„Složitou hudbu zpravidla není možné předat méně zkušenému posluchači na první poslech tak, aby si ji užil.“

„Petr Wajsar používá crossover, rytmy, barvy, zvuky a skladba dokáže zaujmout, aniž by si pomáhal nějakými ‚ne-cellovými‘ prostředky.“

„Dnes musíme hrát soudobou hudbu hlavně proto, abychom zjistili, co stojí za to.“ 

Koncertním mistrem České filharmonie se stal ve čtyřiadvaceti letech. V té době však už byl dobře zapsán i ve světě sólové hry a na svém kontě měl množství úspěchů z domácích i zahraničních interpretačních soutěží; k těm v roce 2018 přidal vítězství soutěže Pražského jara. Sólové hře se vedle intenzivní práce v orchestru violoncellista Václav Petr, nyní pětatřicetiletý, věnuje stále. Svědčí o tom i jeho vystoupení na letošním ročníku festivalu Dvořákova Praha, kde provede premiéru skladby Violoncelloops Petra Wajsara. 

Jak jste tehdy prožíval svůj nástup do České filharmonie? Vy, jakožto mladík, s filharmonickými matadory v zádech…

Abych řekl pravdu, původně jsem do orchestru vůbec nechtěl, protože jsem měl v hlavě pouze sólovou kariéru. Pak mi ale začaly stoupat výdaje na zahraniční kurzy a soutěže, tak jsem se začal dívat po konkurzech. Vzhledem ke svému sólistickému zaměření jsem ale chtěl vzít jedině první cello. První konkurz, kterého jsem se zúčastnil, byl do Státní opery a den nebo dva nato jsem dělal konkurz v Birminghamu. Ve Státní opeře to nevyšlo, v Birminghamu ano. Akorát v Británii je jiný systém: při konkurzu vezmou hráčů několik a ty pak zvou na jednotlivé projekty a na výběr jednoho z nich nemají časový limit. Bývá to pak tedy poněkud zdlouhavé.

Když jsem se tedy rok či dva poté dozvěděl o konkurzu do České filharmonie, šel jsem do toho. To bylo zrovna období velkých změn, protože se měnilo vedení – přišel David Mareček s panem Bělohlávkem – a i do orchestru probíhalo hodně konkurzů. Že jsem v konkurzu obstál, pro mě bylo jisté překvapení. Pro mě se jednalo v podstatě o další soutěž, kterých jsem už objel hodně.

První rok tady byl ale poněkud složitější. Přestože jsem už dříve hrál v orchestrech, šlo spíš o komorní orchestry, ve kterých se počítalo s hodně detailní prací. A mně vadilo, že tady to tak detailní práce nebyla a že se spousta věcí nechávala být. Takže jsem tyto detaily vyžadoval, čímž jsem si nevysloužil zrovna obdiv; na definitivu jsem si tak počkal o rok déle. (úsměv) Ale nakonec to vyšlo, já jsem se uklidnil a naučil se, kde je ona pomyslná hranice, za kterou bych neměl jít, a teď máme skvělé vztahy. Jsem tu už skoro jedenáct let. 

Mluvíte o své orientaci na sólovou dráhu. Nebyl vám tento post koncertního mistra někdy na překážku v sólovém hraní?

Určitě to překážkou je. Jednak se zařadíte do škatulky „orchestrální hráč“, protože přece jenom tyhle kategorie se jistým způsobem rozlišují, ale na druhou stranu radost hraní v orchestru a bytí s kolektivem je natolik velká, že už bych orchestr nikdy neopustil. Během těch deseti let, co tu jsem, se to tu hodně proměnilo i personálně: když jsem přišel, mého věku tady byli dva nebo tři lidi a další téměř o generaci starší. Teď už tady ale mám spoustu přátel, které jsem znal třeba i předtím, spousta mých vrstevníků. Je to fajn, jako byste byla na střední škole celý život. (úsměv) Ale není to jenom o lidech, co mi hra v orchestru dává: také cestování po světě, které mám moc rád, poznávání repertoáru…

Z toho, co říkáte, mi kombinace ‚koncertní mistr a sólový hráč‘ přijde dost výhodná. Máte ale dostatek sólových nabídek?

Nebudu se tajit tím, že by se mi líbilo jich mít víc. Pracujeme na tom…

Jedna z příležitostí přišla od Dvořákovy Prahy, kde vystoupíte už za několik dní. Co to pro vás znamená?

