„Festival Lípa musica se stal širokým kulturním fenoménem, blyštivou značkou přesahující hranice regionu.“

„U koncertu světové hvězdy Joyce DiDonato jsem si poprvé říkal, zda je to ještě projekt pro festival Lípa Musica.“ 

„My kritici obvykle věříme, že svou prací můžeme kultivovat prostředí, které milujeme, nebo stát na stráži, pokud se hudební produkce ubírá směrem, kde ji zažívat nechceme.“ 

V pátek večer 19. září se pod křídly festivalu Lípa Musica sešli mladí hudebníci Akademie komorní hudby pod vedením violoncellisty Tomáše Jamníka při spolupráci s Václavem Luksem a stálicemi jeho Collegia Vocale 1704, Helenou Hozovou a Anetou Petrasovou. Vedle Vivaldiho instrumentálních skladeb zazněla kantáta G. B. Pergolesiho Stabat mater.

Vzhledem k tomu, že Václav Luks je už dvacet let můj hlavní zaměstnavatel a s dámami nás pojí dlouholetá spolupráce, nechci a ani nemohu psát reflexi koncertu a využiji rubriku Zaznělo k zamyšlení nad festivalem Lípa Musica a také nad nevděčnou úlohou hudebního kritika. 

Festival Lípa Musica je pro nás severočeské patrioty srdeční záležitostí. Od počátku v roce 2000 působil jako úplné zjevení a do ztichlého a sociálně chudého regionu kolem České Lípy přinášel hudební skvosty, které zde nikdy předtím nebyly. Špičkové české a později i slavné zahraniční soubory přinášely zajímavé koncertní dramaturgie do kostelíků, o jejichž existenci a kráse neměli užaslí diváci často ani ponětí. Hlavní tvůrce festivalu Martin Prokeš využil na jedné straně dobré znalosti svého rodného kraje a vytvořil zde síť podporovatelů, kteří se jeho myšlenkou byli schopni nadchnout podobně jako on. Na straně druhé jakožto aktivní umělec využil svých kontaktů ve světě profesionálních hudebníků a zval své přátele a kolegy, jejich přátele a kolegy a postupně si tak plnil hudební sny. Česká Lípa bylo jediné město v Čechách krom Prahy, které si v roce 2005 poslechlo Bachovu Mši h moll v provedení souborů Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 v prvním roce jejich působení.

Ale nešlo jen o Českou Lípu, festival pro publikum objevoval krásná koncertní místa nejprve v okolí České Lípy a později v celém regionu i v blízkém německém pohraničí. Šíře festivalu postupně přerostla i obvyklé dva měsíce na podzim, dnes už Martin Prokeš oslovuje své publikum na Vánoce, na jaře či v létě. Organizuje pravidelně také pěvecké soutěže pro mladé a stal se v podstatě širokým kulturním fenoménem, blyštivou značkou přesahující hranice regionu. Na podobné bázi a úrovni působí na Moravě festival Concentus Moraviae nebo Svatováclavský hudební festival.

Včera večer na mě dýchla atmosféra toho starého dobrého festivalu Lípa Musica. Ve vísce Přepeře, na dohled od srdce Českého ráje Turnova, v kostelíčku pod lipami s barvitou historií i malbou na stěnách se odehrál komorní koncert dobrých umělců s mladými nadšenci. Letošní umělecký garant festivalu Tomáš Jamník u violoncella, Václav Luks u cembala, dvě výborné zpěvačky na hraně pódia a kolem nadšená hudební mládež Akademie komorní hudby. Ne, nebylo všechno dokonalé, jisté a přesvědčivé, někteří studenti akademie se takhle intenzivně potkali s barokní hudbou poprvé, ale byl to večer plný prožité a kvalitní muziky. V publiku se sešla řada amatérských hudebníků a znalců hudby z Turnovska a nedalekého Liberecka, kteří po koncertě spokojeně odešli mezi řadami svíček do vlahé páteční noci. 

