„Když jsem poprvé Komorní filharmonii slyšel, okamžitě mě zaujala kvalita jejího zvuku. Šlo o reálný zvuk, jaký jsem si vždy představoval u středoevropského orchestru.“

„Ze své zkušenosti říkám, že umí-li hráč dobře interpretovat Haydna či Mozarta, pak zvládne zahrát všechno. Jen pravá klasika ukáže, co v kom skutečně je.“ 

„Na soudobé muzice je nejpozoruhodnější skutečnost, že posluchač se stává přímým účastníkem procesu tvorby.“

Šéfdirigentem Komorní filharmonie Pardubice se od letošního září stává Vahan Mardirossian, původem arménský dirigent a klavírista narozený v Jerevanu a žijící již dvaatřicet let v Paříži. Maestro si našel čas na rozhovor na začátku náročného týdne, v němž s pardubickým orchestrem zkouší nejen na svůj inaugurační koncert, který se uskuteční ve trojím provedení ve dnech 15. až 17. září v místním Domě hudby, ale rovněž na finálový večer soutěže hráčů na dechové nástroje Concertino Praga pořádaný ještě předtím v rámci festivalu Dvořákova Praha v pátek 12. září v Betlémské kapli.

Vzpomenete si na své úplně první setkání s českou hudbou a s českými interprety?

Samozřejmě, stalo se tak v Arménii, když jsem byl ještě velmi malý chlapec. A nešlo o nikoho jiného než o Antonína Dvořáka. Dojmy, které ve mně zanechala jeho Devátá symfonie, byly velkolepé, asi jako u kohokoli jiného. Ale v dětství jsem jako žák hrával také skladby Františka Xavera Duška. Vzhledem k tomu, že v partiturách bylo uvedeno jeho příjmení bez diakritiky, tedy Dusek, myslel jsem si nejprve, že jde o Francouze… Později se mi otevírala tvorba dalších českých tvůrců – Smetany, Martinů, ale třeba i Jindřicha Felda. Česká hudba je skutečně známá po celém světě a stejně tak vaše orchestry a sólisté, s nimiž jsem se setkával. Dirigovat česká tělesa ve Francii pro mě vždy byla čest. Rád vzpomínám na spolupráci se skvělými hráči, za všechny mohu jmenovat například klavíristu Jana Simona.

A jak došlo k navázání vašeho vztahu s Komorní filharmonií Pardubice?

Úplně na začátku bylo nahrávání pro label Brilliant Classics, konkrétně dvojitého kompaktního disku s Mozartovými skladbami, které tento orchestr interpretuje na skutečně prvotřídní úrovni. Nahrávka pořízená bezprostředně po nejhorší vlně pandemie Covidu-19 měla úspěch, a tak brzy následovaly další. Ekaterina Litvintseva se stala sólistkou Chopinových klavírních koncertů i jeho kratších skladeb, Klara Wurtz se ujala Beethovenových klavírních koncertů č. 1 a 3, pak přišel na řadu Dvořák. Celkem šlo zatím o sedm nahrávek a pokračujeme v této činnosti i nadále. Chystáme se s Komorní filharmonií opět na Beethovena a příští měsíc také na Jana Ladislava Dusíka. Díky nahrávání si ale také rozšiřuju své obzory, brzy se kupříkladu poprvé setkám se symfonickou tvorbou Josefa Myslivečka. I na tohle objevování se moc těším. Podobné projekty mě vždy osobně naplňovaly a když se před nějakým časem k nahrávání s Komorní filharmonií přidalo úspěšné turné po evropských městech, cítil jsem, že stát v čele tohoto orchestru by mohlo být přínosné pro obě strany.

Co vás přesvědčilo nejvíce?

