„Hudba díky umělcům z Aidija plynula zcela přirozeně, jako kdyby se v ten moment stala součástí celého prostoru.“

„S obecnou platností lze ocenit interpretační přínos Miroslava Beinhauera do Čiurlionisových skladeb, který působil velmi přemýšlivě, hloubavě, spíše racionálně.“

„S trochou nadsázky si skladatel koleduje o pobídnutí k sepsání sci-fi opery, a to hned tím, když uvádí, že jedním z konceptů díla je i reflexe současné společnosti jako ‚utopické dystopie‘.“

O mimořádný umělecký zážitek se ve čtvrtek 23. října zasloužili v rámci festivalu Moravský podzim litevští a čeští umělci. Konkrétně renomovaný pěvecký sbor Aidija a následně instrumentalisté Anna Paulová a Miroslav Beinhauer, kteří společně oslavili 150. narozeniny významného litevského skladatele Mikalojuse Konstantinase Čiurlionise. V inspiraci jeho hudební a výtvarnou tvorbou zkomponoval k této speciální příležitosti skladbu brněnský autor František Chaloupka, konkrétně šlo o operu-oratorium Hyperborea.

První, větší polovina jednoho z posledních koncertů 53. ročníku Moravského podzimu patřila představení tvorby a cappella a tvorby pro klavír litevského skladatele, ale mimo jiné také malíře, Mikalojuse Konstantinase Čiurlionise, jenž v letošním roce oslavil své 150. narozeniny a který představoval výraznou uměleckou osobnost své doby během nacionálních snah litevského národa.

Celkem jedenáct sborových skladeb a cappella diváky velmi dobře obeznámilo s kompozičním a vůbec uměleckým stylem Čiurlionise směřujícímu k folkóru a modernistickým tendencím, které v maximální připravenosti předvedl vilniuský Komorní sbor Aidija pod vedením Romualda Gražinise. Sboru nasadil dechberoucí interpretační úroveň od samotného počátku koncertu až do jeho konce v podobě soudobé premiéry opery-oratoria Hyperborea Františka Chaloupky. Na souvislém hudebním toku vystavěli pěvci buďto pod vedením některých ze svých kolegů, či samotného uměleckého vedoucího řadu působivých detailů, mezi něž patřila například zřetelná a jasná, zcela jednotná dikce, kterou obohacovala proměnlivá dynamická škála plná náhlých zvratů, které strhávaly pozornost a které působily zcela logickým hudebním dojmem. Hudba díky umělcům z Aidija plynula zcela přirozeně, jako kdyby se v ten moment stala součástí celého prostoru, který s posluchači srůstal díky pečlivě vybudovanému frázování a vůbec celé hudební konstrukci. Na poli intonace a kvality zvuku lze hovořit o obdobných úspěších. Zvuk byl měkký a plastický, tvarovaný na míru každé jednotlivé skladbě a v neposlední řadě zcela kompaktní. Žádný zpěvák nevynikal, přesto slyšitelně každý maximálně podpořil soubor tak, jak v daný moment mohl, aby bylo dosaženo nejvyššího výsledku. Provedení Čiurlionise v podání tohoto litevského uskupení bylo jednoduše špičkové a nabídlo v rámci ceněného festivalu opravdu mimořádný hudební zážitek. 

S přehlídkou pozoruhodných a stylově rozpjatých Čiurlionisových klavírních skladeb vzápětí vystoupil klavírista Miroslav Beinhauer, ve světě známý především díky své unikátní dovednosti hry na šestinotónové harmonium Aloise Háby. Program navázal totožnou skladbou Oi giria, giria (Ej, hvozde, hvozde), kterou v předchozích minutách završil svůj výstup sbor Aidija. Klavírista velmi citlivě vystihl náladu, s níž na pódium před ním vstupoval sbor, a poučeně v ní zádumčivě pokračoval. S obecnou platností lze ocenit interpretační přínos Beinhauera do Čiurlionisových skladeb, který působil velmi přemýšlivě, hloubavě, spíše racionálně (ne však bez prožitku!) nežli prvoplánově se poddávající prvním náznakům melodické linie. Skladbami v jeho podání pronikala ucelená hudební myšlenka s jasnou představou hudebního vývoje, a tak ačkoli mnohé skladby litevského autora působily již poměrně avantgardně (ale vskutku jen poměrně), klavírista je dokázal překlenout a vytvořit smysluplný hudební proud. Klavírní výstupy obohatila klarinetová intermezza Anny Paulové vycházející z melodií následujícího díla. 

