!

Foto: Marta Ulrychová, Festival ve Weitře / Peter Burgstaller / Facebook, Lena Poppe / Facebook, Wikipedia / volné dílo