Hráči orchestru. Bylo a je úžasné, jak dobře jsme si vzájemně porozuměli. Fascinovalo mě, jak skvěle si rozumějí i oni sami v orchestřišti, jak vysokou mají úroveň. Víte, tahle část pro Evropy je pro mě osobně velmi zajímavá, nejen jako pro hudebníka. Prahu miluju a všem svým přátelům a známým ji doporučuju ještě více než Paříž, kde s manželkou, která je houslistkou, žijeme. 

Ředitel Komorní filharmonie Pavel Svoboda mi před časem prozradil, že považuje „internacionalizaci“ orchestru za klíčový prvek pro jeho další rozvoj. „Všechny nás to nutí komunikovat anglicky nebo francouzsky,“ uvedl. Jak se vlastně s hráči orchestru domlouváte?

Odpovím jedním slovem: Snadno. Myslím, že bych ani nemusel použít jediný ze šesti jazyků, jimiž mluvím. Vedle rodné arménštiny jde o francouzštinu, angličtinu, němčinu, ruštinu a nyní také o japonštinu. Hudebníci se však, chtějí-li, domluví vždy. Ale ještě bych se rád vrátil k odpovědi na vaši předchozí otázku.

K tomu, co rozhodlo o spolupráci?

Ano. Když jsem poprvé Komorní filharmonii slyšel, okamžitě mě zaujala kvalita jejího zvuku. Šlo o reálný zvuk, jaký jsem si vždy představoval u středoevropského orchestru. Jedinečný zvuk vycházející z obrovské tradice. Je zajímavé, že například u některých německých orchestrů, tedy u těles ze země, která dala světu a historii Beethovena, se s něčím podobným prakticky už nepotkáte. V Čechách si umění takové interpretace opečováváte a pro Pardubice to platí absolutně.

V čem myslíte, že to je?

Na to se nedá snadno odpovědět. Ale domnívám se, že velkou roli sehráli všichni moji předchůdci, jejichž práci s Komorní filharmonií vysoce oceňuju a vážím si jí. Uvedu příklady. Na jaře jsme hráli v rámci abonentní řady Beethovenovu Sedmou symfonii. Byl jsem přizván coby hostující dirigent. Těšilo mě, jak rychle všichni hráči pochopili její smysl a s jakým nadšením se pustili do práce. Výsledek vyzněl podle mě i podle ohlasů publika i médií na výbornou. Celý orchestr hrál znamenitě, protože moc dobře věděl, v čem spočívá síla této skladby. Víte, zahrát Sedmou technicky dobře není zas tak složité. Ale vložit do ní celé srdce a duši a například vygradovat náležitě všechny repetice, to už je opravdové umění. Něco podobného zažíváme teď při zkouškách Mozartova Jupitera. Mí kolegové hráči mají zkrátka tuhle hudbu a její uchopení hluboce v sobě a já si na stupínku znovu a znovu uvědomuju, jak zvuk, k němuž se poměrně rychle propracováváme, mám rád. V tomhle jsem vždycky obdivoval třeba Claudia Abbada, jehož práce s orchestrem byla založena na respektu k tradici a zároveň na lidském přístupu ke každému členu tělesa. A rád konstatuju, že každého, ale opravdu úplně každého hráče Komorní filharmonie považuju za skvělého muzikanta. Ale ono to v Česku platí téměř obecně. Vaše země je v tomto ohledu jedinečná.

Co tedy považujete za hlavní cíl, jehož chcete v pozici šéfdirigenta dosáhnout?

Aby se Komorní filharmonie stala ještě více známou. Ono je to vlastně v našem oboru pořád stejné: všichni chtějí být stále lepší a lepší, už jen proto, aby měli více příležitostí a byli více oceňováni. Strop přitom neexistuje, kvalitu lze stále posunovat nahoru. Ale my opravdu permanentně chceme být lepší, na tom přece není nic špatného. Osobně ještě vždy dodávám, že chci, abychom byli všichni díky naší práci šťastni. Já, hráči, posluchači. 

Komorní filharmonie je orchestrem, jenž se ve svém repertoáru nejvíce zaměřuje na hudbu vídeňských klasiků. Máte i vy k tomuto období nějaký zvláštní vztah?

