„Pokud jde o ukrajinské autory, člověk je překvapen, kolik zajímavých a invencí oplývajících skladatelů a jejich kompozic nám z nejrůznějších důvodů zůstalo utajeno.“ 

„Marek Kozák vnějškově nepůsobí jako rozmáchlý a ničím nespoutaný romantik, naopak překvapuje klidem a rozvahou, rozsah jeho interpretačního mistrovství je však olbřímí.“

„Gesta dirigenta Muellera vyzněla energicky a sebevědomě, ke konkrétním hráčům je vždy směroval s precizností.“

Filharmonie Hradec Králové, před níž tentokrát stanul švýcarský dirigent Christoph-Mathias Mueller, zavedla první dubnový čtvrtek své posluchače na Ukrajinu. Samozřejmě jen obrazně, ale s velkou intenzitou. Koncert představil u nás téměř neznámého skladatele Alexandera Veprika a akcentoval ukrajinské písně v dílech Petra Iljiče Čajkovského. Sólistou večera byl klavírista Marek Kozák.

Děsivé události následující po ruské agresi v roce 2022 a solidarita s napadenou zemí obrátily mimo jiné pozornost dramaturgů českých orchestrů k osobnostem ukrajinské hudby, ale i k prvkům a vlivům, kterými tradiční a vyspělá ukrajinská písňová tvorba pronikla do skladeb ruských autorů. V oblasti hudby samozřejmě nejde o soutěž, která kultura má vyšší úroveň, namísto poměřování je prospěšné sledovat, jak se oba národy dokázaly v historii vzájemně inspirovat a obohacovat. A pokud jde o ukrajinské autory, člověk je překvapen, kolik zajímavých a invencí oplývajících skladatelů a jejich kompozic nám z nejrůznějších důvodů zůstalo utajeno. Negativní roli v tom mnohdy sehrály především neblahé politické a ideologické okolnosti panující v éře Sovětského svazu, ale i jistý nezájem o vše pocházející z Východu, příznačný pro období od 90. let minulého století, tedy již po změně společenských poměrů. 

V případě Alexandera Mojsejeviče Veprika (1899–1958) vše ještě komplikoval jeho židovský původ. Skladatel se ve dvacátých letech minulého století stal čelným představitelem Nové židovské školy a disponoval četnými kontakty na mezinárodní úrovni, které mu umožnily dokonalý přehled o dobových trendech a vývoji hudby v Evropě i ve světě, ale rovněž posloužily jako pevný základ pro jeho úsilí o reformu výuky na oborových sovětských vysokých školách. Rostoucí antisemitismus ve společnosti, vycházející po roce 1929 ze stalinských představ a zásad, odsunul Veprika z centra dění a nadějný tvůrce byl nucen nahradit svůj zájem o židovskou muziku a její implementaci do sovětské kultury poznáváním a studiem kyrgyzské hudby. Tohle tvůrčí vyhnanství šlo ruku v ruce s jinými politickými ústrky a vše vyvrcholilo jeho vyhazovem z konzervatoře a v roce 1950 odsouzením k osmi letům pobytu v gulagu, kde strávil čtyři roky. Osudy stejně či podobně postižených lidí je třeba stále připomínat, zvláště má-li jejich tvorba šanci zaujmout i současné interprety a především posluchače.

Veprikových Pět malých skladeb pro orchestr, op. 17 z roku 1930 (v Hradci Králové se hrála autorem revidovaná verze z roku 1957) k nim rozhodně patří. Autor ji původně zamýšlel představit pod názvem Orchestrální suita na židovská témata, ale k tomu již z výše uvedených důvodů nedošlo. Originální pojmenování přitom přesně vystihuje, oč v daném desetiminutovém kousku jde. Chytlavé židovské melodie, protknuté melancholií i rozvernější melodikou, jsou nápaditě propojeny s charakteristickou hudbou počátků sovětské hudební moderny, mnohé použité postupy se přitom výrazně opírají o autorovo zjevně kosmopolitní cítění a nadhled. Je to dílko svěží, posluchačsky velmi vstřícné. Mezi členy orchestru prověří, jak tomu v židovské hudbě často bývá, především „dechaře“. Způsob, jakým se předvedli hradečtí hráči na horny, klarinet, hoboje, flétny a trubky, byl obdivuhodný. Ze spokojenosti, s níž je za uznalého potlesku publika po doznění skladby opakovaně vyvolával dirigent Christoph-Mathias Mueller, se dala vyvodit míra předchozího „propilovávání“ na zkouškách vedoucí opět k enormnímu nasazení každého jednotlivce, přesné souhře a fascinujícímu zvuku tělesa, pro Filharmonii Hradec Králové atributům již obvyklým. Jak nadčasově takováto hudba působí!

