„Dallapiccola pracuje ve Vězni s dodekafonní technikou, a to velice osobitě a s obdivuhodnou melodickou invencí. Sama partitura díla je mimořádně opulentní.“

„Vedle sólistů je nutné připomenout výborně připravený sbor (sbormistrem byl Simon Halsey), který dodával celé opeře dimenze antické tragédie.“

„Antonio Pappano celý ten obrovitý provozní kolos – orchestr, sólisty a sbor – zvládal nejen s jistotou a s nadhledem, ale zároveň ještě dokázal udržet posluchače od prvních tónů až po závěrečnou vězňovu otázku v neustálém napětí.“

Na program druhého koncertu abonentní řady „B“ ve Dvořákově síni Rudolfina 26. listopadu 2025 zařadila Česká filharmonie dvě od pohledu značně nesourodá díla: operu Vězeň Luigiho Dallapiccoly a Beethovenův Klavírní koncert č. 5 Es dur, op. 73, zvaný „Císařský“. Filharmonii vedl proslulý italský dirigent Antonio Pappano a v průběhu večera se představila řada významných zahraničních sólistů.

Luigi Dallapiccola patří k nejvýznamnějším italským skladatelům dvacátého století. Svou operu Vězeň komponoval mezi lety 1944 až 1948 a reagoval v ní na hrůzy 2. světové války. Děj opery se odehrává ve Španělsku šestnáctého století, v temných dobách inkvizice. Bezejmennému, krutě trýzněnému vězni dává žalářník naději, že by se mohl dostat na svobodu. Vězni se opravdu nakonec podaří utéci, ale ne daleko, neboť se ukáže, že se jednalo o rafinovanou léčku. Žalářník byl totiž ve skutečnosti Velký inkvizitor a vězně odvedl přímo na hranici. V průběhu opery získává slovo „svoboda“ řadu významů. A je i posledním slovem vězňovým, který se – tváří v tvář smrti – na samém konci opery zeptá: „Svoboda?“.

Operu o prologu a jednom dějství napsal Dallapiccola původně pro rozhlasové vysílání, takže její koncertní provedení tak, jak jsme ho zažili v Rudolfinu, vychází plně z intencí skladatelových. V programové brožuře bylo uvedeno, že se jedná o českou premiéru (italskou rozhlasovou premiéru měl Vězeň už v roce 1949). V Preludiu, které před koncertem připravil Jindřich Bálek, jsme se ovšem dozvěděli, že ve zvukovém archivu Českého rozhlasu existuje nahrávka s českými interprety (a v češtině) už z roku 1969.

Dallapiccola pracuje ve Vězni s dodekafonní technikou, a to velice osobitě a s obdivuhodnou melodickou invencí. Sama partitura díla je mimořádně opulentní. Orchestr má tak obrovské obsazení, že bylo ve Dvořákově síni nutné rozšířit pódium a odstranit první řadu sedadel. Orchestrální barvy obohatil Dallapiccola dokonce i varhanami. Samotná varhanní empora byla navíc zaplněná zpěváky Pražského filharmonického sboru.

Výtečným nápadem bylo využití titulkovacího zařízení. Obrazovka s texty byla umístěná před varhanním prospektem a kromě českého překladu libreta nabízela i překlad anglický. K vlastním zpěvním textům byly připojené i „scénické“ poznámky, které posluchačům značně usnadňovaly orientaci v ději opery. Velmi jsem ocenil také to, že tištěné italské libreto spolu s českým a anglickým překladem bylo součástí programové brožury.

Opera začíná Prologem, v němž po krátkém, drásavém orchestrálním úvodu vystupuje Matka a posléze ženský sbor. Španělská sopranistka Ángeles Blancas Gulín je považovaná za specialistku na hudbu 20. století. Monolog matky, která se chystá navštívit syna ve vězení a má předtuchu, že ho uvidí naposledy, podala pěvkyně s plným nasazením a s neobyčejně přesvědčivou hereckou akcí.

Americký barytonista Brian Mulligan v roli Vězně, jenž vystoupil po Prologu hned na začátku první scény, působil zprvu poněkud neurčitě, a to jak pěvecky, tak i herecky. Ale s plynoucím časem také on nabyl na jistotě a ve výrazových vrcholech opery (především na konci druhého a v závěru třetího obrazu) byl jeho výkon doslova strhující.

