„Jsem jediným, ale máme tam dva další české mluvčí kontrabasisty – jeden je Polák a druhý Lotyš, oba studovali v Brně a mluví plynně ‚brněnsky‘.“

„Největší devíza orchestrálního hráče jsou takzvané ‚antény‘.“

„Z Plzně, dalo by se říct, pocházím umělecky a manželka z ní pochází přímo.“

„Měl jsem tu drzost,“ říká jediný český zástupce v orchestru často považovaném za světovou jedničku. Kontrafagotista Václav Vonášek tak mluví o konkurzu, ve kterém uspěl před devíti lety, když se ucházel o stálé místo v orchestru Berlínských filharmoniků. Hráč na hluboký dechový nástroj se aktuálně se svou ženou Janou, primáriem smyčcového Pražákova kvarteta, připravuje na koncert na českém území, konkrétně vystoupí 8. dubna v Plzni v rámci festivalu Smetanovské dny. Tématem rozhovoru však je také vzpomínka na loňské Pražské jaro, jehož byli filharmonici z Berlína veleváženými hosty. 

Pokud se nepletu, tak moc často v České republice nevystupujete. Co vás přimělo letos se účastnit plzeňského festivalu Smetanovské dny?

Moc často v Česku nevystupuju, to je pravda. Ze začátku, když jsem začínal hrát v Berlíně, to ještě bylo skoro každý měsíc, ale pak, když jsme se s rodinou přestěhovali do Berlína, tak na takové aktivity bylo stále méně času, až potom covidové období tomu učinilo téměř definitivní konec. Teď mám pár příležitostí ročně.

Plzeň pro mě znamená v podstatě počátek mojí umělecké dráhy. Když se zeptáte, co mě přimělo, tak to bylo samozřejmě pozvání od paní ředitelky Kavalové, která vyjádřila přání, že by ráda viděla mě i s manželkou, že by nás ráda viděla oba na Smetanovských dnech, takže logická, přirozená volba padla na Pražákovo kvarteto. 

V Domě hudby se tedy představíte společně s tímto kvartetem, tedy i se svou manželkou Janou, primáriem souboru. Jak často se stává, že spolu hrajete na jednom profesionálním pódiu?

Nestává se to tak úplně často, ale vždycky jsem raději hrál s „živým“ doprovodem, než s klavírním. Vždycky jsem měl problém s tím, že dechové nástroje s klavírem… no, není to optimální kombinace. Hrát se smyčci místo klavíru je úleva, člověk může být trošku svobodnější, pokud jde o barvu zvuku; barvy mají mnohem více prostoru se pojit.

Popis koncertu na stránkách Smetanovských dní hovoří pouze o fagotu. Přivezete do Plzně i svůj tradičnější kontrafagot?

V tomto ohledu musím zklamat fanoušky kontrafagotu. Mám to rozdělené tak, že kontrafagot je moje práce, tím se zabývám na koncertech převážně, a fagot je koníček. Říkám to trochu s žertem, ale rád je od sebe odděluju. Muset obsluhovat oba nástroje na orchestrálním koncertu je překvapivě velká zátěž navíc; ty nástroje jsou od sebe vzdálenější, než by se zdálo.

Plzeňský koncert je tedy taková moje „dovolená“ od kontrafagotu. Vždy to beru tak, že když strávím delší dobu s jedním nástrojem, tak se na ten druhý opět těším víc, i když je tam stále ta potíž, že se člověk musí adaptovat z jednoho nástroje na druhý. Na druhou stranu, nevím, jestli by mě úplně uspokojovalo hrát celý život na jeden nástroj. Tato zkušenost mě provází celou dobu od nástupu do České filharmonie a poté k Berlínským filharmonikům, což je dohromady asi už devatenáct let. To střídání dělá můj život fagotisty bohatším.

Když ještě odpovím oklikou na tu otázku, tak se kdyby v budoucnosti naskytlo, že bych měl hrát čistě kontrafagotový recitál, tak bych o tom uvažoval…

Možná jen přídavek s kontrafagotem teď v Plzni? To by se snad sneslo…

Ono to logisticky není jen tak…

Dá se nějak popsat nebo naznačit náročnost přecházení od kontrafagotu k fagotu a zpátky? Nebo prostě, v čem tkví rozdílnost jednotlivých hráčských technik?

