„Válka obrů je muzikology často označována za výlučně španělské dílo, které ještě nebylo ovlivněno italskou operou.“

„Sólisté a Musica Florea s dirigentem Markem Štrynclem se představili jako dobře spolupracující soubor, který se s úspěchem vyrovná i s hudbou tohoto u nás méně známého autora.“

„Všichni čtyři sólisté předvedli po pěvecké stránce výtečné výkony, podtržené do posledního detailu dobře zvládnutou, ale zároveň přirozeně působící barokní gestikou.“

Ve čtvrtek večer byli návštěvníci krumlovského festivalu obohaceni o další zážitek. V prostředí zámeckého barokního divadla se uvedením barokní zarzuely Sebastiána Duróna Válka obrů podařilo sólistům a souboru Musica Florea jedinečným způsobem propojit vizuální a sluchové dojmy, tedy splnit zásadním požadavek autentického provedení barokního jevištního díla. Ve stejném obsazení se o den později uskutečnily i odpolední a večerní reprízy. 

Válka o dědictví španělské (1701–1714) nejenže představuje jeden z nejkrvavějších evropských konfliktů, ale je i dobou, která zásadně ovlivnila život španělského skladatele Sebastiána Duróna (1660–1716). Zásadní zlom v jeho kariéře představoval rok 1691, kdy po mnoha štacích varhaníka a ředitele kůru v katedrálách v Seville, Cuence, Burgo de Osma a Plasencii získal místo varhaníka v Královské kapli krále Karla II. v Madridu. Tuto svoji pozici udržel i po Karlově smrti (1700), kdy se novým vládcem na iberském poloostrově stal příslušník rodu Bourbonů, vnuk francouzského krále Ludvíka IV. Panoval zde jako Filip V. Španělský. V průběhu nastalých válečných událostí, kdy se proti němu postavila Velká aliance (Nizozemí, Anglie, Rakousko, Portugalsko, Savojsko), Durón vyjádřil podporu rakouskému arcivévodovi Karlovi. Byl ze své funkce sesazen a nucen odejít do exilu. Poslední léta svého života strávil díky vdově po Karlovi II. Marianě von Neuburg ve francouzském městě Bayonne. Durón je na jedné straně autorem mnoha církevních skladeb, na straně druhé populárních villancicos. Zásadním způsobem však zasáhl do tvorby barokních zarzuel. 

V posledních letech se pozornost muzikologů a interpretů soustředila na zarzuelu Ópera escénica deducida de la guerra de los gigantes (Válka obrů). Tato krátká jednoaktová opera psaná na anonymní libreto byla zřejmě premiérována v Madridu v roce 1701 u příležitosti oznámení svatby španělského krále Filipa V. s Marií Luisou Savojskou. Španělští muzikologové a autoři nových kritických vydání se domnívají, že autorem libreta je pravděpodobně José Francisco Sarmienta de Sotomayor hrabě ze Salvatierry. K této domněnce je vedou poslední verše postavy Jupitera, v nichž příležitostný libretista vyjadřuje svoji devótní „poslušnost, troufalost a smělost pera“. Cca hodinu trvající opera se skládá z prologu a šesti scén. Její děj vychází z mytologické gigantomachie, jednoho z oblíbených mytologických motivů antického řeckého helénistického umění. Je vlastně alegorií politické situace, v níž Jupiter (král bohů) představuje Ludvíka IV., Hercules (šampiona bohů) španělského krále Filipa V., Minerva Marii Luisu a Palante Španělsku nepřátelského rakouského arcivévodu Karla. Jednoduchému ději, v němž se odvíjí svár a Palante je v něm nakonec usmrcen bohyní Minervou, předchází úvodní prolog, kdy alegorické postavy Slávy, Času, Nesmrtelnosti a Ticha vedou spor o to, kdo z nich je nejkompetentnější vzdát hold královskému páru.

