„Monotematická antologie, intelektuálně podnětný a interpretačně vzrušující hudební příběh plný detailů a nuancí.“

„Převládala pomalejší tempa a nižší dynamika, toužebně posmutnělý, jemný až přejemnělý výraz a trochu manýristická atmosféra.“

„Hodinu intimního plynutí slov a hudby završila Monteverdiho skladba spějící ve znázornění šťastného shledání milenců k roztančenému finále.“

Madrigaly v Arkádii. Už samotný název pátečního koncertu festivalu Pražské jaro jasně signalizoval, že vystoupení souboru Collegium Vocale Gent bude dramaturgicky sofistikované. U nevelkého vokálně-instrumentálního sdružení, v roce 1970 založeného a dodnes umělecky vedeného již legendárním Philippem Herreweghem, se dalo současně čekat, že večer s repertoárem z přelomu 16. a 17. století bude výjimečný i výlučný samozřejmě také umělecky. Obojí se v zaplněném Rudolfinu potvrdilo.

Arkádie je území v Řecku, synonymum pro ráj plný lásky a dalších atributů pastorální idyly. Figuruje jak ve starověké literatuře, tak v italské poezii i próze cinquecenta, šestnáctého století. Není divu, že se příběhy pastýřů a nymf dostaly v renesančním století, zahleděném k antice, i do výtvarného umění a hudby a že se dokonce staly tématem kratochvilných úniků příslušníků elit z reálného dvorského života…

Pokud je podobnými informacemi uvozen koncertní program světské vokální tvorby z konce šestnáctého a z počátku sedmnáctého století, nedá se čekat nezávazná směs námětově a textově různorodých, vzájemně kontrastních skladeb, ale naopak promyšleně monotematická antologie, intelektuálně podnětný a interpretačně vzrušující hudební příběh, soustředěný do jednoho jediného modu, ale současně plný detailů a nuancí. Ovšemže plný až pod drobnohledem. Kdo není dostatečně poučen, správně naladěn a plně otevřen, může být zklamán. Z monotematičnosti se mu celkem snadno stane monotónnost.

Pro pražské hostování, které bylo 17. května součástí cesty souboru po Evropě, vybral Philippe Herreweghe skladby půltuctu autorů. Seřadil je tak, aby textově navazovaly a vytvořily pomyslné vyprávění. Odloučení, Intimita, Smrt a Shledání milenců – to byly čtyři v tištěném programu zvýrazněné sekce, které hodinový koncert dávaný bez přestávky relativně rozčlenily a nakonec i vygradovaly. Faktem nicméně je, že bukolickou hudební náladou se všech dvacet jednotlivých položek při zběžnějším poslechu i tak vesměs podobalo jedna druhé. Převládala pomalejší tempa a nižší dynamika, toužebně posmutnělý, jemný až přejemnělý výraz a trochu manýristická atmosféra, v textu plná obrazů typu „…kolem její tváře poletovali vesele malí amorkové, „…pojďme na to místo, které nás zve k milostné hře“, „…opěvuj krásu a ctnosti slézové růže“ nebo „obě naše duše odcházejí společně…“, případně vzkazů jako “Ach, můj něžný Thyrsi, netrap už tu, která tě zbožňuje.“

Při bližším pohledu ovšem zpívaný a hraný repertoár rozkvétal nesčetnými detaily: často komplikovanými, na lékárnických váhách vybalancovanými harmoniemi; jemně diferencovaným polyfonním předivem, z něhož se pod plnou kontrolou ve zpěvních hlasech vynořovaly jednotlivé slabiky a tóny; rafinovanými ztišeními dávajícími vyniknout kráse souzvuku i jemnosti obsahu slov; minuciézními tempovými poryvy… a v každém okamžiku dokonalou souhrou, v nástrojích i v hlasech.

Madrigaly byly pětihlasé i šestihlasé. Četné úseky byly velmi komorní, několik vokalistů zpívalo třeba jen s loutnou. Některá jiná dílka využila vedle dvojích houslí, loutny, violoncella a cembala mimořádně měkce znějící trombon a vše nenásilně korunující, nádherně zabarvený a pohyblivý zvuk cinku, skvostně Lambertem Colsonem ovládaného historického dechového nástroje, jedinečně spojujícího kvality dřevěného rohu a žestě s nátrubkem. V mezinárodní šestici pěvců se skvěle uplatnila sopranistka Barbora Kabátková, její kolegyně Miriam Allan v nejvyšším partu však na začátku rušivě – a občas nepřeslechnutelně i později – bohužel ostřeji zbarveným projevem z vyrovnaného jemného zvuku poněkud vyčnívala. Altistka Mélodie Ruvio a muži Benedict Hymas, Tore Tom Denys a Jimmy Holliday s nimi vytvořili nádherně měkký celek. Sestava pěvců byla v tomto složení v souboru nicméně vyladěna světleji, občas pocitově trochu chyběl o něco výraznější či tmavší bas.

Na programu byli Salomone Rossi, Luca Marenzio a Claudio Monteverdi, završitel jedné epochy a později zároveň průkopník té nové. Z těch méně známých figurovala v sestavě madrigalů a instrumentálních intermezz jména Giovanni Giacomo Gastoldi a Sigismondo d´India. Philippe Herreweghe řídil provedení nenápadně až nedůležitě. Při některých číslech, zejména těch ryze instrumentálních, tiše seděl s notami na kolenou, pro jiná, vesměs všechna zpívaná, vstával, noty pokládal před sebe na pult a střídmě ukazoval důrazy a nádechy.

Dojem z celého provedení vyjadřují slova jako zdrženlivý, neokázalý, nenápadně dokonalý. Hodinu vesměs jemného a intimního plynutí slov a hudby završila následujícími deseti minutami závěrečná skladba: Monteverdiho „Tirsi e Clori“ ze Sedmé knihy madrigalů, spějící ve znázornění šťastného shledání milenců k roztančenému finále, v tempu a dynamice poprvé za celý kouzelný večer skutečně vystupňovanému. Ani v tomto případě však nijak přehnaně.

……………

Rozhovor s Philippem Herreweghem čtěte ZDE

Foto: Pražské jaro / Ivan Malý