Ze své zkušenosti říkám, že umí-li hráč dobře interpretovat Haydna či Mozarta, pak zvládne zahrát všechno. Jen pravá klasika ukáže, co v kom skutečně je, a vůbec nejde pouze o zvládnutí techniky. Často jezdím do porot nejrůznějších soutěží a byl jsem mnohokrát svědkem, jak těžké bylo pro řadu hráčů vyrovnat se se všemi finesami, které do svých skladeb vložil třeba právě Haydn. Orchestr, který hraje vídeňské klasiky, si nemůže dovolit mít ve svém středu jediného slabšího člena. Udělá-li totiž někdo jedinou chybu, může se snadno zbořit celá konstrukce a ani dirigent s tím nic nenadělá. U Mahlera nebo Brucknera vám pomůže jejich velkolepost, chyba se dá zamaskovat, přehlušit. Haydnovu rafinovanost ale neošálíte. Není náhodou, že i nejslavnější a největší orchestry na světě zařazují tu a tam do svých programů Haydna. Tento autor vás nutí k preciznosti a k dokonalosti v každém detailu. A mimochodem, v Pardubicích jsem se nesetkal s nikým, kdo by mohl považován za nejslabší článek řetězu.

Jakou roli sehrávají ve vytváření onoho vámi zmíněného zvuku nástroje? I na nich přece záleží…

O tom není pochyb, nicméně praxe mě přesvědčila, že skvělý hráč se dovede vyrovnat i s nástrojem horší kvality, jen mu to dá více práce. A naopak – slabšímu jedinci v orchestru nepomůže při jeho marném úsilí ani sebelepší nástroj. Když jsem působil jako klavírista, setkal jsem s nástroji nejrůznějších značek a úrovní. Ale ve výsledku vždy záleželo především na tom, zda jsem do hry vložil to nejlepší ze sebe. 

Nemůžu opomenout oblast moderní a soudobé hudby, i ta tvoří významnou část koncertních programů pardubické Komorní filharmonie. Pro konzervativnější část publika však někdy jde o problém.

Ale to je přece velká škoda, považuju za potřebné soudobou hudbu provozovat a neříkám to proto, že sám také skládám. Na soudobé muzice je nejpozoruhodnější skutečnost, že posluchač se stává přímým účastníkem procesu tvorby. Ano, skladatel něco napíše a my jeho práci přiblížíme publiku. Občas se stane, že skladba nevzbudí zájem nebo působí jinak, než autor chtěl. Ale to je přece přirozené, i hudební skladatel se neustále učí, ne všechno se musí povést. Problémem u soudobé tvorby je, že nedisponuje výhodou časového filtru. Ale tak tomu bylo vždycky. Mozarta posloucháme nejen proto, že zastínil všechny své současníky, ale hlavně z důvodu, že jeho mistrovství potvrdil čas. Nebo Stravinskij – kam zmizely skandály, které provázely uvedení jeho děl, a proč je dnes navýsost seriózní jej hrát a poslouchat?

Dokáže podle vás klasická hudba oslovit i nejmladší generaci? Teď mi jde o posluchače.

Samozřejmě, vydává-li vibrace, které jsou mladým lidem příjemné. Na vibracích v hudbě záleží snad nejvíce, díky nim proniká do našich mozků a vzbuzuje pocity slasti a štěstí. Proto mi třeba nevadí, když publikum tleská mezi větami. Někdo poukazuje na to, že takový aplaus je rušivý. Ano, je, ale mělo by nám na něčem záležet více než na pocitu radosti a štěstí, který chceme v posluchači vyvolat? Víte, ona i otázka, zda klasická hudba může oslovit mladé, je věčná. Kdo dnes tvoří mezi návštěvníky koncertů většinu? Lidé ve věku kolem šedesáti let. Nebyli to právě oni, kdo poslouchali ve svém mládí především rock a podobné žánry? Zmínit ovšem musím ještě jednu pozitivní vlastnost hudby, v dnešní době snad tu nejdůležitější. Klasická hudba vyžaduje od posluchače soustředění, podlehnutí skutečně reálným pocitům, vzdáleným těm uměle vyvolávaným a neustále člověka rozptylujícím. Vibrace v ní obsažené něco takového dokážou. 