Nejjednodušeji na to jde odpovědět tak, že kontrafagot je dvojnásobně velký, dvojnásobně dlouhý a zní o oktávu níž, takže odpovídajícím způsobem vyžaduje obrovské množství vzduchu, se kterým hráč neustále pohybuje sem a tam a v mnohem kratších intervalech než u vyšších nástrojů. Když si vezmu hoboj, což je extrémní případ, u něj vzduch skoro neubývá, záleží na tlaku, který hráč vyvine… V případě kontrafagotu nasadím tón a okamžitě cítím, jak vzduchu ubývá, což je v podstatě ale přirozenější, protože vzduch v sobě nemusím zadržovat tak dlouho. Takže ve výsledku, tento proces hlubokého nádechu a výdechu až skoro na doraz je pro tělo i mysl obecně prospěšný a zdravý.

Existuje něco jako cirkulární dech na kontrafagot?

Existuje. Neobejdu se bez něj, ale je to mnohem náročnější, protože jak jsem říkal před chvílí, vzduch uniká mnohem rychleji; času, který mám na výměnu dechu ve tvářích, nashromáždění vzduchu a mezitím rychlé nadechnutí se nosem, je skutečně maličko, jde o zlomek vteřiny. Ale, možné to je… Kolikrát, když jsou dlouhé pasáže na kontrafagot – má je Strauss i Mahler – je to slyšet, když se dech přeruší, je v podstatě vlastně velmi troufalé se přiznaně nadechnout. Obecně je cirkulární dech ale spíše taková nadstavba, ve valné většině případů se bez něj dá obejít. Zas ale určitě neškodí, když ho člověk má ve zvláštní výbavě. 

Koncert v úterý 8. dubna se v Plzni odehraje na ose Milhaud, Debussy, Mozart, Rejcha, Bach. Můžete trochu osvětlit dramaturgickou ideu?

S dramaturgickými ideami jsem jako fagotista měl vždy problém, protože se bralo to, co je k dispozici; nedej Bože, když jsem hrál někde opakovaně a musel jsem sestavit zase něco jiného… Teď do Plzně jsme dílem vybrali skladby, co už jsme spolu hráli, Mozartův kvartet, původně flétnový, Rejchovy variace… Jednotící prvek by mohl být ten, že celá fagotová polovina koncertu je v G dur, respektive g moll – myslím, že to není tak úplně nezajímavé.

Nehrozí tím poslechová monotónnost?

To si nemyslím, protože skladby jsou celkově velmi odlišné. Navíc je to osvěžující, protože – snad nepřeháním – zvuk fagotu v těchto tóninách není tak typický. Hodně skladatelů sklouzávalo ke stereotypu. Přečetli si někde v encyklopedii, že se na fagot hraje lépe v tóninách s béčky, že na křížky je mechanika nedokonalá. A tak jsou všechny koncerty v F dur, B dur nebo maximálně v C dur. Do křížků se moc nechodilo.

Zaujalo mě, když jste naznačil, že věcí pro fagot a komorní soubor je málo. Opravdu se dá říci, že jich je málo? 

Je jich málo, když kritériem budou originální skladby pro toto obsazení od seriózních autorů. (úsměv) Takových je pak skutečně hrstka. Například Mozartův flétnový kvartet je jedna ze skladeb, které se dají hrát na fagot, ale i to je v transpozici. Mozart má celkem čtyři flétnové kvartety a minimálně tři z nich se v transkripci dají krásně hrát. Těmi transkripcemi se repertoár dá velmi dalece rozšiřovat. Myslím si, že je klišé říkat, že je nedostatek repertoáru a že je to neprávem opomíjený nástroj. Dostupnost notačního softwaru udělá své. I já se zabývám psaním transkripcí…  Ale samozřejmě, nedostatek klasického kmenového repertoáru, ten už asi nedoženeme. Ale i tak je ho přespříliš na život jednoho fagotisty. (úsměv)

Na stránkách koncertu vidím, že budete hrát Mozartův Kvartet pro fagot a smyčce G dur, KV 285.

To je trošku nepřesné. Mozart to napsal pro flétnu místo prvních houslí. Tento kus se myslím trochu liší od klasických kvartetů tím, že hlavní nástroj je přece jen koncertantní, prominentní, což u klasických smyčcových kvartetů nutně nebývá. 

Čili ten tento interpretovaný Mozart je jedna z těch transkripcí pro ten fagot.

Přesně tak.

Rejchovy Variace pro fagot a smyčcové kvarteto jsou původně pro fagot?