Z Dvořákovy Prahy jsem nadšený, protože je to spolu s Pražským jarem jednoznačně největší festival u nás. Už jsem na ní tedy jednou vystupoval jako záskok – za covidu totiž nemohli přijet zahraniční umělci, tak mi Honza Simon (ředitel Dvořákovy Prahy – pozn. red.) zavolal, jestli bych nevzal zahajovací koncert. Byl to pro mě obrovský zážitek. Už jenom když se člověk podívá na seznam umělců, vedle kterých jsem pomyslně měl možnost vystoupit… 

… a to zvláště v případě zahajovacího koncertu, kde jste se nezařadil jenom mezi světoznámé umělce vystupující na festivalu, ale i do výběru umělců, kteří na tomto úvodním koncertě před vámi hráli Dvořákův Violoncellový koncert. Připouštěl jste si určitý tlak?

To mě po pravdě řečeno vůbec nenapadlo. A Dvořákův koncert už hraju dost dlouho; nic, co bych se musel učit nově nebo co bych předtím s orchestrem nehrál. Měl jsem z toho hlavně radost.

Teď budete v úplně opačné situaci – notoricky známé dílo vyměníte za premiéru. Už jste někdy byl v roli prvního interpreta skladby?

Sólově ne, jenom dříve s klavírním kvartetem. 

Jaký máte vztah k soudobé hudbě?

Soudobou hudbu radši hraju, než poslouchám. Na první poslech se často špatně „pobírá“. Tedy i na první čtení. (úsměv) Ale skladatelé zpravidla nepíší nesmysly, i když to tak někdy vypadat může. Teprve když člověk skladbu začne do hloubky studovat, pochopí, jak funguje, a začne ho bavit. Ale složitou hudbu zpravidla není možné předat nezkušenému nebo méně zkušenému posluchači na první poslech tak, aby si ji užil. 

Nezáleží ale hodně i na interpretovi, jestli dokáže skladbu podat tak, aby ji posluchač strávil?

Samozřejmě. Ale to není výsada soudobé hudby. Podívejte se například na Schumannův Violoncellový koncert, který se vám také v jedné intepretaci vůbec nemusí líbit, ale potom ho slyšíte s někým jiným a řeknete si: „To je krásné!“ A přitom je to klasická, melodická skladba, žádná moderna.

Jak si v tomhle ohledu stojí nová skladba Violoncelloops Petra Wajsara? Jeho hudba bývá často pro publikum přístupná. 

Skladba užívá mnoho aspektů moderní hudby, ale zároveň si nemyslím, že by se v ní posluchač ztratil a nepochopil už na první poslech. Je to tedy skladba přístupná, ale zároveň nezůstává na povrchu a snaží se dát za pravdu řemeslu psaní vážné hudby. 

Už jste s Petrem Wajsarem někdy spolupracoval?

Ještě ne, ale známe se už asi dvacet let. Musím ale přiznat, že vlastně poprvé, kdy jsem od něj slyšel skladbu z klasickohudebního ranku, bylo před nějakými sedmi nebo osmi lety, když jsme na open-airu České filharmonie hráli jeho Koncert pro čtyři rozhněvané muže, psaný pro čtyři fagoty a orchestr. Jinak ale má své skupiny Skety a Hi-Fi, pro které píše skladby s vlastními texty, které jsou hodně vtipné, a k tomu hudbu s úžasnými melodiemi, harmoniemi a rytmy. Taky hodně aranžuje. Vím, že je hodně talentovaný, a chtěl jsem hrát něco od něj. 

Jak se pak skladba dostala na program Dvořákovy Prahy?

Původně skladba ani nebyla zamýšlena pro Dvořákovu Prahu, ale měla zaznít v rámci sezony České filharmonie. Ale potom do toho začal „házet vidle“ covid; bylo problematické hledat termíny pro přeložené koncerty… navíc je to soudobá skladba, která chce svůj čas, a ne každý dirigent je k tomuto typu hudby svolný. Nakonec se řešení podařilo najít Robertu Hančovi (generální manažer České filharmonie) a Honzovi Simonovi, že skladbu provedeme s Českou filharmonií a Ingem Metzmacherem na Dvořákově Praze.

Dala by se nějak stručně charakterizovat skladba Violoncelloops? Její název nás zavádí k loopingu… 

Ano, živý looper bude přítomný, i když prozradím, že to není ta největší skladebná inovace. Velkou inspirací byl pro Péťu Wajsara violoncellový koncert Esy-Pekky Salonena, který v roce 2019 provedl Truls Mørk s Českou filharmonií. Péťa z toho byl úplně nadšený a taky se do něčeho takového chtěl pustit. Samozřejmě ale nechtěl dělat to samé, chtěl přijít s něčím novým. Nebudu prozrazovat příliš, ale řeknu, že si hodně hraje s rytmy – to je v podstatě jeho doména. Rytmy jsou poměrně těžké zahrát, ale dávají smysl a všechno dohromady do sebe zapadá. 