Jako šéf orchestru doprovázejícího v Bruselu na Soutěži královny Alžběty největší talenty máte zajisté také dokonalý přehled o kvalitě nejmladší generace interpretů. Koneckonců i Concertino Praga je prestižní soutěží.

S radostí mohu konstatovat, že kvalita talentů je stále větší a pozoruhodné je také, jak roste jejich kvantita. Neptejte se mě ale, proč tomu tak je. Nevím, co se stalo, každopádně úroveň soutěžících stoupá rok od roku. Velmi mě to těší, ale na druhou stranu vždy upozorňuju na to, že i talent může být pro někoho nebezpečný. Tětivu luku nelze napínat do nekonečna. A budoucí interpret přece musí žít nejen hudbou, byť ji miluje nade vše. Čtyři hodiny cvičení denně považuju za maximum, jinak se mladý člověk vystavuje riziku narušení všestrannosti své osobnosti.

Jak tomu bylo u vás? 

Mně stačila jedna hodina. (smích) Vedle hudby jsem se věnoval plavání, judu, tenisu. Hodně jsem četl, a dokonce jsem si postavil s pomocí svého otce vlastní PC. Všechno se mi později hodilo.

Hudbu jste si nakonec zvolil za svoji profesi. Co rozhodlo?

Potlesk publika, který jsem slyšel po svém výkonu u klavíru v sedmi letech. To je v našem oboru největší odměna. Každá profese je důležitá, ale tleská se jenom nám a hercům. Jistě, po přistání se někdy aplauduje i pilotům, ale zažili jste, že by si cestující vytleskali přídavek a chtěli do vzduchu ještě jednou, třeba jen na chvilku? Snad každý chce raději co nejdříve opustit letadlo.

A vás teď určitě, dovolím si předpokládat, čekají ovace v Sukově síni pardubického Domu hudby. Těšíte se?

Moc se těším. Tahle hudební síň vyniká skvělou akustikou. Jako dirigent oceňuju na pódiu suchý zvuk, díky němuž slyšíte na stupínku z orchestru úplně všechno, každičký detail. A o tom jsme přece hovořili.

Budou se moci pardubičtí posluchači díky vám seznámit také s ukázkami z tvorby arménských skladatelů?

Rád bych se i na takovém oživení zdejšího programu podílel. Věřím, že se posluchačům bude líbit.

Jste vlastně prvním zahraničním šéfdirigentem Komorní filharmonie, nepočítám-li mezi ně vaše předchůdce ze Slovenska. Vedení orchestru ve shodě s jeho hráči si od vašeho jmenování a působení slibuje zvýšení prestiže a konkurenceschopnosti. Jak to cítíte vy?

Vedle radosti z blížících se společných projektů a spolupráce s perfektními kolegy se vám musím svěřit ještě s něčím. Jsem rád, že mě osud přivedl do země spisovatele Jaroslava Haška. Jeho Švejka, stejně jako můj otec, od něhož jsem tuhle svou lásku převzal, miluju a pravidelně se k němu vracím. Asi to o něčem vypovídá…       

…………….

Vahan Mardirossian s vyznamenáním absolvoval Conservatoire National Supérieur de Musique et de Danse. Od roku 2020 působí jako hudební ředitel Orchestre Royal de Chambre de Wallonie vystupujícího na Soutěži královny Alžběty v Bruselu. Byl také hlavním dirigentem francouzského Symfonického orchestru Caen a hudebním ředitelem Národního komorního orchestru Arménie. Od roku 2020 je také dirigentem hongkongského City Chamber Orchestra.