„Varhany podle názoru komunistického režimu přiváděly občany do kostela, místo aby budovali socialismus.“

„Varhaník Jiří Reinberger využil svého právnického vzdělání, přesvědčovacích schopností a paradoxně velké obliby varhan v Sovětském svazu.“

„Ani normalizace po roce 1968 tyto koncerty už nezrušila.“

V červenci 1964 se po pauze, dané militantním ateismem komunistického režimu, poprvé od roku 1948 konal v Praze u sv. Jakuba varhanní koncert. Vystoupil tehdy Jiří Ropek. Varhaník Jan Hora, který se pak brzy jako interpret také zapojil, vzpomíná na roky, kdy církve byly pouze trpěny a pořádání varhanních koncertů a dalších veřejných akcí v kostelích, s výjimkou bohoslužeb, nebylo tolerováno. Nikdy to podle jeho svědectví nebyl vyložený zákaz, nikdy neexistoval písemný příkaz. Většinou šlo o rafinované slovní nebo telefonické doporučení nepokoušet se o jakoukoliv větší aktivitu v chrámovém prostředí.

Varhany jsou nástrojem, který bývá obvykle spojován s hudebním doprovodem bohoslužeb v křesťanských chrámech. Jako „církevní“ nástroj zažil doby vzestupu i doby stagnace. Vždy se jednalo o nástroj sloužící, s minimálním samostatným uplatněním. I v současné době varhany stojí převážně na kůrech v kostelích. Varhanní literatura v Evropě však od doby baroka spěla k většímu osamostatnění od liturgie a k uplatnění virtuózní hry.

I v českých zemích se objevily v 19. století snahy o větší využití koncertních varhanních skladeb především po roce 1885 v nově postaveném pražském sále Rudolfinum a jeho varhanami z dílny Wilhelma Sauera z Frankfurtu nad Odrou. Obecenstvo tehdy nebylo zvyklé na rozsáhlejší varhanní koncerty, proto první český varhanní virtuos Josef Klička vystupoval na koncertech sborových a orchestrálních pouze s jedním nebo dvěma varhanními čísly. Pokusy přenést koncerty do kostelů narážely dále na převažující názor církve, že chrámy mají sloužit včetně varhan pouze bohoslužebným účelům. Nástroje taky nebyly postaveny tak bohatě a kvalitně, aby vyhověly větším nárokům varhanní literatury.

V Praze v nově postaveném Obecním domě ve Smetanově síni od roku 1912 stojí koncertní nástroj, na kterém Bedřich Antonín Wiedermann, pokračovatel Kličkův, pořádal v době první republiky jednou měsíčně varhanní matiné a velmi se zasloužil o koncertní využívání nástroje. Wiedermann byl koncertně činný přes dobu druhé světové války až téměř do konce života především v minoritské bazilice sv. Jakuba na Starém Městě.

Až Únor 1948 změnil zcela situaci. Nastupující komunistický režim byl bojovně ateistický. Církve byly pouze trpěny a pořádání varhanních koncertů a dalších veřejných akcí podléhalo schválení příslušného mocného církevního tajemníka, dosazeného stranickým aparátem na kontrolu církevního života ve všech směrech. Proto koncerty v kostelích nebyly tolerovány. Nebyl to nikdy vyložený zákaz, ale většinou rafinované slovní nebo telefonické doporučení nepokoušet se o jakoukoliv větší aktivitu v chrámovém prostředí. Nikdy nešlo o písemný příkaz.

V pražském minoritském kostele sv. Jakuba byla už od doby kněze a hudebníka Bohuslava Matěje Černohorského pěstována kvalitní chrámová hudba. Tato tradice přetrvala až do dnešní doby a i po roce 1948 místní sbor a orchestr pod vedením Josefa Hercla prováděl nejen mše Brixiho, Mozarta nebo Haydna, ale i Dvořáka a Jana Hanuše. Každoročně ve velikonoční době zazněla za obrovské účasti návštěvníků dvakrát i Dvořákova Stabat Mater. Místní dlouholetý varhaník a později profesor Pražské konzervatoře Jiří Ropek udržoval navíc povědomí zájemců o varhany při pravidelných nedělních večerních mších, kde prováděl v naplněném chrámovém prostoru stěžejní díla varhanní literatury. Sám jsem jeho nedělní varhanní hodinky pravidelně navštěvoval a jako student si rozšiřoval znalosti varhanních skladeb.

Komunistický režim zvlášť v padesátých letech minulého století nepolevoval ve své protináboženské politice a snažil se zrušit studijní obor varhanní hra na konzervatořích a vysokých hudebních školách. Varhany podle jeho názoru přiváděly občany do kostela, místo aby budovali socialismus. Studium takového nástroje nebylo ve státním zájmu.

Zde sehrál nezastupitelnou úlohu Dr. Jiří Reinberger, který působil jako pedagog na Hudební fakultě AMU. Koncertoval pravidelně na Západě a po roce 1948 i v socialistických státech. Využil svého právnického vzdělání, přesvědčovacích schopností a paradoxně velké obliby varhan v Sovětském svazu, našem tehdejším nehynoucím vzoru… Soustředěným úsilím jeho a dalších, kteří mu pomáhali, se podařilo nebezpečí odvrátit a prosazením I. mezinárodní soutěže na Pražském jaru v roce 1958, kde čeští varhaníci získali I. a II. cenu a tři čestná uznání, definitivně dosadit varhany do rovnoprávné pozice mezi ostatními nástroji. Po tomto vítězství zařadila Česká filharmonie do své nabídky cyklus „Varhanní pondělky“, a to za účasti nejkvalitnějších sólistů; nebyl však příliš navštěvovaný.

Na povolení varhanních koncertů v kostelích to ale stále nemělo vliv. Až v roce 1964, po šestnácti letech faktického zákazu, stranické orgány trochu uvolnily situaci – i kvůli zájmu zahraničních turistů – a varhanní koncerty v Praze u sv. Jakuba povolily. Pořádání se ujalo Koncertní jednatelství FOK a jeho iniciativní vedoucí Miloslav Zdražil.

Postupem doby se varhanní koncerty konaly nejen u sv. Jakuba (letní cyklus se spoluúčinkujícím, jarní cyklus, podzimní cyklus), ale nakonec i na Malé Straně (sv. Mikuláš, sv. Tomáš) a v Týnském kostele. Ani normalizace po roce 1968 tyto koncerty už nezrušila.

První koncert po nucené pauze se konal u sv. Jakuba v červenci 1964 a vystoupil na něm Jiří Ropek. Uběhlo od něj tedy právě šedesát let.

Foto: archiv Klasiky+, Aukro (upraveno), Wikipedia / a.n. / volné dílo, stránky Karlovarského pěveckého sboru, stránky města Holešov