Zařazení dvou opusů Petra Iljiče Čajkovského do večera nazvaného Na ukrajinskou notu pak mělo neochvějnou logiku. Slavný ruský tvůrce inspirace přicházející z Ukrajiny nikdy neskrýval, byť v jeho době převládalo jejich označování za „maloruské“. V ikonickém Klavírním koncertu č. 1 b moll, op. 23 je využil hned třikrát, a to po jedné v každé větě skladby. Píseň slepého ukrajinského zpěváka v úvodní, valčíkový motiv ve střední a jarní dívčí píseň v závěrečné. Skladatelova genialita pochopitelně vede posluchače k vnímání díla jako romantického celku, je ale dobré atomy, jejichž propojením a rozvinutím kompozice vznikla, připomínat. V tomto ohledu lze ocenit i zasvěcený, byť pouze stručný text dramaturga Marka Hrubeckého v programovém bulletinu. 

Pokud jde o provedení veledíla světové klavírní literatury, dostalo se návštěvníkům hradeckého koncertu prvotřídní kvality. Marek Kozák sice vnějškově nepůsobí jako rozmáchlý a ničím nespoutaný romantik, naopak překvapuje klidem a rozvahou, rozsah jeho suverénního interpretačního mistrovství je však olbřímí. V pravou chvíli jeho úder, ač se zdá lehký, zasáhne patosem, pianissima oplývají těžko popsatelnou lehkostí sněhových vloček. Hráčská virtuozita jde u Kozáka ruku v ruce s hlubokým ponorem do skladatelova myšlenkového světa, míra empatie se zdá býti nekonečná. A bývá-li skladba považována jako vzorová, pokud jde o spolupráci sólisty a orchestru, pak i z tohoto pohledu zavládla plná spokojenost. Dirigent Mueller posbíral řadu ocenění ve Švýcarsku či v Německu (a nutno rovněž uvést, že za náhravku orchestrálních děl Alexandera Veprika s Velšským národním orchestrem BBC, aby přiblížení záměru a koncepce večera bylo úplné), ovlivnila jej dozajista i spolupráce s předními ruskými symfonickými tělesy. Jeho gesta vyzněla energicky a sebevědomě, ke konkrétním hráčům je vždy směroval s precizností.

Nelze se pak divit, s jakou mohutností po přestávce dokázala pod jeho taktovkou zapůsobit Čajkovského Symfonie č. 2 c moll, op. 17 (druhá verze z let 1879–80). Šlo o skutečný gejzír ryzí radosti z muziky, přetavený autorem i interpretujícím tělesem ve tvar, atakující posluchačovy smysly tou nejpřímější cestou. Pro pořádek v kontextu reflexe je nutno uvést, že i tady využil skladatel dvě ukrajinské písně, současně se opírá o jednu ruskou. Christoph-Mathias Mueller pečlivě pohlídal pomalejší a lyrické pasáže úvodních dvou vět a naplno se soustředil na rytmickou údernost Scherza předznamenávajícího velkolepě vyklenuté oslnivé finále. Z výrazů členů orchestru během hry i dlouhého závěrečného potlesku jsem vyčetl, že si s hostujícím dirigentem dobře porozuměli. Právě proto se vše, co smysluplný program nabídl, tak skvěle poslouchalo.

Foto: SŠSOG Hradec Králové