„Podle slov iniciátora projektu Muzikantské naděje, dirigenta Chuheie Iwasakiho, je jeho cílem výchova orchestrálních hráčů.“

„Trombonista Fedele di Mucci si v Pergolesiho skladbě měkkým nasazením a vylehčeným kultivovaným tónem doslova pohrál s kantilénou italské melodiky.“ 

„Kento Satsuma orchestru tlumočil svoji představu Griegovy partitury klidnými, ale pregnantními gesty.“

„Byl jsem odmalička zamilovaný do orchestrálního světa.“ Těmito slovy předeslal Chuhei Iwasaki nedělní odpolední koncert v refektáři klatovské jezuitské koleje. Dirigent před časem přišel s nápadem spojit ve smyčcovém orchestru žáky ZUŠ a studenty konzervatoře se členy Plzeňské filharmonie, a projekt pod názvem Muzikantská naděje tak letos vstoupil již do pátého ročníku. 

Koncert v Klatovech (13. dubna) byl letos již čtvrtým v pořadí. Oba orchestry, tzv. malý a velký, mají za sebou koncerty v Dobřanech (16. března), Domažlicích (28. března) a Plzni (12. dubna), v příštích dnech se mohou těšit posluchači v Blovicích (26. dubna) a v Chrástu (4. května). 

Nevím, jak tomu bylo v ostatních městech, ale v Klatovech se refektář jezuitské koleje zaplnil do posledního místa. Své potomky přijeli podpořit rodiče a prarodiče, své svěřence bývalí a stávající kantoři, nechyběli však i pravidelní návštěvníci tamějších koncertů. Musím velice pochválit pečlivě připravený tištěný program, v němž je jmenovitě uvedeno nejen obsazení jednotlivých nástrojových skupin, ale i jména učitelů ZUŠ a profesorů konzervatoře a dalších umělecky zaměřených škol. I tento seznam je velice důležitý, abychom si udělali představu, odkud se jednotliví hráči rekrutují a kdo se podílí na jejich přípravě. Z pěti plzeňských „zušek“ jednoznačně převažují žáci ZUŠ Terezie Brzkové a ZUŠ v Sokolovské č. 54. Na nedělní zkoušky však do Plzně dojíždějí i malí a mladí hráči ze Sušice, Domažlic, Dobřan, Přeštic a Karlových Varů, sekce posilují i studenti Gymnázia a Hudební školy hl. m. Prahy, Pražské konzervatoře a Konzervatoře Plzeň. 

Více než hodinu trvající program se začal zkoušet zkraje ledna. Podle slov dirigenta a iniciátora tohoto projektu Chuheie Iwasakiho je jeho cílem výchova orchestrálních hráčů. Místo jediného koncertu dirigent preferuje turné po šesti západočeských městech a městečkách, což má vést k většímu zažití repertoáru a také odstraňování a napravování chyb, kterých se hráči během předešlých koncertů mohli dopustit. Iwasaki tak vychází z vlastní empirie, neboť sám jako dítě v podobném orchestru v Japonsku účinkoval. Pravou pomocnou rukou, tudíž i druhým garantem projektu, dirigentovi při práci s oběma mládežnickými tělesy je houslistka Olga Alicja Osmolińska zastávající pozici koncertního mistra Plzeňské filharmonie. Včetně ní na koncertě účinkovalo v různých smyčcových sekcích osm hráčů plzeňských filharmoniků, devátým byl coby sólista trombonista Fedele Di Mucci. 

V tzv. „malém orchestru“ se nejvíce hráčů urodilo v druhých houslích v počtu deseti, o jednoho hráče méně jsme (podle seznamu v programu) zaznamenali v primech, dále hráli tři violisté, pro podporu průběžného basu jsme slyšeli tři violoncella a jeden kontrabas. K tomuto věkovému stupni bylo dobře zvoleno třívěté Concerto alla rustica Antonia Vivaldiho v obvyklém tempovém rozvržení rychle – pomalu – rychle. Dynamickou hudbu krajních vět si mládež zahrála se zjevnou chutí a energií, pomalá věta, v tomto věku po výrazové stránce obvykle problematičtější, byla místo ornamentiky vtipně ozvláštněna citacemi krátkých motivů známých skladeb (Mozart, Dvořák). Jako nadějný violoncellista se v sólovém partu první věty Koncertu c moll pro violoncello a orchestr francouzského skladatele a violisty Henriho Casadesuse (1879–1947) představil student plzeňské konzervatoře Daniel Hošek. Zaujal kultivovaným tónem, technickou vybaveností i skromným vystupováním. Menší z obou orchestrů se s posluchači rozloučil Rumunskými lidovými tanci Bély Bartóka, jejichž původní verzi pro sólový klavír (Rumunské lidové tance z Maďarska) instrumentoval Artur Willner. Mladí hráči příjemně překvapili neukvapeností pomalých tanců, v závěrečném rychlém Marunţelul/Aprózó pak energickým a stylovým pojetím. 

„Velký orchestr“, v němž vedle žáků a studentů zasedli filharmonici, se představil Dvěma starými anglickými písněmi Franka Bridge (1879–1941). Následovala třívětá Sinfonia pro trombon Giovanniho Battisty Pergolesiho, v níž se sólového partu ujal první trombonista Plzeňské filharmonie Fedele Di Mucci. Měkkým nasazením a vylehčeným kultivovaným tónem si doslova pohrál s kantilénou italské melodiky tohoto představitele neapolské školy. Závěrečná skladba, suita Edwarda Hagerupa Griega Z časů Holbergových, op. 40 přinesla malé překvapení nejen v podobě výměny dirigenta, když se vedení orchestru ujal posluchač brněnské JAMU v oboru dirigování Kento Satsuma, ale i v zařazení kompozice norského skladatele, jehož hudba se nám bohužel v posledních letech z koncertních pódií jaksi vytrácí. Dirigent měl zjevně dopodrobna promyšlenou každou frázi, svoji představu orchestru tlumočil klidnými, ale pregnantními gesty. Mladí hráli pod jeho vedením soustředěně, zvláště v pomalých větách zaujali procítěným přednesem. Dokázali tak, že romantická hudba vůbec není této generaci vzdálená. Poslední věta Rigaudon s nápadnou simulací norských houslí ukončila svého druhu netradiční koncert, korunovaný ukázkovou prací mnoha učitelů, kteří se svými žáky poctivě nacvičili orchestrální party, a obětavým a pro dobro věci zaníceným vedením v osobě šéfdirigenta Plzeňské filharmonie Chuheie Iwasakiho.

Foto: Marta Ulrychová