„Člověk může dál tvořit, hledat, vzpomínat, i když se realita kolem mění rychleji, než stačíme upřemýšlet.“

„Zejména v úvodu se zvuk klavíru sálem nenesl svobodně, ale s patrným tlakem.“

„Výsledkem byly jisté, řemeslně kvalitní pasáže, ale méně toho živelného, organicky a měkce narůstajícího tahu, který je u Rachmaninovovy hudby tolik žádoucí a jedinečný.“

Čtvrteční večer v ostravském Vesmíru nabídl dramaturgicky velmi podnětný program. Janáčkova filharmonie Ostrava pod vedením britského dirigenta Martyna Brabbinse uvedla dvě výrazně odlišná díla: Leonardem Bernsteinem komponovanou Symfonii č. 2 „Věk úzkosti“, inspirovanou stejnojmennou básní W. H. Audena, a Rachmaninovovu Symfonii č. 3 a moll, op. 44, v níž se odráží skladatelova emigrantská zkušenost a bilancování nad vlastním životem. Obě skladby vznikaly v období velkých proměn, obě nesou vnitřní napětí mezi starými a novými hudebními světy.

Bernsteinův Věk úzkosti (1948–1949) je dílo výjimečné nejen formou, ale i vnitřní filozofií. Jedním z jeho definujících rysů je, že dílo balancuje mezi symfonií a klavírním koncertem. Je nasnadě, že skladatel sám nakonec zvolil označení symfonie právě proto, že klavírní part chápal jako součást celku, jako hlas uvnitř kolektivního hudebního organismu. Klavír zde hraje samozřejmě dominantní, nosnou roli, ale jeho dominance není jednoznačná: funguje jako introspektivní průvodce, nikoli jako sólista stojící před ostatními. Klavírista má být středobodem, ale ne solitérním protivníkem orchestru. Spíše jakýmsi alter egem společného zvuku. A právě pochopení této křehké rovnováhy je podle mě jedním z určujících klíčů k interpretaci celé symfonie.

Americká klavíristka Claire Huangci pojala Bernsteinův part téměř jako virtuózní klavírní koncert – s maximálním nasazením, technicky brilantně, ale esteticky poněkud odděleně od orchestru. Zejména v úvodu se zvuk klavíru sálem nenesl svobodně, ale s patrným tlakem, který v akustice nepůsobil přirozeně a vyžadoval si ode mne jako posluchače jisté „zvykání“. Místo toho, aby klavír vplýval do orchestru a vycházel z jeho tempa a atmosféry, byl po většinu skladby výrazně vpředu. Vznikl tak model sólista–doprovod, nikoli organicky propojená symfonie, kterou Bernstein zamýšlel.

Interpretace Huangci byla bezpochyby obdivuhodná v technické přesnosti, pohotovosti a brilanci, ale její výrazový přístup byl velmi naléhavý, často až afektovaný, bez prostoru pro ticho, odstín či přirozené nadechnutí. Tón klavíru obtížně hledal očekávanou barevnou plasticitu a ve spojení s akustikou zněl místy ploše, s omezenou paletou nuancí. Její výkon působil tak více jako demonstrace dokonalosti než jako interpretace, která by se snažila dotknout obsahu skladby. A pro ostravské publikum, které bývá citlivé na výrazovou upřímnost a hloubku, to mohlo být málo.

Oproti tomu Martyn Brabbins působil mimořádně nenápadně. Jeho gesta byla kultivovaná a zdrženlivá, místy možná až příliš. V této souvislosti vznikl zřetelný kontrast: sólistka extrémně energická, dirigent téměř meditativně klidný. Tento nesoulad se přenesl i na orchestr – v určitých momentech jako by si hudebníci nebyli jisti, na kterou stranu se přiklonit. Výsledkem byly pasáže, jež se mnohde rozpadaly na drobné fragmenty. Paradoxně se orchestr projevil nejlépe tam, kde hrál samostatně, bez sólového klavíru. Zde se zvukový obraz najednou sjednotil a filharmonie ukázala svou obvyklou jistotu. To podtrhlo základní interpretační problém: trojúhelník klavírista–dirigent–orchestr nebyl v Bernsteinovi vyvážený. 

