„Je milé sledovat, s jakou vážností přistupují mladí adepti ke svým úkolům.“

„Interpretační kurzy opět prokázaly svůj velký smysl.“ 

„Otevřenost pro publikum, tvořené nejen místními příznivci hudby, je vítanou přidanou hodnotou.“

Dvaapadesátý ročník Interpretačních kurzů v Litomyšli uzavřel ve čtvrtek 17. července v Zámecké jízdárně poslední ze tří veřejných koncertů jejich účastníků a lektorů. Na kurzy se letos sjelo na 170 mladých talentů z tuzemska, ale i ze Slovenska, Japonska, Holandska či ze Španělska, jimž se deset dnů v šesti nástrojových třídách intenzívně věnovali přední čeští interpreti, působící zároveň jako pedagogové především na pražské HAMU.

Ředitel Interpretačních kurzů, pořádaných Českou hudební společností – Spolkem přátel krásných umění a Music Spires, z.s. ve spolupráci se ZUŠ Bedřicha Smetany Litomyšl a pražskou HAMU, Leoš Čepický ve svém vystoupení na závěr festivalu veřejných a hojně navštěvovaných koncertů, které jsou nedílnou součástí akce, ocenil vlídné prostředí východočeského města, jež poskytuje po přestěhování z Bechyně účastníkům zázemí již dvacet let, a s viditelným potěšením konstatoval, že úroveň frekventantů kurzů stále stoupá. Jeho slova potvrdily i výkony mladých interpretů z oborů houslové a violoncellové hry, kteří byli vybráni, aby během festivalové tečky předvedli své umění. Na klavír je doprovázeli Jana Vychodilová a Tomáš Pindór, moderování večera se s elánem a s gustem ujala Michaela Štrausová.

Každý milovník klasické hudby musí pociťovat radost, když vidí a slyší, že o budoucnost tohoto ušlechtilého oboru lidské činnosti není třeba mít obavy. Je milé sledovat, s jakou vážností přistupují mladí adepti ke svým úkolům, s jakou pokorou se snaží o jejich co nejpoctivější interpretaci, jak jsou nakloněni radám zkušenějších. Posluchač v potemnělém hledišti možná jen tuší, že některé z vystupujících provází tréma, ale fandí jejich úsilí a přeje jim, aby se vyvarovali případných chybiček a obstáli se ctí. A většinou je příjemně překvapen, s jakou bravurou se ve výsledku setká. 

Vysokou laťku nasadila hned v úvodu čtvrtečního večera houslistka Tereza Majvaldová, kterou již dříve mohli poznat návštěvníci koncertů studentů pardubické konzervatoře. Do svého přednesu desetiminutové sklady The Lark Ascending Ralpha Vaughana Williamse, inspirované stejnojmennou básní anglického autora George Mereditha, vložila tolik citu, že ve spojení s jemně vycizelovanými náročně předepsanými tahy dospěla k úchvatnému tvaru, jenž „skřivánkovo stoupání“ evokoval nejen coby dokonalou iluzi. Publikum ani nedýchalo.

Violoncellistka Magdaléna Molčanová zaznamenala své první koncertní úspěchy na ZUŠ ve Zlíně a poté jako studentka kroměřížské konzervatoře. V Litomyšli se prezentovala dvěma větami ze Sonáty č. 2 g moll, op. 5 (Adagio sostenuto ed espresivo a Allegro molto più tosto presto) Ludwiga van Beethovena a s náležitou, byť pro tuhle chvíli možná záměrně trošinku utlumenou, podporou klavíristky prokázala, že velkému tvůrci dobře rozumí, a předala jeho ekvilibristiku s pokorou, leč suverénně. Také ona se musela pro bouřlivý potlesk třikrát vrátit na pódium.

Stejně tak houslistka Adéla Hýková, která v současné době studuje na pražské HAMU po absolvování Konzervatoře Plzeň. Dostalo se jí sice méně prostoru než předchozím hráčkám, nicméně i ten využila naplno. Úvodní věta Allegro ze Sonáty pro housle a klavír e moll, K. 304 Wolfganga Amadea Mozarta v jejím podání přesvědčivě ilustrovala ohromnou invenci autora, jenž i vážné životní situace dokázal překonávat díky své hudební genialitě s noblesou. O technice interpretky nelze mít pochybnosti, nechybí jí ani potřebná míra empatie. 

Ze španělského Madridu přijela do Litomyšle violoncellistka Clara Toro Roca. A neuložila si za úkol nic lehkého. Pohádka pro violoncello a klavír Leoše Janáčka se může zdát skladbou vzdálenou naturelu hráčky z Pyrenejského poloostrova, nicméně výkon sympatické mladé Španělky prokázal, jak klamná a předsudečná bývají taková zdání. Třívětá kompozice vycházející z pochmurně působících ruských pohádek se pod jejíma rukama a díky nebývale emocionálnímu nasazení proměnila v pozoruhodný doklad univerzálnosti hudby. Respekt k autorovi, sebevědomí a ochota jít až na dřeň svých interpretačních možností. Hlediště rozhodně nezůstalo vlažné.

Houslistku Zuzanu Zedníčkovou znají zatím zřejmě nejvíce návštěvníci koncertů Konzervatoře Brno. Dobře si i její jméno zapamatujte, jen málo interpretů v jejím věku si dovede tak dobře poradit s pověstnými staccaty Henryka Wieniawského vyžadujícími rovněž specifické držení nástroje. Scherzo tarantelle je na nich založeno v míře více než velké a zahrát kompaktně tenhle kousek znamená stanout v bráně skutečného mistrovství. Nebyl jsem sám, kdo zůstal v údivu a vyvolával hráčku k dalším a dalším úklonám. 

Pak přišel na pódium Španěl Juan de Dios Ruiz Racero a večer vygradoval k závratným výšinám. Jak jinak charakterizovat výkon houslisty, jenž bez listu přednesl za lehkého doprovodu klavíru sólový part první věty Allegro moderato z Koncertu pro housle a orchestr d moll, op. 47 Jeana Sibelia. Tenhle hráč už může na podobných kurzech jen vypilovávat detaily, běželo mi hlavou, když jsem sledoval, jak se, plně koncentrován, propracovává přes všechny záludnosti díla k nejprve sevřenému a posléze doširoka rozmáchlému tvaru, jemuž postupně vdechuje život. V jeho případě jsou patrné už i četné koncertní zkušenosti, o něž dozajista opírá svou pozoruhodnou interpretační jistotu. Jejich záznamy jsou k mání na sociálních sítích, vřele doporučuji ke zhlédnutí. 

A jak lépe se s festivalem a interpretačními kurzy rozloučit, než vystoupením „nově vzniklého komorního smyčcového orchestru bez dirigenta“, jak bývá při podobných příležitostech zvykem? Pozice koncertního mistra se přirozeně ujal Leoš Čepický a litomyšlskou Zámeckou jízdárnou zazněly líbezné tóny Suity „Z časů Holbergových“, op. 40 Edvarda Griega. Že si všichni vystupující dali na tomhle finále záležet, si můžete být jisti. 

Interpretační kurzy opět prokázaly, že mají velký smysl; dávají mladým lidem šanci k dalšímu zdokonalování se v oboru. Svědčí o výrazných talentech, které vyrůstají na českých hudebních učilištích, a dokáží je konfrontovat s úrovní jejich generačních souputníků z jiných zemí. Otevřenost pro publikum, tvořené nejen místními příznivci hudby, je pak vítanou přidanou hodnotou.

Foto/zdroj: ilustrační z letošního ročníku kurzů