„Avantgardní kompozice jsou schopny svést i proslulé dirigenty k plošnosti interpretace.“

„Adámkova skladba pro velký orchestr byla barevně originálnější než Boulezova.“ 

„Díla klasičtější mají v dramaturgické nabídce festivalu schopnost přitáhnout i davy posluchačů.“

V rámci prestižního festivalu Musikfest Berlin, probíhajícího ve dnech 30. srpna až 23. září 2025 v koncertních síních hlavní německé metropole, se uskutečnila ve Velkém sále berlínské Filharmonie také premiéra nového díla Ondřeje Adámka Between Five Columns. Přehlídka výrazně akcentující soudobou hudbu, v těsném spojení s klasickou hudbou starších epoch, přizvala ke své dramaturgické nabídce řadu zahraničních i domácích těles. Pouze Berlínští filharmonikové si připravili dva programy s různými dirigenty.

Z orchestrálních těles se v Berlíně představily např. Royal Concertgebouw Orchestra s Klausem Mäkelä, Netherlands Radio Philharmonic Orchestra s Karinou Canellakis, Orchestre de Paris s Esou-Pekkou Salonenem, Orchestre Philharmonic de Radio France s Mirgou Gražinyté-Tyla, Deutsches Symphonie-Orchester s Anjou Bihlmaier, Orchestra dell´Accademia Nazionale di Santa Cecilia s Danielem Hardingem, Orchester der Deutschen Oper s Antonellem Manacordou a Norrköping Symphony Orchestra s Karlem-Heinzem Steffensem. 

Soudobá díla byla v programech velkých orchestrálních těles zastoupena často, v různých interpretacích zazněly například kompozice, které složili Marc Blitzstein, Bernd Alois Zimmermann, Pierre Boulez, Luciano Berio, Helmut Lachenmann, Pascal Dusapin, Toshio Hosokawa, Rebecca Saunders nebo Robin de Raaff. 

Program festivalu byl obohacen také o komorní soubory. Publikum si velice získaly Ensemble Modern a Ensemble Senza Sforzando nebo vokální tělesa Collegium Vocale Gent s Philippem Herreweghem či Les Cris de Paris s Geoffroyem Jourdainem aj. BigBand der Deutschen Oper Berlin vedený Manfredem Honetschlägerem se zasloužil o žánrové zpestření. 

Na koncertech Berlínských filharmoniků bylo zajímavé pozorovat, jak avantgardní kompozice jsou schopny svést i proslulé dirigenty k plošnosti interpretace. Francouzský dirigent François-Xavier Roth, stejně jak šéfdirigent a umělecký ředitel Berlínských filharmoniků Kirill Petrenko, přistoupili k soudobým dílům více s ohledem na jejich energičnost výrazu a rytmickou přesnost.

Od světoznámého německého orchestru bylo největší očekávání spjaté s premiérou nového díla Between Five Columns Ondřeje Adámka, které skladatel komponoval na zakázku Nadace Berlínských filharmoniků. Premiéra se uskutečnila 12. září 2025, dílo nastudoval François-Xavier Roth a provedl ve Velkém sále berlínské Filharmonie společně s Rituel in memoriam Bruno Maderna Pierra Bouleze a se Svěcením jara Igora Stravinského. 

François-Xavier Roth stál mimochodem v roce 2003 u zrodu proslulého orchestru Les Siècles, s nímž vystoupil jak na letošním Musikfestu Berlin, tak i před třemi lety poprvé na Mezinárodním hudebním festivalu Pražské jaro. Se svým tělesem propaguje autentičnost znění. V historicky poučené interpretaci hudby hrané na dobové nástroje, uvádí orchestr díla v repertoárovém rozsahu od 17. až po 21. století. 

Na letošním festivalovém koncertě si připomněl dirigent v zákulisí deset let od společného debutu s Berlínskými filharmoniky. Před Adámkovou premiérou zazněl Rituel in memoriam Bruno Maderna, který Pierre Boulez složil se vzpomínkou na svého kolegu z legendárních Darmstadtských letních kurzů, italského skladatele a dirigenta Bruna Madernu (1920–1973). Berlínští filharmonikové dílo poprvé uvedli 15. prosince 1978 s maestrem Lorinem Maazelem. 