O komplexní propojení veškerých hudebních čísel večera se svou skladbou Hyperborea zasloužil František Chaloupka, dominující brněnský autor současné hudby nejen u nás, ale také na zahraniční scéně, kde sklízí význačná ocenění. Formálně zcela srozumitelné opera-oratorium, objednané festivalem a inspirované z jedné strany tématem celého česko-litevského koncertu Moje cesta dle obrazového triptychu Mikolojuse K. Čiurlionise a ze strany druhé starořeckou a indickou mytologií, národem Hyperborejců a indickými nebeskými bytostmi Gandharvy, kteří se střetávají kvůli hledání akášického akordu, vybízelo však k mnohým vícerozměrným úvahám a nutno ku chvále podotknout, že jediný poslech tohoto nově vzniklého díla nepostačoval. Zdálo se, že si autor pohrává s mnoha tématy, s mnoha paralelami a mnoha symboly, které stěží zvolená forma při délce asi pětatřiceti minut unese. S trochou nadsázky si skladatel koleduje o pobídnutí k sepsání sci-fi opery, a to hned tím, když uvádí, že jedním z konceptů díla je i reflexe současné společnosti jako „utopické dystopie“. Mimo jiné však zpracovává koncepty spojení a vzájemné spolupráce hudby s uměním a koexistence božského s lidským, vyjma postav z řad Hyperborejců a Gandharvů pak využívá uplatnění archetypů Havrana a Labutě a konečně zapojuje i hudební alterega instrumentalistů, v tomto případě klavíristy a klarinetistky. To vše typicky pro oratorium propojuje postava Padlého anděla jako vypravěče v podání Kajuse Rudžionise. Symbolicky, jako by na cyklickém principu stvoření a zániku, mohlo působit i samotné opakování se jednotlivých částí z celkových jednadvaceti, orámovaných prologem a epilogem Padlého anděla, pětkrát zaznělo Poselství Gandharvů, pětkrát část My Hyperborejci, zbylé části zazněly po dvou opakováních a skladbu zakončilo Poslední poselství Gandharvů. 

Kromě samotného skladatele projekt spolurealizoval dramaturg brněnské filharmonie Vítězslav Mikeš. Pozornost zaujala také decentní výprava, sbor nastoupil při druhém čísle ve stříbrných pláštích, někteří členové ještě k tomu se škraboškami ve tvaru labutě, hlavní labutí se symbolicky stala sopranistka Dovilė Pavilionytė oděna v bílém korzetu a tylové nabírané minisukni. Nejvýraznější uplatněnou rekvizitou byly asi metrové otepi slámy jakožto obětní dary garby. Produkci doplňoval light design Michala Pustějovského, konkrétně červené svítidlo, které si říkalo o jednu z interpretací například připodobněním ke slunci, kterému kraluje bůh Apollón, uprostřed místa dění nad stojany, jež završovala drobná červená světýlka. 

Nyní k samotné interpretaci tohoto mystického skvostu, který svou hudební podobou a svou hudební matérií připomínající s lehkou nadsázkou evropský duchovní minimalismus stvrdil plně mysteriózní charakter. Dominujícími účinkujícími se stali klavírista, sbor a vypravěč pod vedením dirigenta Adomase Morkūnas-Budryse. Klavírista proto, že jednoznačně tvořil celou páteř díla, z níž vše ostatní vzrůstalo. Miroslav Beinhauer navíc klavírnímu partu vtiskl potřebnou dramatičnost, která oscilovala mezi krajními polohami nástroje, konkrétně hlubokými dlouhými tóny v maximální měkkosti a opření a proti tomu drobnými vyhrávkami ve vysoké poloze s pocitem nebeské něžnosti. Klarinet zvukově vynikal trochu méně, často ho pohlcoval zvuk sboru, jenž byl vskutku obrovský. V několika částech se mu však podařilo proniknout, v ten moment skvostně doplňoval celé dílo svým mělkým témbrem a bylo evidentní, že i interpretačně v podání bezkonkurenční Anny Paulové zapadá skvěle do celého konceptu. Ze sólistů pak vynikal technickou stabilitou a jistotou a interpretační zainteresovaností zejména Kajus Rudžionis v roli vypravěče, který deklamací svých vstupů až neuvěřitelně přesvědčivě vstupoval do sborových pasáží. Tenorista Laurynas Viliušis zůstal v hudbě poměrně skryt, přesto tu a tam nápaditě vynikl, vlastně se jednalo o srovnatelný případ s klarinetem. To stejné platilo v případě basisty Domase Saulevičiuse. Zmiňovaná sopranistka náročný part s opakovanými tóny g dvoučárkované v části Poselství Gandharvů stěží zvládala, stejně tak i pasáže ve vyšší tessituře části Havraň a labuť. Chyběla jí především pevnost a ukotvení se v dechu, které by jí poskytly mimo jiné zvukovou rezervu, a koncentrace tónu na menším prostoru masky. Bez kvalitního sboru by však toto dílo nemělo smysl vůbec realizovat. V případě obsazení Komorního sboru Aidija šlo, jak se zdá, o sázku na jistotu. Od nasazení prvního tónu zpěváci pohltili posluchače kompaktním zvukovým fondem a slyšitelným odhodláním performovat tento pozoruhodný námět skladby. Harmonicky napjaté pasáže zvládali s jistotou a evidentní byla jejich pilná příprava. Ačkoli skladba působila minimalisticky a mnohé části se opakovaly, troufám si říci, že na straně příjemce takový dojem vůbec nevznikal, hudební proud plynul, zvuk se transformoval a myšlenky obsažené v libretu plně zaměstnávaly mysl diváků, kteří zřejmě toužili po jediném – po pokračování, které by nastolilo odpovědi, v daném tématu nemožné naleznout.

Foto: Jakub Joch / Moravský podzim