„Hudečkovy mluvené vstupy hraničily s (vkusným) komediantstvím.“ 

„Indi Stivín je rozený showman.“

„Kéž by každý koncert přinesl tolik radosti…“

Pražská konzervatoř 25. února hostila další koncert cyklu celým názvem Svátky hudby v Praze, Václav Hudeček a jeho hosté. Legendární houslista tedy vystoupil s dalšími, s našimi předními hráči na smyčcové nástroje: violistkou Kristinou Fialovou, violoncellistou Petrem Nouzovským, ale také s kontrabasistou Indim Stivínem, který přispěl k naplnění idey večera, totiž aby se představilo „první kompletní smyčcové kvarteto“. Nápad – realizovaný radostně a s úsměvem pod označením Kvarteto kompleto – našel u početného publika vřelé přijetí.

Po zhlédnutí koncertního programu návštěvníka koncertu mohla zachvátit lítost: Kvarteto kompleto, ale ani jednou se nepředstaví všechny čtyři smyčcové nástroje naráz? Tyto obavy záhy rozptýlil sám Václav Hudeček úvodní moderací, kdy se svým typicky rozzářeným úsměvem raději upozornil: „A po tom posledním Haydnovi neodcházejte!“ Ujistil, že dojde i na hru takříkajíc všechněch spolem.

To však až na konec, začalo se „přídavkem“, jak Václav Hudeček označil Paganiniho Capriccio č. 13 B dur, a „odshora dolů“ pokračovaly sólové výstupy violy Kristiny Fialové, violoncella Petra Nouzovského a především kontrabasu Indiho Stivína – jeho nástroj dal smysl celému večeru. Diváci pak slyšeli také všechny možné kombinace dvojic instrumentů: zazněly tedy duety houslí s violou, violoncellem i basou a také violy s cellem či kontrabasem a rovněž nevšední dialog violoncella s kontrabasem. Před přestávkou došlo i na trio všech kromě nejhlubšího hlasu.

Skladbu v inspiraci Paganinim, Capriccio c moll Henriho Viextempse, po úvodním „přídavku“ přednesla Kristina Fialová. Zaujala mě plným, sytým tónem a vědomím dlouhé linie frází. Pak na pódium vstoupil Petr Nouzovský a stejně jako předchozího dne na jiném místě Prahy znělo Preludium z Bachovy Suity č. 3, C dur, tentokrát však skutečně na violoncello. Umělec ve své typické fialové blůze ujistil, že je právem řazený mezi nejlepší české cellisty. Z úvodní čtveřice čísel ale zdaleka nejvýrazněji zaujal poté Indi Stivín, který další capriccio, Capriccio e moll současného tvůrce Miloslava Gajdoše, ztvárnil nejen svrchovaně virtuózně, v gejzíru přirozené muzikality, ale při náročné produkci navíc stihl házet úsměvy i očka do publika. Při sólové skladbě! Showman. Rozený. Své úvodní vystoupení dokonale „prodal“. Skvěle mi zapadal do celkové koncepce Hudečkova cyklu klasickou hudbou (se) hlavně bavit. 

Gajdošův kus byl pěkným oslím můstkem k dalším skladbám do pauzy, protože soudobá hudba zazněla v explicitní inspiraci dávnými mistry – narážím na asociace, které budí název Capriccio. Dále tedy obecenstvo slyšelo Huit morceaux Reinholda Glièra, ukrajinského rodáka žijícího ještě v druhé polovině minulého století, předepsané pro housle a kontrabas. To se tedy znovu představil se svým uměním Václav Hudeček a ujistil, že si stále drží herní standard i muzikantskou spolehlivost. Kooperaci se Stivínem bylo radost sledovat – jejich společná kreace místy evokovala až taneční produkci. V části Musette pak bylo zajímavé slyšet, že tremolo kontrabasu smyčcem blízko kobylky dává zvuk ne nepodobný fujaře. Druzí dva umělci, manželé Petr a Kristina pak nabídli opus Adama Skoumala (*1969) Duo pro violu a violoncello „Kráska a zvíře“, složené autorem přímo přítomné dvojici interpretů. Sekvence pro smyčcové trio Romana Haase (*1980) následně uzavřely první polovinu programu.

Oficiální část programu druhé půle mohla nést označení starohudební – zněla díla autorů jmény Jean-Marie Leclair, Jean-Baptiste Barriėre, Johannes Matthias Sperger a Joseph Haydn; nejpozději z nich zesnul Sperger, a to v roce 1812. Jednotlivá čísla byla vcelku vhodně o větších duratách a Hudeček zde mimochodem velmi projevil dramaturgický cit – při větší fragmentaci už by večer mohl vyznít trochu kouskovaně. Chytré bylo také trojici přídavků postavit mimo avizovanou část večera, tak se totiž eliminoval eventuální kritický hlas nesourodosti zvoleného repertoáru. Umělci totiž přidávali Jiřím Kabátem upravené beatlesovské Yesterday, poté jeden kus od „Toníka z Nelahozevsi“, kdy Humoreska původně v Ges dur zněla v danou chvíli „poprvé a naposledy“ v D dur. Koncert pak Kvarteto Kompleto uzamklo třetím bonusem a jaksepatří od podlahy.

Ke konci pořadu jsem se přistihl: „Proč já se vlastně pořád usmívám?“ Hudečkův pódiový projev nese výraznou charakteristiku radostného muzicírování. Vložené mluvené vstupy často strašně příjemně a umně spontánně reagují na právě nastalé situace a mnohdy hraničí až s talk show či komediálním „stand-up“ výstupem, velmi vkusným; profesorem Petrem Fialou z Brna byl při jednom z vypravování míněn, POCHOPITELNĚ, zakladatel brněnského filharmonického sboru… Navíc, a tady se možná dostávám na trochu tenký led, rodinný ráz setkání (VH: „Jste opět nejlepší pražské publikum!“) povzbudil fakt, že Václav Hudeček by mohl čistě věkově být tatínkem (VH: „… osmapadesátá sezóna, kdy veřejně hraju“) některého z manželů Nouzovských, ti zase velmi mladými rodiči Indiho – nenápadný, ale z mého pohledu podstatný fakt k navození vřelé, domácí atmosféry. Výraz Kristiny Fialové bývá při koncertních výstupech spíše zadumaný a vážný, ale i ten její směrem k závěru večera roztál až k hlasitým projevům smíchu. Kdyby každý koncert přinesl tolik radosti, třeba bychom ani neměli sklon nadávat na profesora Petra Fialu z Brna, toho druhého.

Foto: Radovan Šubín / Svátky hudby v Praze