Avantgardní dílo, experimentující s koncertními formacemi prostřednictvím specifického prostorového znění hudby v sále, komponoval Pierre Boulez pro osm orchestrálních skupin. V malém komorním obsazení byli hráči při jeho provedení rozmístěni nejen v orchestřišti, ale i v lóžích a ve více patrech hlediště. Skladbu o jedné větě zvané Très lent dirigoval François-Xavier Roth s častou plošností svých gest a dokonce místy i s počítáním dob na prstech. Interpretaci s velmi razantním zvukem a minimem dynamických kontrastů chyběl hlubší výraz. Pozoruhodnost provedení díla byla spíše vizuální.

Kontrastem k poměrně komornímu Boulezovu nástrojovému obsazení, byla již Adámkova skladba pro velký orchestr s rozšířenou sekcí bicích nástrojů barevně originálnější. Progresivně niterně gradovala v akustice sálu a hravěji si pohrávala s rozličnými prostorovými dimenzemi, kdy zvuky splývaly, odrážely se a rezonovaly v proměnlivých formacích. Svou charakteristikou odkazovala na vjemy pocitů otevřenosti, napětí, stísněnosti, svobody či rozlehlosti. Skladatel docílil specifických zvukových barev, které v podpoře silné rytmické výstavby díla vytvořily dramatičtější obraz. 

Vliv Pierra Bouleze, s nímž se poprvé setkal Ondřej Adámek v roce 2000 v Aix-en-Provence, když studoval na Conservatoire National Supérieur de Musique et de Danse v Paříži, byl zjevný, ale lehký v inspiraci. Ostatně Ondřej Adámek i decentně citoval ve své nové skladbě z Boulezova díla Notation X.

Berlínští filharmonikové po necelých dvou letech zařadili do svého repertoáru další Adámkovo dílo. Stejně jak jeho tehdejší Sinuous Voices, bylo i Between Five Columns velmi úspěšné. S vděčností a radostí tleskala skladateli po skončení uvedení i řada orchestrálních hráčů a posluchači ocenili jeho novou kompozici velmi dlouhými ovacemi.

Baletní dílo Svěcení jara Igora Stravinského, se dvěma částmi Uctívání země a Oběť,  interpretoval orchestr bez lehkosti a hravosti. Plošnost zvuku byla příliš silová, až občas připomínala v mohutné hutnosti znění kompozice Dmitrije Šostakoviče. Dirigent položil akcent na výraznou konfrontaci krásných orchestrálních sól, jež kontrastovala s objemným zněním celku, který nepůsobil bohužel vrstevnatě. Berlínští filharmonikové zařadili skladbu do svého repertoáru 20. listopadu 1922, kdy ji uvedli s Ernestem Ansermetem, tentokrát se jim ovšem především kvůli slavnému Stravinskému dílu podařilo přilákat na koncert mnoho návštěvníků.

Z pohledu festivalové dramaturgie Berlínských filharmoniků bylo 19. září 2025 pro posluchače druhého z jejich programů zajímavé vyslechnout si nejdříve Exeo, Solo č. 5 pro orchestr Pascala Dusapina, jež zaznělo v neobvykle plošné interpretaci Kirilla Petrenka, a posléze kreativně již flexibilnější a vrstevnatější Concerto pro hoboj a malý orchestr Bernda Aloise Zimmermanna s vynikajícím sólistou Albrechtem Mayerem. Ostatně i pro hráče bylo inspirativní vidět, jak dirigenta kompozice baví a postupně nabývá rysů hlubšího uchopení jádra i nuancí partitury. Dílo však bylo již výrazně melodičtější. Pod Petrenkovou taktovkou hrál orchestr opět skvěle kompaktně. V romantické Symfonii č. 1 c dur, op. 68 Johannesa Brahmse se dirigent uvolnil, řídil skladbu s velkým nadhledem a v pestré škále svých, mnohdy i radostných gest, obdařil s orchestrem její interpretaci krásou mistrovského umění. 

I když festival přilákal do Berlína mnohé milovníky hudby ze zahraničí, řada návštěvníků se i v kuloárech shodla, že právě díla klasičtější, například tvorba Johannesa Brahmse či Igora Stravinského v provedení se světoznámým německým orchestrem, mají v dramaturgické nabídce festivalu schopnost přitáhnout i davy posluchačů.

Foto: Monika Rittershaus, Stephan Rabold