Po přestávce přišla Rachmaninovova Symfonie č. 3, kterou skladatel psal už jako emigrant v letech 1935–1936, se steskem po Rusku, ale i s vitalitou člověka, který se odmítá vzdát. Je to dílo plné protihlasů, strukturální složitosti a širokých melodických oblouků, které vyžaduje pečlivé plánování gradací i detailní práci s orchestrální fakturou.

Brabbinsova koncepce působila v tomto ohledu vyrovnaněji než u Bernsteina. Tam, kde měl Rachmaninov jasný pulz, zněl orchestr pod jeho vedením jistě a jednotně. Gradace druhé a třetí věty byly pevné, i když ne tak měkce rozklenuté, jak je u této symfonie žádoucí. Problémy se objevily spíše v úsecích, kde skladatel nechává myšlenky volně plynout – zejména v první větě. Pulzace zde nebyla vždy zcela ukotvená, orchestr některé fráze držel váhavě a hustota materiálu způsobovala, že se zvuk místy „rozmazával“. Chyběla i výraznější hierarchizace hlasů: doprovodné linky se často tlačily dopředu, a tím překrývaly jemné proplétání protihlasů, které je jedním z největších kouzel Rachmaninovovy hudby. Každá sekce chtěla být slyšet – ale v tak husté faktuře musí být někdo slyšet méně, aby jiný mohl vyniknout.

Brabbinsovo vedení zůstávalo v jistém odstupu, jeho přístup je kultivovaný, přemýšlivý, pevný. Avšak u Janáčkovy filharmonie – orchestru, který bývá nejpřesvědčivější pod dirigenty, jež jej dokážou strhnout, vtáhnout do intenzivní hudební energie a okamžité hudební komunikace – tento typ vedení nefungoval úplně naplno. Výsledkem byly jisté, řemeslně kvalitní pasáže, ale méně toho živelného, organicky a měkce narůstajícího tahu, který je u Rachmaninovovy hudby tolik žádoucí a jedinečný.

Nutno dodat, že akustika sálu Vesmír zde hrála nezanedbatelnou roli. Hustý orchestrální zvuk v kombinaci s plným obsazením místy překročil limity prostoru a přecházel do akustické saturace. Janáčkova filharmonie samozřejmě dramaturgicky zohledňuje, že tento prostor není ideální pro obrovské romantické aparáty, ale je pravdou, že občas je třeba dopřát publiku i „velký zvuk“ tohoto typu. Jen je pak třeba o to pečlivěji pracovat s dynamickou kázní a plasticitou.

Bernstein i Rachmaninov psali svá díla v okamžicích, kdy se svět kolem nich zdál být nevratně vychýlený. Bernsteinova symfonie vznikala v poválečném období, v době, kdy se lidé snažili pochopit vlastní úzkosti, křehkost i naději v nově se rodícím světě. Je to hudba hledání rovnováhy ve stále neklidné době, hudba člověka, který slyší v tichu vlastní myšlenky příliš hlasitě a snaží se je přetavit do něčeho krásného, společného. Oproti tomu Rachmaninovova Třetí symfonie zase nese zřetelný otisk emigrace – vzdálení se domovu, který trvale zůstává v srdci. Skladatel ve svých pozdních dopisech přiznával, jak bolestně prožíval odloučení; když psal Třetí symfonii, byl už léta pryč. Přesto v ní hoří zvláštní světlo: melancholické, ale odmítající zhasnout. Je to hudba člověka, který je sice vykořeněný, ale jako takový neztratil schopnost milovat svůj svět, svou kulturu, svůj jazyk.

Ne náhodou tedy oba večerní opusy sdílejí atmosféru, kterou lze chápat jako klidné, vytrvalé přesvědčení, že člověk může dál tvořit, hledat, vzpomínat, i když se realita kolem mění rychleji, než stačíme upřemýšlet. A možná právě v tomto spočívá největší hodnota koncertu, byť interpretačně nejednotného: připomněl totiž, že hudba vzniklá z vnitřních zápasů, z bolestí i touhy po harmonii, nás stále dokáže spojovat s něčím velmi lidským. Dnešní svět není o mnoho méně neklidný než ten, v němž tvořili Bernstein a Rachmaninov. Ale jejich hudba nese tichý vzkaz, který ani čas nesmazal: i ve chvílích nejistoty je možné tvořit krásu – a možná právě tehdy je to nejdůležitější.

foto: archiv Janáčkovy filharmonie Ostrava