Ano. Je to skladba, která si „nehraje“ na vážnou hudbu, ale myslím si, že perfektně sedí charakteru fagotu. Je tam téma, které svojí jednoduchostí až šokuje, zase o to více jsou variace brilantní. 

Na závěr potom uvedeme Bachův chorál, který je z varhanních předeher, kdy fagot je napsaný na místě vedoucího hlasu. To je typově skladba, která je hratelná i na jiný nástroj ad libitum. V podstatě se téměř jedná o přídavek zakomponovaný do základního programu koncertu.

Trochu se vrátím k loňskému Pražskému jaru (aniž bych z něho chtěl dělat hlavní téma rozhovoru) – i z toho pohledu, že brzy začne nový ročník – a k vystoupení Berlínských filharmoniků na Pražském jaru. Jaké pocity jste si odnesl z tehdejší produkce v Obecním domě? 

Těch pár dní v Praze byl úplný gejzír emocí, těžko to nějak popsat. Když se ke mně v předchozí sezoně dostala informace, že budeme zahajovat Pražské jaro Mou vlastí, tak jsem tomu nemohl uvěřit. My jsme Pražské jaro měli zahajovat už dříve, ale bylo to v covidovém roce, kdy nejenom z toho tenkrát sešlo. Kontakt už byl ale navázaný, tak se podařilo vyjednat náhradu.

Skutečně, ten návrat a setkání s tolika lidmi… byl to pro mě jeden z dosavadních profesních vrcholů.

Takže hodně osobní záležitost…

Způsob, jakým byl program připravený ze strany pana šéfdirigenta Kirilla Petrenka… bylo znát, že i pro orchestr to byla „výzva“, což je takové to kulantní slovo, kdy se raději neřekne, že to je „těžké“… Bylo znát, že orchestr nehraje autopilotem jako v případě Brucknera nebo Brahmsovy symfonie. A bylo úžasné vidět, jak neuvěřitelně profesionálně k tomu všichni přistoupili.

Takže i takový orchestr, který zažil všechno, se občas dostane do momentů, kdy člověk cítí, že tady jde o něco nestandardního, o něco trošku navíc. Něco takového jste cítil?

Ano. Když došlo na zahájení, tak mnozí asi byli trošku překvapení, jak moc slavnostní to vlastně je, že přijde pan prezident a pro něj extra se hrají fanfáry. (Nějaký kolega jízlivě poznamenal, že si nedovede představit, že by se v Německu taková úcta projevovala spolkovému kancléři.) Bylo to opravdu se vším všudy.

Myslím si ale, že ten druhý z koncertů se povedl o něco lépe, byl takový spontánnější, i z mé strany. Z prvního koncertu jsem měl respekt, že na to všichni koukají v televizi, že všichni jsou zvědaví, jak to dopadne.

Z pohledu české klasické hudby to byla vysloveně událost desetiletí…

Nedávno jsem na to vzpomínal, říkal jsem si kdy si tu Mou vlast znovu takto zahrajeme, jestli za deset, za dvacet let… Je zas ale pravda, že pak jsme ji reprízovali na festivalech, kam jezdíme na konci léta – Salcburk, Lucern a Proms v Londýně – a při tom posledním, osmém koncertě jsem už cítil, že to bylo už tak akorát, že to člověk nemusí mít tak často.

Mám takových svých několik exkluzivních skladeb, kdy si zakazuju poslouchat nahrávku, protože si je nechci „ošoupat“. Mahlerova Druhá, Čajkovského Pátá… Slyším je jenom, když v nich hraju, aby mi nezevšedněly.

Rozumím. U Mé vlasti toto loni jednoznačně hrozilo, pokud mluvím o českém hudebním prostředí… Jinak, jste jediným hráčem v orchestru Berlínských filharmoniků. Co jsou podle vás hlavní předpoklady přijetí do tohoto orchestru?

Jsem jediným, ale máme tam dva další české mluvčí kontrabasisty – jeden je Polák a druhý Lotyš, oba studovali v Brně a mluví plynně „brněnsky“.

Mám dlouhodobý pocit, že Berlín je pro Čecha až příliš vzdálený, panuje tu velký respekt. Českých účastníků konkurzů bývá podivně málo. Mám takovou osobní otázku, jestli se dočkám českého kolegy – zatím to tak nevypadá. (smích) Rád bych touto cestou apeloval na eventuální účastníky konkurzu. Berlín tak daleko není! 

