„Přesnými gesty provedl Petr Vronský bezchybně intonující orchestr všemi dynamickými a melodickými vzepětími Novákovy skladby a vytvořil skutečně živý a plastický obraz bouře ve velehorách.“

„Hanušův opus je další výsostnou ukázkou z pokladnice nezatížené dobovými mravy a požadavky, hudbou čistou, svobodnou a nespoutanou, vycházející z poctivého základu tehdejší české moderny.“ 

„Dirigent nevyvolával jednotlivé hráče a skupiny prostřednictvím pokynů ze svého místa, jak bývá v závěru koncertů zvykem. Pěkně si je všechny obešel.“

Filharmonie Hradec Králové potvrdila na svém koncertě konaném v poslední dubnový den obdivuhodnou interpretační úroveň, k níž postupně se omlazující orchestr dospěl díky neutuchající energii a činorodosti svých členů a spoluprací tělesa s předními domácími i zahraničními dirigenty. Středeční večer v Sále filharmonie se pod taktovkou Petra Vronského zaměřil na českou hudbu a doslova hýřil barvami a náladami. 

Již několikrát jsem na těchto stránkách poukázal na dramaturgickou nápaditost symfonických cyklů, které jsou v Hradci promyšleně nabízeny posluchačům. Dramaturg Marek Hrubecký se neobává velkých kolosů a ikonických děl, jejichž provedení nutně vybízí ke srovnávání s jinými orchestry, ani znovuobjevování a představování skladeb a autorů v běžném koncertním provozu nezaslouženě opomíjených. To, co bývalo ještě před několika lety v tomto krajském městě nepředstavitelné, se nyní stalo normou s puncem vysoké kvality. Pokud někdo sedává v hledišti budovy na břehu Labe dlouhé roky, stejně jako autor těchto řádků, musí mít ze zcela evidentního vzestupu Filharmonie Hradec Králové upřímnou radost. 

Nebudu skrývat, že se mi líbí názvy jednotlivých koncertů. I když někdy mohou působit jako poněkud zavádějící. Co si předem představit, je-li večer pojmenován „Nad Tatrou sa blýska“? Pomineme-li aktuální společenskopolitické konotace, v první chvíli jednoho napadne zaměření na ryze slovenskou tvorbu. Že by bylo z čeho vybírat, je více než jisté, ale chyba lávky. Marek Hrubecký totiž tentokrát zvolil výhradně české autory a slova ze slovenské hymny prozíravě využil zařazením programní skladby, jež večer otevřela. Poté jsme se dvakrát ocitli v prostředí nadčasovém i jakoby mimozemském, abychom nakonec skončili v matičce Praze. Blýskalo se ovšem po celé dvě hodiny…

Před orchestr předstoupil zkušený mistr taktovky Petr Vronský. Není v Česku mnoho dirigentů, kteří o sobě jako on mohou prohlásit, že důvěrně znají tolik pražských a zejména regionálních těles, ať již z jejich šéfování či alespoň z hostování u nich. Jeho osobní vklad do historie orchestrů v Brně, Ostravě, Olomouci či v Teplicích je nezpochybnitelný, stejně jako působení v Praze a u zahraničních těles. Rovněž na královéhradeckém stupínku stál již mnohokrát a pokaždé to přineslo dobrý výsledek. Ovšem takový dojem, jaký vyvolalo jeho nynější nastudování symfonické básně V Tatrách, op. 26 Vítězslava Nováka, tady zřejmě ještě nezanechal. Hned od počátečních tónů bylo jasné, že se zaměřil i na sebemenší detaily zdánlivě jednoduše vystavěného, leč rafinovaně prokomponovaného díla oscilujícího na pomezí vrcholného romantismu a impresionismu. Svými přesnými gesty provedl Vronský bezchybně intonující orchestr všemi dynamickými a melodickými vzepětími a vytvořil skutečně živý a plastický obraz bouře ve velehorách. Novákova tvůrčí genialita, jako by se dala přímo na místě ověřit – stačilo zavřít oči a představit si živly dorážející na vysoké skalnaté štíty. Tohle dílo v tak dokonalém provedení navíc odkrývá i svůj nezměrný inspirační potenciál, můžeme v něm zaslechnout zdroj četných skladeb, jež v zemi pod Tatrami vznikly dlouho po něm, ale třeba i základ budoucí hudby k filmům. Ale čím si hradečtí filharmonici vedení pečlivým dirigentem získali publikum nejvíce? Dovolím si tvrdit, že svou ukázněností, bez níž v tomto případě nelze dojít ke kýženému uchvacujícímu tvaru. Úvod tedy vyšel na jedničku s hvězdičkou: zablýsklo se, jak se patří. Nastal čas pro druhou skladbu. 

