„Výkon houslisty Jiřího Vodičky byl brilantní.“

„Hudebníci i dirigent přistoupili k Janáčkově hudbě s hlubokým pochopením.“

„S Českou filharmonií si dirigent rozuměl velmi dobře a nechal hráče odvést jejich kvalitní práci.“

Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary uvedl ve spolupráci s Českou filharmonií v rámci Variací 2025 koncert nazvaný Variace mezi filmem a hudbou. Konal se v pátek 21. listopadu v Karlovarském městském divadle. Českou filharmonii vedl americký dirigent Keith Lockhart, jako sólista vystoupil houslista Jiří Vodička. 

Nemohl jsem se zbavit dojmu, že moderátor Saša Michailidis tentokrát poněkud podcenil přípravu, když se před vstupem na pódium, tedy na jeviště Karlovarského městského divadla, nestihl ani osobně seznámit s jedním z hlavních protagonistů koncertu Jiřím Vodičkou. Mylně tak ve svém vystoupení označil jako sólistu na pódiu již přítomného koncertního mistra Jana Mráčka. Také jeho tvrzení o nedosažitelnosti vstupenek na tento koncert kontrastovalo s mnoha volnými místy v sále. Možná ale jen nedorazili někteří pozvaní hosté. Ostatně musím říci, že karlovarské publikum, které již dobře znám z mnoha koncertů Karlovarského symfonického orchestru v Císařských lázních, jsem tentokrát vůbec nepoznával. Tito lidé tvrdošíjně tleskali mezi větami a doslova prokašlali druhou část koncertu po pauze, aniž by jim došlo, že ruší ostatní posluchače. Moderátorův překlad či parafrázování slov dirigenta Keitha Lockharta, který na začátku koncertu krátce představil program a o každé skladbě sdělil publiku nějakou zajímavost, byly milým zpestřením a vítaným úvodem hudebního programu.  

Symfonie č. 25 g moll Wolfganga Amadea Mozarta je překrásné dílo, kterému hudebníci České filharmonie vtiskli lehkost i potřebný občasný dramatický vzruch. Orchestr si chvíli zvykal na jistě nelehkou divadelní akustiku, ve které mírně kontrastoval zvuk smyčců na forbíně s daleko umístěnými sekcemi dechů. Dirigentské gesto Keitha Lockharta je v některých momentech až úsporné, aniž by však působilo nejistě. Tento dojem je navíc umocněn tím, že umělec spoléhá jen na své ruce, aniž by použil taktovku. S Českou filharmonií si rozuměl velmi dobře a nechal hráče odvést jejich kvalitní práci.

Výkon houslisty Jiřího Vodičky byl brilantní.  Houslista zpočátku hledal v divadelní akustice pro svůj nástroj to pravé uplatnění a již rozehraný orchestr jej lehce kryl, tento dojem však brzy zmizel. Sólista disponuje vskutku obdivuhodnou virtuozitou, takže náročný part Korngoldova Houslového koncertu zvládal s obdivuhodným nadhledem a lehkým úsměvem. Náročné pasáže a skoky mu nečinily žádné potíže a jeho tón, ozdobený krásným uvolněným vibratem, dovolil působivě vyslovit zpěvnější části Korngoldovy kompozice. Domnívám se ale, že hudba tohoto autora si od sólisty zaslouží ještě trochu hlubší ponor a špetku dojetí, onoho nepopsatelného rozechvění, které by promluvilo k srdcím posluchačů. 

Po přestávce zazněla operní předehra Ezio od Josefa Myslivečka. Krásná hudba, které by ale v některých momentech přece jen prospělo ráznější dirigentské gesto, zvláště tam, kde synkopické vedení doprovodu viol v obtížné akustice mělo tendenci lehce zaostávat za vzdálenou dechovou harmonií a sóly.  

Idyla pro smyčcový orchestr Leoše Janáčka naopak vyzněla se vší něhou a rozmanitostí, kterou jí autor vdechl. Hudebníci i dirigent přistoupili k Janáčkově hudbě s hlubokým pochopením. 

Skutečným vrcholem večera se stala Orchestrální suita Wiliama Waltona. Orchestr se rozezněl v plné síle bohaté instrumentace a dirigent v dramatičtějších částech vedl orchestr s nadhledem a lehkostí, s hlubokým smyslem pro zvukomalebnost a dramatické zvraty. Posluchači i v tomto díle odměnili každou část zaslouženým potleskem.

Foto: archiv KVIFF