I když mám pocit, že čímkoli jedu, ať autem, nebo autobusem, tak pořád vzniká určitý „jetlag“, že se člověk pocitově ocitne v jiném světě; takže v určitém smyslu ten Berlín vzdálený je…

Ale nebál bych se toho; přál bych si, aby se muzikanti nebáli. V mém případě byla na samém počátku moje „drzost“ se na konkurz přihlásit, takže to je takový první předpoklad, když jste se ptal.

Odbočka: Vy jste se vlastně minuli s Radkem Baborákem? 

Ano, zcela, o pár let. 

Jeden předpoklad přijetí do orchestru jste řekl. Co nějaké další?

Vidím něco, co se těžko poznává na konkurzech a teď budu hovořit o orchestru jako „oni“, protože si nejsem jistý, že tuto schopnost mám: Vlastně ta největší devíza orchestrálního hráče jsou takzvané „antény“. Tedy, že hraje a zároveň vnímá a přizpůsobuje se svému okolí. Kolegové jsou schopni velký díl tohoto poznat už nejen na konkurzu, ale rovnou, když člověk přichází na pódium; už v tu chvíli je tak z poloviny jasné, s kým máme tu čest. A pak z hlediska timingu, z hlediska zvuku a dalších aspektů je cítit, jestli ten zvuk bude mít vlastnosti, aby se spojil s jiným zvukem, nebo jestli bude neustále solitérní a nepřizpůsobivý.

Takže je to taková směsice všeho možného, která nevím, jestli je zcela exaktně definovatelná. Jsem v Berlíně už devět let a zažil jsem spoustu případů, od zkušební doby až k definitivě nebo neudělené definitivě – moc neexistují nějaké šablony, vždycky tam je nějaká neznámá. V médiích někdy propírají, jak je možné, že tomu a tomu sólistovi nebo koncertnímu neudělili definitivu, a jak jsme vybíraví a „zlí“, ale tady jde o věci zvenku těžko posouditelné. Týmová chemie, která je nutná, se pozná až při té souhře, až při společném hraní v orchestru. To, že někdo nebyl nakonec shledán schopným nebo vhodným hrát v orchestru, v žádném případě neznamená, že by to nebyl dost dobrý hráč. Takže když to shrnu: Nehledáme nutně ty nejlepší, ale ty nejvhodnější. (úsměv)

S vaším jménem se pojí, také soubor PhilHarmonia Octet Prague, který jste zakládal s Vilémem Veverkou. Chápu, že tvořit společné pořady je vzhledem ke geografickému rozptýlení jednotlivých členů složité, loni ale soubor vystoupil například v rámci Smetanovy Litomyšle. Chystáte něco dalšího?

Soubor občas aktivní je, ale je pravda, že každý jsme jinde a já „nejvíc jinde“. Příští koncert je někdy na podzim v Brně. To je jedna z příležitostí, kdy si rád zahraju s českými kolegy – jsem rád, že na mě myslí při plánování, že se mě ještě zeptají a že patřím do jakéhosi čestného jádra.

Takový emeritní člen…

To je to slovo, na které jsem nemohl přijít! Děkuju.

Chápu, že účinkovat s Berlínskými filharmoniky znamená spoustu závazků v zahraničí. Pořád někam vyjíždíte…

Není to úplně až tak moc výjezdů. Vzpomínám si, když jsem ještě účinkoval s Českými filharmoniky, že se jezdilo hodně a jezdilo se víc, než jezdíme teď v Berlíně. Zpravidla máme jeden zámořský zájezd v sezoně, dva a půl týdne vždy v listopadu. Ještě jsme před Velikonocemi v Baden Badenu a od příštího roku v Salcburku. To jsou také skoro tři týdny, ale to je vlastně všechno. Ještě jsou nějaké kratší zájezdy, do týdne, vyloženě výjezdy. V létě pak dlouho volno.Spíše to bylo limitované rodinou, že jsem dřív nebyl tak flexibilní. Říkal jsem si: „Neodtáhnul jsem rodinu do Berlína, abych pak jezdil zpátky do Čech na kšeft.“ (úsměv) Děti už ale odrůstají, tak člověk má času postupně spíš víc, a tak se snažím kontakty v Čechách živit. Jsem rád, že vyjde ta Plzeň, je mojí takovou srdeční záležitostí, z které, dalo by se říct, pocházím umělecky a manželka z ní pochází přímo. Takové návraty jsou z nejkrásnějších.