Závěrečným koncertem hráli pořadatelé Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka riskantně, o všechno. Aplikace ukazovaly, že do amfiteátru ve skladatelových rodných Hukvaldech dorazí poslední červnový podvečer po osmé, s koncem programu, bouře. Rozhodli se narychlo pro verzi bez pauzy, ale stejně se všechno odehrát nestihlo. Štefan Margita závod s počasím o pár písní prohrál. I tak ale byl jeho letní pohodový recitál přijat se spontánní odezvou.

Je šest odpoledne, končí první prázdninový víkend a hukvaldský amfiteátr je zaplněný několika stovkami diváků. Vrcholí několikadenní vedra a jižní a jihozápadní obloha se zatahuje do čím dál černějších odstínů. Zlínská filharmonie s dirigentem Janem Kučerou, nazvučená a krytá pod baldachýnem, otvírá koncert Dvořákovou Humoreskou. A pak už přichází na jeviště tenorista Štefan Margita. Patří mu poslední z koncertů čtyřiasedmdesátého ročníku festivalu, nesoucího v Ostravě a přilehlém regionu jméno Leoše Janáčka.

Pěvec začíná Dvořákovou písní Když mne stará matka. Upozorňuje, že „operáci“ nejsou zvyklí zpívat na mikrofon, ale co se dá dělat – u open air koncertu to jinak nejde. Štefan Margita je nicméně na mikrofon z dalších žánrů docela zvyklý. A je to znát. Rozezpívává se ještě na popěvku Kudrjáše z Janáčkovy opery Káťa Kabanová. Ale když přicházejí na řadu dvě písně Michala Kindla, které v té chvíli emotivně připisuje zesnulé partnerce Haně Zagorové, je už docela doma. Vemlouvavý, téměř popový projev, volné tempo, podmanivé texty, orchestr umlká a sólistu doprovází jen sólové violoncello. Pak přichází na řadu známý vypjatý výstup, který má v opeře Porgy a Bess postava nazývaná Sporting Life. Štefan Margita vynechává Gershwinovo Summertime a dvě písně Mikuláše Schneidera Trnavského a v hlasovém modu tak trochu připomínajícím Karla Gotta přechází k líbivě zaranžované písni Ave Maria Franze Schuberta a nakonec k písni Il Tempo delle Cattedrali, kterou pro muzikál Notre Dame De Paris napsal Riccardo Cocciante. A zde poprvé nechává v refrénu, transponovaném znovu a znovu výš, přizvukovat publikum, ke kterému se s mikrofonem vydává z pódia na trávník mezi lavice.

Po rozhovoru, ve kterém právě tady vzpomíná pro naslouchající na své začátky v Národním divadle i na janáčkovské kreace po světě, se Štefan Margita vrací k orchestru. Je v něm teď také hráč na cimbál a na řadu přicházejí šikovně znějící úpravy lidových písní. Při jedné z nich – Černé oči, jděte spát – sólista spontánně na pódium zve z auditoria čtyřletého Kubíka a zpívají spolu. Následuje emotivní Prší, prší – jiná, než ta známá – a pak píseň Ach synku, synku, kterou už zpívají skoro všichni přítomní. Po prvních divokých poryvech větru padá rozhodnutí, že se bude končit… V programu se přeskakují orchestrální Pilky z Janáčkových Lašských tanců a čtyři další písně. A tak už jen rychle aspoň tu poslední – Išel Macek do Malacek s populárním halekáním „Ej, Macejko, Macejko…“, ve kterém se pěvec vydává ze všech sil a hlasitě prozpěvující publikum se dostává do varu.

Je teprve kolem čtvrt na osm, ale obloha už je úplně černá, fičí, bouře se žene. Muzikanti rychle vyklízejí jeviště a publikum prchá. Oborou je to přece jen k dopravě nebo k autům dost daleko.

Štefan Margita – uvažující pro dobu kolem sedmdesátky, tedy za dva roky, o poslední operní roli ve Wagnerově Zlatu Rýna a o pomalém opouštění aktivní kariéry, přinejmenším té operní – má dar zpěvem i slovem nadstandardně komunikovat s posluchači. Svým životem i uměním přesahuje rámec klasiky. I na Hukvaldy přilákal právě proto mnoho lidí a završil letošní festival nadžánrovým a odlehčeným koncertem, nazvučeným, posluchačsky vstřícným, takovým, ve kterém jde přednostně o jiné věci než o interpretační nuance: jde o kantilény, o pospolitost, o radost. Evidentně naplnil očekávání.

Však se také ředitel festivalu Jaromír Javůrek i po předčasném ukončení programu v prvních kapkách deště netají potěšením: Aby při závěrečném koncertě zpívalo i publikum, to se nám ještě nestalo!

Foto: MHF Leoše Janáčka / Kamil Hauptmann