Válka obrů je muzikology často označována za výlučně španělské dílo, které ještě nebylo ovlivněno italskou operou, tedy recitativy a árií da capo. Jeden recitativ se zde sice nachází, ale hudební partituru tvoří kuplety, strofické písně, vycházející z domácí španělské tradice. Dílo se nachází v jediném exempláři ve Španělské národní knihovně v Madridu. Jak jsme již výše naznačili, k novým vydáním a transkripcím došlo v letech 2007 a 2016. Tato barokní zarzuela byla též několikrát natočena. Pro Diapason ji v roce 1982 nahrál komorní sbor Villa de Madrid pod vedením Josého Marii Barquína. Následovala nahrávka pro Pan Classics řízená Rogériem Gonçalvesem (2012), v roce 2017 ji natočil spolu s Granadským barokním orchestrem soubor Íliber Ensemble. Nejnovější nahrávka téhož orchestru pro IBS Classical pochází z roku 2018. 

Snaha o autenticitu byla v Českém Krumlově podtržena uvedením tří představení v barokním zámeckém divadle (18. a 19. července), a to v podání mezzosopranistky Marty Infante (Sláva/Palante), sopranistek Heleny Hozové (Nesmrtelnot/Minerva) a Michaely Šrůmové (Ticho/Hercules), kontratenoristy Vojtěcha Pelky (Čas/Jupiter), orchestru Musica Florea a komorního sboru Collegium Floreum.

Zámecké divadlo, tato národní kulturní památka, od roku 1997 znovu zpřístupněná veřejnosti, je původně přestavbou z let 1761–1762. Tehdy ji nechal provést majitel krumlovského panství Josef I. Adam ze Schwarzenberku. Malířská výzdoba hlediště i jeviště spolu se souborem divadelních dekorací (1766–1767) je v Evropě srovnatelná pouze s několika málo divadly, např. Divadlem královny ve Versailles, ve švédském královském paláci Drottningholmu a barokním divadlem v Bayreuthu.

Sólisté a renomovaná Musica Florea s dirigentem Markem Štrynclem se představili jako dobře spolupracující soubor, který se po mnoha dílech české, německé, italské a francouzské produkce dobře vyrovná i s hudbou tohoto u nás méně známého španělského barokního autora. V akustice barokního divadla s kapacitou pouhých dvě stě míst hrál orchestr, v němž je téměř každý hráč sólistou, skutečně skvěle a po zvukové stránce se dobře vyrovnával s hlasy zpěváků. Všichni čtyři sólisté předvedli po pěvecké stránce výtečné výkony, podtržené do posledního detailu obře zvládnutou, ale zároveň přirozeně působící barokní gestikou. Mezzosopranistka Marta Infante má se svou rolí již mnohé zkušenosti nejen jako rodilá mluvčí, ale i interpretka nahrávek, působivý byl její „pláč“ umírajícího Palanta, obě sopranistky zaujaly muzikalitou a pohyblivostí hlasu, výrazný posun jsem zaznamenala od své loňské návštěvy barokního divadla v Bayreuthu u Vojtěcha Pelky, který tehdy zpíval v Monteverdiho Korunovaci Poppey roli Nerona. 

Můj obdiv patří choreografce a režisérce Andree Miltnerové, která s pomocí tanečnic Romany Konrádové, Kláry Suldovské a Lucie Holánkové podtrhla dynamiku španělských rytmů, ale i kostýmnímu výtvarníkovi Christopheru Vinzovi. V dobových kostýmech, odpovídajících typologii postav, se nebál použít pestrých barev, které však při sporém nasvícení, simulujícím tlumené světlo svíček, vytvářely esteticky působivý celek. A nebyla by barokní opera uměleckým dílem bez autentické scény a uměleckého make-upu Evy Nyklíčkové. V prostředí krumlovského divadla se podařilo s úspěchem propojit vizuální a sluchové dojmy, což by mělo být podstatou barokního divadla. 

Pořadatelé krumlovského festivalu sice přinesli v doprovodných brožurkách základní informace o Sebastiánu Durónovi a jeho díle, úsilí interpretů by si však bylo zasloužilo větší pozornost v podobě alespoň stručné synopse jednotlivých scén a uvedení, kdo jednotlivé role zpívá. Je to obvyklou praxí všech divadel, o překladech ani nemluvě.

Foto: Festival Krumlov / Libor Sváček