Koncertantní symfonie pro varhany, harfu, tympány a smyčce, op. 31 Jana Hanuše z let 1953–1954 je jednou z autorových vrcholných kompozic a bývá právem zařazována k nejvýznamnějším českým symfonickým skladbám vzniklým po druhé světové válce. Je ovšem typické a samozřejmě poněkud smutné, že se dnes příliš často nehraje, jako by obecně na hudbě z dané doby v myslích většiny současných dramaturgů ulpívalo cosi nežádaného a nežádoucího. Marek Hrubecký však dobře ví, o jak mylný předsudek jde. Hanušův opus je totiž další výsostnou ukázkou z pokladnice nezatížené dobovými mravy a požadavky, hudbou čistou, svobodnou a nespoutanou, vycházející z poctivého základu tehdejší české moderny. Už z volby sólových nástrojů lze usuzovat, že v ní jde o jakési soupeření, přecházející v doplňování se a spolupráci – a ono tomu tak opravdu je, zejména v krajních větách díla. Vizuální pozornost posluchače se přirozeně upírá k tympánům a Rudolf Kuchárik ani tentokrát nenechal nikoho na pochybách, že je ovládá zcela mistrovsky. Stejně jako on patří ke kmenovému souboru Filharmonie Hradec Králové (i když je o šestadvacet let služebně mladší) také harfistka Roxana Hädler, jíž se více než jindy dostalo příležitosti rozehrát řadu lyrických pasáží a ploch, čehož brilantně využila především ve střední části skladby. Vše pak s přehledem od varhan jistil spolehlivý Přemysl Kšica s pozoruhodnou schopností přesně přecházet od mohutně znějících úseků ke zklidněním, při nichž dostávají hlavní „slovo“ smyčce. Úkolu uřídit to všechno dohromady se Petr Vronský opět ujal s patřičnou zodpovědností a se svým pověstným klidem, nenápadně a elegantně. Je třeba to napsat a říci znovu – takovéto skladby je třeba hrát, nesmějí upadnout do prachu zapomnění! Dlouhý potlesk všem interpretům i členům rodiny již zesnulého autora byl upřímným a přesvědčivým důkazem příznivého přijetí, jež jsou tato díla schopna vyvolat.

Poctivost nastudování a interpretační pečlivost charakterizovaly i druhou část večera. Tu vyplnily skladby důvěrně známé – Scherzo capriccioso, op. 66 Antonína Dvořáka a Praga, symfonická báseň, op. 26 Josefa Suka. Rozmarná lehkost, střižená občasnými dramatizujícími výboji na straně jedné, neskrývaná monumentálnost na té druhé. V obou případech však opět díla vyžadující soustředění a kázeň všech na pódiu. Jen tak lze dosáhnout požadovaných hudebních barev a nálad. Nechci se při chvále členů hradecké filharmonie opakovat, proto raději ocením přístup dirigenta po doznění posledního tónu Sukovy skladby. Petr Vronský nevyvolával jednotlivé hráče a skupiny prostřednictvím pokynů ze svého místa, jak bývá v závěru koncertů zvykem. Pěkně si je všechny obešel a vyzval každého k povstání směrem ke spokojenému publiku z bezprostřední osobní blízkosti. Myslím, že i to charakterizovalo úroveň jeho sounáležitosti s orchestrem a pocit dobře odvedené kolektivní práce.

Foto: Jaroslav Klinský / FHK