„Pohotovost, rychlost, brilance, téměř neomylná intonace, to jsou asi nejpříznačnější vlastnosti velmi talentované mladé umělkyně.“

„Souhra orchestru byla se sólovým partem vynikající.“

„Dirigent pojal symfonii českého autora romantismu a zároveň průkopníka moderní hudby s velkým porozuměním.“

Plzeňská filharmonie v rámci pokračování své abonentní řady Platina přizvala jako sólistku ve Violoncellovém koncertu č. 1 Camilla Saint-Saënse teprve devatenáctiletou studentku Kronbergovy Akademie Luku Coetzee. Orchestr řídil jeho stálý hostující dirigent Jan Schultsz. Na programu 6.listopadu byla ve velkém sále Měšťanské besedy v Plzni ještě předehra k opeře Jenovéfa Roberta Schumanna a Fibichova První symfonie.

Operní tvorba Roberta Schumanna čítá jediný opus – Jenovéfu, který se na scénách divadel neobjevuje. Nicméně předehra k ní ano, a to poměrně často, jakkoliv ne v Plzni. Velmi promyšlené nastudování Jana Schultsze s orchestrem Plzeňské filharmonie si posluchači, i díky skvělé Schumannově instrumentaci užili. Pominu-li nesouhru smyčců hned na prvním akordu a místy nejednotnou intonaci ve skupině prvních houslí, zaujal dirigentův cit pro „dodýchávání“ frází, působivé zpomalení v závěru skladby a posazení až „brahmsovských“ triol v průběhu. „Straussovsky“ znějící fanfáry lesních rohů vyšly vynikajícím způsobem a nedlouhá skladba posluchače zaujala.

Následovalo provedení prvního, jednovětého Koncertu pro violoncello a orchestr a moll, op. 33 Camilla Saint-Saënse. Violoncellisté se jako sólisté objevují v Plzni často, ale nikoli této generace. Teprve devatenáctiletá studentka Kronbergovy akademie vyhrála v roce 2022 Mezinárodní soutěž Pabla Casalse. Ve svém životopise uvádí, že od tří let studovala rovněž hru na klavír a je v tomto oboru úspěšnou absolventkou Royal Conservatory of Music. Pohotovost, rychlost, brilance, téměř neomylná intonace, to jsou asi nejpříznačnější vlastnosti velmi talentované mladé umělkyně. Saint-Saënsův koncert interpretovala bez jakýchkoli postřehnutelných potíží (snad jen diatonická stupnice F dur jdoucí do vyšší polohy v závěru expozice první věty nebyla intonačně v pořádku), aktivním mladistvým přístupem ke všem jeho technickým výzvám. Jako posluchač bych si dovedl představit možná vedle neuvěřitelně hbitých prstů též o kapku větší citový prožitek z díla, ale vzpomenu-li si třeba na své výkony v tomto věku, nesly se v podobném duchu. Nevím také, proč sólistka neustále sledovala dirigenta, když její hra byla pro něj velmi čitelná. Pravdou je, že souhra orchestru byla se sólovým partem vynikající. Přestože umělkyně nedisponovala nástrojem s průbojnějším zvukem, byla vždy dobře slyšet a celkový dojem z interpretace díla byl vynikající. Luka se musela dlouhotrvajícímu aplausu obecenstva odvděčit přidáním Variací na Paganiniho Capriccio č. 24., které napsali skladatelé Hans Bottermund a János Starker. Dílo interpretovala doslova fenomenálně. Na okraj poznamenám jen, že technicky neuvěřitelně náročné dílko se nedrží původní a moll tóniny, jako třeba klavírní zpracování stejného tématu Lisztem, Brahmsem, nebo Lutoslawským, ale je napsáno v tónině d moll.

Po přestávce bylo do programu zařazeno na pódiích nepříliš často uváděné dílo, a to Symfonie č. 1 F dur op. 17 Zdeňka Fibicha. Přestože se Fibich proslavil spíše svou operní, či melodramatickou tvorbou, jeho komplet tří symfonií zaujal již řadu dirigentů. Například První symfonii natočil před několika dny na svém koncertě soubor Musica Florea a jeho dirigent Marek Štryncl. Pozorným posluchačům v Plzni ovšem bylo jasné, kdo za zařazením Fibichova díla do programu Plzeňské filharmonie stojí. Na minulé besedě s posluchači šéfdirigent orchestru Chuhei Iwasaki na sebe prozradil, že promyšlení dramaturgie každé sezóny jej stojí dva až tři měsíce času a že si dává záležet, aby každý autor zazněl v sezóně jen jednou. Každopádně zařazení Fibichovy živelné a nápadité hudby bylo pro plzeňské publikum obohacující. Dílo začalo vznikat, když bylo skladateli sedmadvacet let, a dokončil je o šest let později přidáním přepracovaného finále z jiné symfonie, kterou napsal už jako osmnáctiletý.

První věta vyznívá (asi i díky své tónině a bohatou aktivací lesních rohů) v loveckém tónu. Vynikající výkon vždy po páru hrajících hráčů lesních rohů, klarinetů a fléten instrumentačně obohacují četné vstupy harfy. Dirigent Jan Schultsz citlivě přiměl orchestr v kódě věty jít tempově dopředu a pod jeho vedením věta nevyzněla staticky. Druhá, mírně taneční věta Scherzo obsahuje například i zajímavé autorem prokomponované fugato ve smyčcové skupině. Zde se již jednotně hrající smyčce pod vedením koncertní mistryně Olgy Alicje Osmolińské představili v plném lesku. Třetí věta, jakási romance, uvedená označením Adagio non troppo, obsahuje po několika málo taktech i předpis „Vážně, k pohřebnímu pochodu“. Každopádně část graduje až do forte fortissima, kde v trubkách a trombónech nepřehlédnutelně zazní hlavní téma. Ve finále Fibich cituje témata v symfonii již obsažená a tato část zní velmi optimisticky. Dirigent pojal symfonii českého autora romantismu a zároveň průkopníka moderní hudby s velkým porozuměním, orchestr hrál pod jeho spíše střídmými gesty soustředěně. K celkovému dokonalejšímu vyznění možná chybělo větší využití slabších dynamických poloh, nicméně díky vynikajícím jednotlivým výkonům hráčů, zvláště v sekci dechových žesťových nástrojů, vyznělo dílo naprosto přesvědčivě.

foto: Jan Kantor