Můžeme očekávat typické vtípky Petra Wajsara?

Tentokrát ne a já jsem za to vlastně rád. Díky tomu skladba nebude brána jako srandička. Naopak myslím, že má ambici se zařadit mezi soudobý repertoár violoncellistů. O jejích výhodách jsme už trochu mluvili. Péťa používá crossover, rytmy, barvy, zvuky a skladba dokáže zaujmout, aniž by si pomáhal nějakými „ne-cellovými“ prostředky. Používám tedy jenom nástroj, smyčec a svoje ruce. I když i v tomto směru jsme vymýšleli různé experimenty… Často jsme se scházeli, abych Péťovi ukázal, co je vlastně na cello všechno možné, a při zkoumání možností jsme se dostali dokonce až k masážnímu strojku, kterým jsme jezdili po strunách… (smích) Ale nakonec tam masážní strojek ani nic jiného přidaného není – žádná elektronika, kladiva, ocelové koule, ručníky, papíry… 

Jinými slovy teď musí skladba zaujmout opravdu čistě sama za sebe, což – řekněme si to na rovinu – v Čechách nebývá zas tak lehké. Často slýcháme, že abychom dostali soudobou hudbu do programu orchestrů, je potřeba ji zařadit vedle známých děl klasicko-romantického repertoáru.

Ano, Češi jsou přirozeně konzervativnější a soudobá hudba si tady těžce hledá svoji cestu. Ve světě naopak bývá běžné, že jsou celé koncertní řady přímo věnované pouze soudobé hudbě a jsou vyprodané a našlapané. Každá společnost je jinak nastavená a podle toho se pak musí upravovat dramaturgie. Samozřejmě nejde soudobou hudbu úplně vymazat z programů, protože kdyby takto uvažovali lidé vždy, dnes nemáme co hrát. Líbí se mi, jak o tom smýšlí Semjon Byčkov: „Soudobou hudbu musíme hrát, protože musíme zjistit, kdo ze soudobých skladatelů se stane novým Beethovenem či Dvořákem.“ I před dvěma sty lety bylo skladatelů mnohonásobně víc, než kolik jich dnes známe a posloucháme. Když se řekne klasicismus, tak vyjmenujeme Haydn, Beethoven, Mozart, což je ale vlastně strašně málo. Přežilo jenom to nejlepší. Takže dnes musíme hrát soudobou hudbu hlavně proto, abychom zjistili, co stojí za to.

Ano, soudobou hudbu teď na programech koncertů vídáme určitě daleko více než ještě před několika lety.

Jak někdy slýchám od svých kolegů, tak tu prý kdysi existovaly celé řady soudobé hudby. Ale hlediště bylo prázdné, takže to pravděpodobně bylo neudržitelné. Když jsem přišel do České filharmonie, soudobou hudbu jsme téměř nehráli. Až těsně před covidem se začalo mluvit o tom, že by se soudobá hudba měla do programů zařazovat více. 

Umím si představit, že zařazení soudobého kusu na program koncertu může způsobit i praktické problémy, protože nácvik bývá zpravidla náročnější. Bývá alespoň více zkoušek?

Nastavení je v současné době bohužel takové, že se toho studuje hodně a vše se dělá rychle. Je to takový trend. V České filharmonii máme například na přípravu dvouhodinového abonentního koncertu osm hodin čistého času a u festivalů to bývá podobně. Když je program náročnější, není tak jednoduché nějaké zkoušky přidat, protože byste je pak někde musela ubrat. Jsme zaměstnanci a máme odvést určité penzum práce. Takže potom jde hodně o to, kolik dá dirigent prostoru jednotlivým kusům při zkouškách. Zařazení známých skladeb (třeba Dvořákových nejhranějších symfonií) pak má taky tu výhodu, že dirigent může víc času věnovat soudobé kompozici.

Ale samozřejmě není moderna jako moderna. U některých kusů stačí, když každý nacvičí svůj part, který je třeba i náročnější, ale na zkoušce se to pak dá velice rychle dohromady. V případě Violoncelloops naopak jednotlivé party nejsou moc těžké – těžké to začne být až v momentě, kdy si sedneme všichni dohromady, budeme hrát do sebe a začneme celou skladbu stavět. Máte taktovku, máte ruce, máte dirigenta, ale máte taky uši a ty vás budou „vyhazovat“. Takže to chce čas, aby věc člověk dostal pod kůži. Ale protože orchestr znám a je plný fantastických a pohotových muzikantů, nemám žádné obavy, že výsledek bude stát za to a všichni si to společně užijeme.

Foto: Lucie Čermánková, Petr Kadlec, Jan Tran