„Radost vyvěrala z opojení kolektivní souhrou.“ 

„Yibai Chen se prezentoval nejen jako suverén s bezchybnou technikou, ale zároveň coby vyzrálá osobnost imponující především přemýšlivostí.“

„Vahan Mardirossian vyzdvihl celou škálu Mozartových geniálních nápadů a nesmlouvavými, vždy zcela akurátními gesty zdůraznil monumentální charakter první věty Jupitera.“

Stylově zahájil v pondělí 15. září svůj inaugurační koncert, jímž Komorní filharmonie Pardubice zároveň otevřela 57. sezonu, šéfdirigent Vahan Mardirossian. Do Sukovy síně Domu hudby vkráčel s cinkající holí v ruce a odřídil s ní úvodní kousek v nové pozici. Po Lullyho barokní muzice následovali Dvořák a Čajkovskij a večer završil Mozart. Podmanivým výkonem si publikum získal mladý čínský violoncellista Yibai Chen.

Je vždy zajímavé sledovat, jak se jednotlivé orchestry snaží ozvláštnit vstup do nové sezony. Marná sláva, tenhle okamžik je pokaždé jedinečný, a tak se hledají nápady, čím jej učinit jiným, než bylo zvykem, aby působil originálně a neotřele. V Pardubicích sázejí především na pohodu a radost, což neznamená, že by chtěli jakkoli slevovat z vysokých nároků, které naplňují dramaturgické cíle i interpretační standard zdejšího orchestru. Tříminutový Pochod pro tureckou slavnost (Marche pour la Ceremonie des Turcs) zakladatele francouzské opery Jeana Baptisty Lullyho, skladba z roku 1670 spojená s autorovým dílem Měšťák šlechticem vzniklým na základě textu dramatika Molièra, je pro daný záměr ideální. Zároveň symbolicky odkazuje k tradicím země, jež je již více než třicet let domovinou nového šéfdirigenta narozeného v Arménii.

Ztvárnění průsečíku všech těchto okolností se ukázalo být velmi šťastným – Vahan Mardirossian si s lullyovskou historickou dirigentskou holí okamžitě získal sympatie publika. Volba vtipné formy ovšem v žádném případě neznamenala ústupek, naopak. Dirigent zachoval vážnou tvář a od všech hráčů Komorní filharmonie viditelně vyžadoval přesnost. Radost tak vyvěrala z opojení kolektivní souhrou. I když jde o kompozici tematicky jednoduchou, jejíž působivost je daná především opakováním, ani v jejím případě nelze něco podcenit, aby vyzněla s patřičným důrazem a elegancí. A povedlo se – od činelisty a tympanistky až po členy smyčcové sekce. Hezké zahájení a ukázka v praxi fungujícího vzájemného porozumění.

Nový šéfdirigent na stupínku nešetřil příjemnými úsměvy. Působily magicky na členy orchestru, ale zřetelně i na sólistu večera, čtyřiadvacetiletého čínského violoncellistu Yibaie Chena. S Vahanem Mardirossianem se sympatický koncertní hráč, usazený v současné době v Berlíně, potkal již před třemi lety na prestižní Soutěži královny Alžběty v Bruselu, kde získal druhou cenu; jeho angažmá pro pardubické vystoupení však podle slov dirigenta vzniklo nezávisle na této skutečnosti. Šlo dozajista o šťastný krok navazující na předchozí již několik roků trvající úsilí představovat zdejšímu publiku velké talenty nejmladší generace mezinárodně etablovaných interpretů. Yibai Chen se prezentoval nejen jako suverén s bezchybnou technikou, ale zároveň coby vyzrálá osobnost imponující především přemýšlivostí a schopností předávat poselství tvůrců skladeb s pozoruhodnou lehkostí, oproštěnou od jakýchkoli náznaků vnější extravagance. Týkalo se to obou kusů, s nimiž před publikum předstoupil.

V Klidu (lesa), Adagiu pro violoncello, op. 68 Antonína Dvořáka zaujal bravurním vystižením nálady díla a citlivým pojetím jeho lyričnosti, zatímco následující Variace na rokokové téma pro violoncello a orchestr, op. 33 Petra Iljiče Čajkovského lze v jeho pojetí bez uzardění označit jako vzorové uchopení virtuózně vystavěné kompozice, v níž na ploše dvaceti minut není místa pro sebemenší oddych. Yibai Chen si doslova vychutnával melodickou linku tématu a znovu a znovu se, hluboce ponořen do intenzívní koncentrace, pouštěl do nejobtížnějších pasáží skladby, v nichž se sólista musí spolehnout jen sám na sebe. Pozornému návštěvníkovi však zároveň nemohla uniknout jeho vzorná spolupráce s dirigentem, jenž mu naplno otevřel svou všeobjímající náruč. Byla radost se na takové souznění, příjemně atakující především sluch, také dívat – a nezapomeňme na doprovod orchestru, jehož zvuk pod Mardirossianovou taktovkou překypoval cizelací každého detailu.  

Nebylo tedy divu, že Yibai Chen zvedl publikum ze sedadel. Šlo o zcela přirozenou reakci. Čínský sólista po velkých ovacích poděkoval za možnost zahrát si v dané sestavě Dvořáka a Čajkovského a svěřil se přítomným se svým obdivem ke španělské a katalánské hudbě. I proto si jako přídavek zvolil úvodní větu ze Suity pro sólové violoncello, pod níž je jako autor podepsán Gaspar Cassadó. Rovněž po přídavku následoval upřímný potlesk.

Při utváření vztahu většiny pardubických abonentů k dirigentům Komorní filharmonie je „odjakživa“ klíčovým prvkem způsob, jakým osobnosti ze stupínku interpretují skladby Wolfganga Amadea Mozarta. Vahan Mardirossian šel do této zkoušky před zdejší náročné auditorium vyzbrojen nejen svými dosavadními zkušenostmi z mezinárodních pódií, ale také, jak se sám mnohokrát vyjádřil, profesionálním a lidským porozuměním se členy orchestru, jež pociťoval hned od prvního okamžiku při nahrávání mozartovského dvojalba pro label Brilliant Classics během covidového období. Tím více byl celý sál zvědav na jeho provedení Symfonie č. 41 C dur, K 551 „Jupiter“, vrcholného autorova díla a jednoho ze základních kamenů repertoáru orchestru. Otázka zněla: Je možno ji ještě jinak a zase o něco více „vymazlit“, aby šlo o velkolepý posluchačský zážitek?

Odpověď se nabídla hned od počátečních tónů: Ano, lze. V první větě Allegro vivo Mardirossian ostře vyzdvihl celou škálu Mozartových geniálních nápadů a nesmlouvavými, vždy zcela akurátními gesty zdůraznil její monumentální charakter. Coby působivý kontrast pak jedinečně vymodeloval rozmáchle snivé pasáže následujícího Andante cantabile. Orchestr se pod jeho rukama skutečně rozezpíval. V tu chvíli již bylo jasné, že slova o nadstandardní úrovni komunikace mezi Maestrem a hráči vůbec nebyla toliko zdvořilostní. Náležitě energicky provedený Menuet a zejména čtvrtá věta Molto allegro se staly exhibicí dokonalosti. A také velkým příslibem do budoucna. 

O bouřlivém ohlasu snad ani není zapotřebí psát. Oceňme ale dirigentovo gesto v samotném závěru večera, které publikum také vřele ocenilo: Mardirossian nezůstal na stupínku, ale šel se postavit doprostřed orchestru. Jako by chtěl dát jasně najevo všem hráčům: Jsem jeden z vás. 

Foto: Komorní filharmonie Pardubice