Ukrajinský tenorista Valentyn Dytjuk byl z celé trojice protagonistů nejmladší. Umělec disponuje výrazným, krásně znělým hlasem, který bez problémů ovládne celý orchestr. Ve dvojroli Žalářníka a Velkého inkvizitora, kteří – každý po svém – nabízeli vězni licoměrně „svobodu“, podal i on skvělý pěvecký a herecký výkon.

Vedle sólistů je nutné připomenout výborně připravený sbor (sbormistrem byl Simon Halsey), který dodával celé opeře dimenze antické tragédie. A chválu samozřejmě zaslouží i orchestr, který to v této opeře skutečně nemá snadné…

Musím přiznat, že jsem velice obdivoval Antonia Pappana, jenž celý ten obrovitý provozní kolos – orchestr, sólisty a sbor – zvládal nejen s jistotou a s nadhledem, ale zároveň ještě dokázal udržet posluchače od prvních tónů až po závěrečnou vězňovu otázku v neustálém napětí. Po posledních tónech opery bylo v hledišti dlouho ticho – potlesk se ozval teprve po hodné chvíli. Bylo zjevné, že posluchači potřebovali po tak intenzívním zážitku ještě nějaký čas na usebrání.

Ta potřeba nechat v sobě operu „doznít“ byla tak silná, že jsem o přestávce přemýšlel o tom, zda Beethovenův „Císařský“, který měl být uvedený ve druhé půli večera, nebude po Vězni působit nepatřičně. Naštěstí to byly liché obavy.

Víkingur Ólafsson, který hrál v Beethovenovi sólový part, je jednou z největších současných pianistických hvězd. Při vstupu na pódium se přátelsky usmíval a choval se naprosto bezprostředně. A když „vypálil“ úvodní kadenci, bylo jasné, že nás toho večera čeká další neobyčejný zážitek.

Ólafsson hrál první větu se strhující vervou a s úžasným vzletem, jeho hra byla doslova nabitá optimismem. Tón jeho klavíru byl zvučný, pevný a zářivý a rytmus mu tepal naprosto neochvějně. Na umělci bylo navíc přímo vidět, jak je u klavíru šťastný. Přitom ale v místech, kde měl klavír pauzy, sledoval s nemenším potěšením orchestrální hráče.

Na začátku druhé věty, kde hrají pouze smyčce, si pianista dokonce ležérně přehodil nohu přes nohu, aby si hudbu lépe vychutnal. Zajímavé bylo, že se ve druhé větě zvuk jeho klavíru naprosto proměnil: byl měkký a hebký, málem se zdálo, že pianista hraje na jiný nástroj. Překrásné Beethovenovy melodie zněly pod Ólafssonovými prsty zasněně, spíš jako tichá meditace nebo jako modlitba.

Opravdovou lahůdkou byl pak krátký dvoutaktový přechod z druhé věty do třetí. Ólafsson jako by se tu na chvíli zamyšleně pozastavil a uvažoval, co dál. O to efektnější byl pak attaccový náraz finální věty. Hlavní téma přeletělo v takové rychlosti, s takovou razancí a s takovým nábojem euforie, že jsem se pro jistotu přidržel opěradla. Zároveň jsem si také pomyslel, že v tomhle tempu nemůžou hudebníci dojet do konce bez úhony. Ale Ólafsson se jen šťastně smál – a samozřejmě dojeli do cíle všichni.

Z Antonia Pappana jsem toho při Beethovenovi příliš neviděl, po většinu času ho krylo křídlo. Kdykoli ale poodstoupil stranou, vždycky na něm bylo vidět, že diriguje s ohromným zaujetím a naplno. A filharmonici na něj báječně reagovali. Obecenstvo ocenilo výjimečné provedení Beethovena zaslouženým potleskem vstoje. A Ólafsson přidal ještě dvě drobnosti ze svého „introvertního“ repertoáru: zadumanou druhou větu z Bachova Koncertu d moll, BWV 974 a půvabnou zvukomalebnou hříčku Le rappel des oiseaux (Volání ptáků) Jeanna-Philippa Rameaua.

***
Koncertu s přihlédnutím na uvedení opery Vězeň se věnuje také glosa Jana Sebastiana Tomsy uveřejněná v rubrice ZazněloPlus.

foto: Česká filharmonie / Petra Hajská