„Melodické linky všech sólových nástrojů jsou utkány s citlivým přihlédnutím k jejich osobitým vlastnostem.“

„Mahlerova Čtvrtá symfonie je místy infantilním, nostalgickým příběhem života a smrti očima dítěte.“

„Témata rozvádí a postupně zaklíňuje do sebe způsobem jemu vlastním.“

Poslední letošní koncert Moravské filharmonie Olomouc se nesl ve znamení Vánoc. Čekání na Ježíška si její příznivci zpříjemnili 19. prosince fantastickým koncertem. Plnou Redutou se nesly tóny Mozartovy Koncertantní symfonie Es dur a Mahlerovy velkolepé Čtvrté symfonie G dur. Filharmonici ze sebe vydali to nejlepší a dokázali, že si i přes blížící se sloučení s Moravským divadlem drží svoji kvalitu. 

Zvolna přicházející vánoční shon ve čtvrtek 19. prosince ještě na chvíli oddálila Moravská filharmonie Olomouc. Místní koncertní sál se zcela zaplnil posluchači již při dopolední veřejné generální zkoušce a večer tomu nebylo jinak. Není divu, Moravští filharmonici v čele s jejich šéfdirigentem Zsoltem Hamarem připravili posluchačsky vděčný a přitom velmi kvalitně nastudovaný hudební program. S vánočními svátky v dohlednu vsadila Moravská filharmonie na jistotu a zahrála zdánlivě adventně laděnou Mahlerovu Čtvrtou symfonii G dur. 

První dílo večera měl však na svědomí věhlasný Wolfgang Amadeus Mozart. Nebo možná ne. S autorstvím Koncertantní symfonie Es dur pro hoboj, klarinet, lesní roh, fagot a orchestr to není tak jednoznačné, jak by se na první poslech mohlo zdát. Tváří se jako Mozart, má průzračnou klasicistní strukturu a harmonickou čistotu i humorné mozartovské motivy. Přesto však někteří muzikologové pochybují, že za oblíbeným dílem stál opravdu Mozart. Nesedí například fakt, že všechny tři věty jsou ve stejné tónině nebo nápadně na míru šitý klarinetový part, který měl být přitom transkripcí původního flétnového. Dohady stranou, jedná se o povedené dílo, jež je radost poslouchat. 

Třívětá Koncertantní symfonie Es dur výborně uvedla předvánoční hudební večer. První věta Allegro překvapila melodičností, pro Mozarta tolik typickou. Jedná se o veselohru dechových nástrojů podepřenou bohatým orchestrálním zvukem. Pod rukama šéfdirigenta Zsolta Hamara šlape orchestr přesně jako švýcarské hodinky. Sólové party v podání Radka Mattuše na hoboj, Aleše Janečka na klarinet, Radka Malého na lesní roh a Jana Dvořáka na fagot se skvěle doplňují a jeden za druhým kouzlí mozartovské melodie. 

Jejich fantastická souhra prozařuje celou Redutu; jsou beze sporu chloubou dechové sekce Moravské filharmonie Olomouc. Melodické linky všech sólových nástrojů jsou utkány s citlivým přihlédnutím k jejich osobitým vlastnostem. Lesní roh se nezalekne zvonivých vyšších poloh, klarinet zpěvně bilancuje v celé šíři svého rozsahu, o něco subtilnější pronikavý zvuk hoboje doplňuje majestát dechových nástrojů a vše podtrhuje fagot, který se nesoustředí pouze na doprovodné basové linky, ale častokrát vyčnívá překvapivou melodickou rozmanitostí. První část koncertantní symfonie společně zakončí překrásně vystavěnou kadencí, jež nešetří vtipem. 

Druhá část Adagio, jak již bylo řečeno, pokračuje v přímočaré Es dur. Tváří se o poznání vážněji, možná i proto, že hned v prvních taktech český posluchač zaslechne motiv naší státní hymny v hobojovém partu. Jde o pomalejší část Adagio, kde libé tóny hoboje, lesního rohu, fagotu a klarinetu vytvářejí naléhavou místy až tesknou hru hlasů, přestože se nachází výhradně v jónském modu. Orchestr odráží trudnomyslnou náladu, kterou sólisté utvářejí prostřednictvím svých nástrojů. Finální třetí část je posluchačsky vděčným závěrem. Jedná se o Andantino con variazioni, tedy variační formu, kdy každá nová variace tématu přináší stále více výrazné dekorování motivu propůjčeného z první věty symfonie. Přes své nepříliš dlouhé trvání je poslední věta úchvatným zakončením Mozartova dechařského dílka. Dirigent dává gesta s chirurgickou přesností. Sólisté zde předvedou několik virtuózních pasáží, je znát, že Moravská filharmonie může při volbě sólistů sáhnout po znamenitých domácích hráčích, jelikož jí udělají nejméně podobnou službu jako věhlasná světová jména. Poslední věta má stejně jako dvě předchozí velmi transparentní mozartovskou strukturu. Devět po sobě jdoucích variací tíhne k poslední desáté, která se znenadání rozplyne v pomalém adagiu. Klarinet krade melodii hoboji a předesílá brilantní závěr v nabývajícím tempu. Veselohra dechových nástrojů a orchestru jaksepatří. 

