„Pokud bude mít festival šťastnou ruku a půjde pro operní koncerty světového repertoáru vždy cestou, kterou ten letošní zřetelně naznačil jako reálnou, bude to skvělé.“

„Záslužně zazněly méně známé árie z Verdiho Lombarďanů nebo Mascagniho Přítele Fritze.“

„Koncert vyzněl zdrženlivěji, než by u italského repertoáru bylo ideální.“

Operní pěvecký recitál na Smetanově Litomyšli měl letos dva zajímavé protagonisty – mladé sólisty v plné síle, na prahu výrazné mezinárodní kariéry. Britský tenorista Freddie De Tommaso a rumunská sopranistka Iulia Maria Dan nabídli z větší části neoposlouchaný repertoár a neokázale poctivé umění. Prague Philharmonia k tomu přidala nenápadně skvělý orchestrální doprovod. Přesto měl být u obou pěvců výsledek pódiové prezentace vokálního umění víc strhující.

Pokud někdo šíří o pěvci z nastupující generace zjednodušené marketingové slogany typu „nový Pavarotti“, je to nejen zbytečné, ale i zrádné a neodpovědné. Luciano Pavarotti byl a bude jen jeden a nemá smysl k němu kohokoli připodobňovat. Ani italsko-britský tenorista Freddie De Tommaso, mladičký třicátník, jeden z dvojhvězdí operního koncertu na festivalu Smetanova Litomyšl, není druhý Pavarotti. Zpívá krásně, má pěkně vedený hlas, před třemi lety si otevřel výborným záskokem v londýnské Královské opeře Covent Garden raketovou mezinárodní dráhu. Dojem z jeho zpěvu je nicméně trochu studený. Nesnažil se navázat kontakt s publikem, nevzbuzuje ve veristickém repertoáru a v populárních italských písních dojem, že dává do každé fráze a jejího vyvrcholení v dané chvíli vedle srdce i veškeré síly. De Tommaso vzorově klene kantilény, ale neudivuje ani výrazem, ani dlouhodechostí. A tak koncert vyzněl zdrženlivěji, než by u italského repertoáru bylo ideální.

De Tommaso je absolventem londýnské Královské hudební akademie se zkušeností z Operního studia Bavorské státní opery. Zpívá už ve Vídeňské státní opeře a na dalších významných scénách. Má příjemný, dostatečně velký, pevný a jistý hlas s tušenými i již slyšitelnými temnějšími odstíny, které ho jistě časem povedou k dramatičtějším rolím, než je Alfréd z Traviaty, Rudolf z Bohémy nebo Don José z Carmen. Vždyť už nyní zpívá od Pucciniho Pinkertona a Cavaradossiho. Také v lyrickém duetu z Verdiho Otella bylo slyšet, že by se k této roli mohl asi v ne úplně vzdálené budoucnosti dostat vlastně docela přirozeně. Koncert v jeho případě nebyl o okázalých „vysokých c“, i když s výškami nemá De Tommaso sebemenší problém. Nebyl ani o dosažení mety skutečné a nezpochybnitelné pěvecké show. I tak měl ale velkou hodnotu. Byl o umění krásného zpěvu a o posluchačském potěšení, o jasných příslibech, o naději uměleckého vývoje.

Jeho partnerkou byla Iulia Maria Dan, rovněž třicátnice, vyskytující se v důležitých evropských divadlech jako mozartovská pěvkyně, jako Bizetova Micaela, Čajkovského Taťána a Verdiho Traviata, Gilda i Desdemona nebo Pucciniho Mimi. I ona je po studiu v Bukurešti absolventkou mnichovského Operního studia. Je majitelkou temnějšího, ale někdy i ostřejšího sopránu, který bude směřovat asi snadněji k dramatičtějším polohám než k vyjádření něhy.

Během večera, končícího v tenoristově případu populárními písněmi od Tostiho, De Curtise a Cardilla, zněly árie z Otella, Trubadúra, Maškarního plesu a Sicilských nešpor, ovšem vždy ty „druhé“. Mohl to být záměr, protože záslužně zazněly i ještě méně známé árie z Verdiho Lombarďanů nebo Mascagniho Přítele Fritze. Právě z této opery byla i delší lyričtější scéna, která měla splnit úlohu ukončení oficiální části programu. Na tomto místě však bývají obvyklejší a vhodnější vygradované výstupy a podmanivější hity…

Druhou polovinu programu otevřela přiměřeně zazpívaná árie Mařenky „Ach, jaký žal“ ze Smetanovy Prodané nevěsty, ve které už sopranistka zpívá. Trochu překvapivě ovšem v angličtině. Anglicky k tomu zazněl i duet Jeníka a Mařenky „Věrné milování“, od obou pěvců prezentovaný hudebně spíše v rovině pouze informativní, takže sice jako milá pozornost, ale v důsledku jejich podání zároveň nechtěně vlastně jako pouhá kuriozita.

Přídavky byly tři: Iulia Maria Dan zazpívala česky, v tišším, pomalém a procítěném modu, slavnou árii Rusalky, Freddie De Tommaso na mezinárodním standardu přednesl závěrečnou árii Cavaradossiho z Pucciniho Tosky; vcelku nepřekvapivě pak následoval notoricky známý společný duet z Verdiho Traviaty. Sólisté, kteří do posledního okamžiku nepřekonali jakousi uzavřenost či bariéru, si vysloužili dlouhou a srdečnou reakci zaplněné haly.

Zcela samostatný potlesk by si zasloužil orchestr Prague Philharmonia, donedávna mající ještě v názvu zkratku PKF z dob, kdy byl Pražskou komorní filharmonií. S dirigentem Rastislavem Štúrem doprovázel, jak se od něj skoro až automaticky očekává, mimořádně empaticky a dokonale. A po celý večer navíc díky tomu jasně upomínal, že od loňského léta, kdy byla hala poměrně narychlo určena jako prostor nahrazující zámecké nádvoří, doznala akustika značnými prostorovými úpravami z posluchačského hlediska výrazného zlepšení.

Pokud Smetanova Litomyšl bude mít šťastnou ruku a půjde pro operní koncerty světového repertoáru vždy cestou, kterou ten letošní zřetelně naznačil jako reálnou, bude to skvělé. Jde o hledání opravdu hodně dobrých a hodně zajímavých mezinárodních sólistů, a to ne nutně těch nejzasloužilejších a nejlegendárnějších, kteří už někdy krouží kolem vlastního zenitu. I mezi těmi mladšími a nejmladšími ovšem jde a půjde o nacházení sólistů, nad jejichž způsobem zpěvu není třeba ani na chvíli – ani skrytě, ani okatě – zvedat obočí. Pokud tohle splní, a letošní sólisté to splnili, jistě se jim pro danou chvíli odpustí, že nemohou mít ještě sto procent zkušeností. Stejně jako se musí brát na vědomí, že jen málokdo, pokud vůbec, tedy kromě zmiňovaného Pavarottiho, má štěstí disponovat současně dvěma dary: stoprocentním hlasem i stoprocentním charismatem.

Foto: Smetanova Litomyšl / František Renza