Druhá půlka večera se nesla ve znamení mistra symfonika Gustava Mahlera. Jeho Čtvrtá symfonie G dur v sobě ukrývá mnohé, ale vzhledem k blížícímu se svátečnímu období si nelze nevšímat zejména v první větě přítomného vánočního ducha. Věhlasný pozdně romantický skladatel s moravskými kořeny je zárukou ohromujícího hudebního zážitku na poslech i na pohled. Mahler je znám pro svá megalomanská orchestrální obsazení, a přestože Čtvrtá symfonie G dur patří k těm méně objemným, na podiu olomoucké Reduty není místa nazbyt. Pět perkusistů, harfa, basklarinet, v závěru dokonce sopranistka. Po prvních třech symfoniích, které mu zajistily pověst hlučícího modernisty přišel na prahu svých čtyřicátin s novým přístupem. Mahlerova Čtvrtá symfonie je místy infantilním, nostalgickým příběhem života a smrti očima dítěte. 

Začíná rolničkovým motivem, který se v průběhu první věty ještě několikrát navrátí. Jemné cinkání asociuje dětskou nevinnost, posluchačům v sále přítomným snad také blížící příchod Ježíška. Na této notě se však Mahler neudrží dlouho, hned vzápětí přináší závažnější houslový motiv, který se propadá až do hlubinných vod kontrabasů, které si jej spolu s lesními rohy chvíli přehazují. Hned v začátku hodinové symfonie se dočkáme typického mahlerovského jevu – nenadálých přechodů, z čista jasna se objevujících změn nálad a protichůdných hudebních idejí. Dechy uvedou novou velmi podstatnou melodii, ale v příštích vteřinách přijde na řadu zcela nový melancholický motiv ve smyčcích. Na řadu pak přichází lehká pozitivní melodie připomínající prostý pastýřský nápěv.

Mahler nás však nenechá dlouho bloumat po zelených stráních a pomocí zástupu kontrabasů jako by probouzel posluchače z naivního snění a vrací jej zpět na začátek k infantilně rolničkovému motivu. Témata rozvádí a postupně zaklíňuje do sebe způsobem jemu vlastním. Hraje si s posluchačem jako kočka s myší, nikdy neudělá to, co by se od něj očekávalo. Čtyři flétny znějící jako jedna drží pozitivně laděnou atmosféru jen dokud nezačnou burácet dusítky utlumené trumpety, které rozdmýchávají novou deformaci předchozích motivů. Lesní rohy předestírají konec hrátek s tématy, tedy mahlerovského provedení, linoucí se až do překvapivě mocné modulace. Hlavní roli hraje trumpeta troubící děsuplnou fanfáru, vzápětí však hudební tok zcela utichne a začne z úplně jiného konce. Mocná coda přináší směsici témat první věty nazvané Bedachtig, nicht elien. Mistrná orchestrace mění hudební témbr během jediného mrknutí. Monumentální první věta končí v sílícím tempu ve triumfálním forte. 

Ve druhé scherzové části dominují housle. Koncertní mistr Patrik Sedlář se má co ohánět, aby obsloužil náročný sólový part, přičemž musí dokonce střídat dvoje housle – jedny jsou totiž nadladěné. Musí bojovat proti zbytku orchestru a daří se mu to výborně. Vzápětí žestě přinášejí nový tajemný motiv, lesní rohy podbarvují atmosféru temnými odstíny a připravují příchod přítele Heina, ten v německém folkloru značí smrt. Celá druhá věta má symbolizovat tanec smrti, přičemž ony o tón výše naladěné housle alegoricky ztvárňují smrt samotnou. Přes náznaky dobrých konců se přítel Hein pokaždé navrátí.

Třetí věta představuje emocemi nabité srdce celé symfonie. Mahler měl dokonce říct, že mu připomíná úsměv jeho matky. Střídají se zde dvě hlavní témata – něžné violoncellové s žalostným hobojovým. Zpočátku jednoduchá textura postupně nabírá na síle úměrně tomu, jak se přidávají další a další hráči. Moravští filharmonici předali posluchačům notnou dávku emocí. Srdceryvné adagio se však zanedlouho pomalu překlápí na temnější stranu, smyčce se snaží udržet nádhernou baladickou atmosféru, ale žestě se neústupně odklánějí od všech něžností. Ne však na dlouho, Mahler dvě rozličné nálady nestaví do kontrastu, ale bez povšimnutí přechází z jedné strany na druhou. Nastává dramatický motivický souboj. Když se zdá, že temná strana zvítězí, vzmůže se „něžná“ strana na zásadní obrat v podobě durového akordu. Mahler si neuvěřitelným způsobem pohrává s tonalitou, orchestrací i s motivy a hráči Moravské filharmonie naplno odevzdávají své dovednosti i emoce. Když už si posluchači myslí, že je Mahler nemůže překvapit, přichází s monumentální codou. Ke slovu se dostávají tympány a celý orchestr bouří mocným E dur. V momentě, kdy už by mohl nastat úplný konec, přijdou modulace jako z jiného světa. 

Přestože třetí věta všechny přítomné ohromila, čekala posluchače ještě čtvrtá finální věta. Mahlerova Čtvrtá symfonie G dur je totiž vpravdě vokálně-instrumentální dílo. Poslední část s přispěním skvělé sopranistky Doubravky Novotné tematicky uzavírá celou symfonii. Hlas Doubravky Novotné působí opravdu pohádkově, jeden by čekal, že se za ní přiřítí všechna zvířata lesa, jako se to stává disneyovským princeznám. Ústřední motiv radostně infantilního života konfrontovaného se smrtí se však navrací a objevuje se i v textu. Píseň Nebeský život se navrací k počátku skladby, ke smrti očima dítěte. Tentokrát však naplno převládne nadějeplná atmosféra, jelikož se ocitáme v nebi. V takovém, jak si jej očima Gustava Mahlera představují ti nejmenší.

Foto: MfO / Šimon Kadula