Proč ale vlastně píšu, že to byla atmosféra toho „starého dobrého“ festivalu? Zdá se mi, že tvůrcům festivalu v posledních letech začala buď docházet dramaturgická invence, nebo jim samotný festival začal takříkajíc přerůstat přes hlavu. Nebo trochu od obého. Martin Prokeš si sáhl takříkajíc na strop svého snažení. V programu se objevil jeden z nejlepších vokálních souborů světa The Kings Singers, v libereckém divadle zpívala Joyce DiDonato… Právě u jejího pozvání jsem si poprvé kladl otázku, jestli je to ještě program na festival Lípa Musica. Hvězda první světové velikosti vzbudila obrovský zájem v celé republice, lístky násobně dražší něž běžné festivalové vstupné byly vyprodány během minut a do Divadla F. X. Šaldy přijela honorace ze všech koutů republiky. Recenzenti se předháněli, kdo získá festivalové promo lístky a kdo hvězdu více vychválí. Zpívala sice crossoverový program na mikrofony, ale Lípa Musica každopádně zabodovala. Z jednoho úhlu pohledu je to majstrštyk a Martinu Prokešovi se jistě musela chvět ruka, když kontrakt podepisoval. Z pohledu kontinuity festivalu je to ale dle mého názoru nenápadná past. Koncert Joyce DiDonato byl tak trochu z jiného vesmíru, než je většinová produkce českolipských tvůrců. Z jiného vesmíru v oblasti financí, ale i zcela mimo dlouhodobou strategii autorů. A nůžky mezi těmi „běžnými“ koncerty a těmi pozlacenými se nutně více a více rozevírají.

Letos jsme svědky dramaturgického plánu violoncellisty Tomáše Jamníka. Je ještě brzo hodnotit festival jako celek, ale minimálně zahajovací koncert rozhodně vnímám jako dramaturgický přešlap. Festival nicméně přinesl další velmi zajímavé koncerty, dojemný návrat Kristiny Henckel domů či písňový večer podmanivého Pavla Švingra jsou hodnoceny velmi pozitivně. A divák se rozhodně má ještě na co těšit. V Liberci vystoupí legenda staré hudby Jordi Savall, Tiburtina ensemble přinese do Jablonného program o svaté Zdislavě z blízkého Lemberka, Tomáš Jamník se objeví ještě v dalších čtyřech koncertních či workshopových rolích. Jak už jsem v úvodu řekl, patřím mezi severočeské patrioty a osud festivalu mi není jedno. My kritici a recenzenti jsme (světe div se!) totiž také jen lidé, někam patříme a pokud se dříve tak pevná festivalová loď začíná občas nebezpečně pohupovat, jsme znepokojeni, trápíme se a ptáme se proč…

Ono to povolání hudebního kritika vůbec není žádný med. A zvlášť, pokud se přitom ještě pohybujete pracovně mezi lidmi, kteří hudbu dělají. Hudební kritik je totiž bytost, kterou muzikanti nenávidí ze všech nejvíc, možná i víc než Covid-19. A zvlášť, pokud ona dotyčná bytost ukáže, že se v problému nějak orientuje a že tudíž nepíše jen svoje dojmy. Z kritika se pak stává v podstatě vyvrhel hudební společnosti, zvláštní individuum, které se šourá v ušmudlaném saku od koncertu ke koncertu a kvůli své profesní pověsti by si od něj ani pes kůrku nevzal. Obvykle je hodnocen jako zamindrákovaný chudák, který hudbu dělat nedokáže, a tak kritizuje ostatní. U méně protřelých umělců pak nastává panika, když je takový „zlý recenzent“ spatřen v publiku. Je to nutné zlo, kterému šéf festivalu sice osobně donese židli na koncert, aby dobře viděl, ale za jiných okolností by jej tou židlí možná raději vzal po hlavě.

Ptáte se tedy, proč to vlastně děláme? Inu, je to povolání jako jiné, jsme k němu povoláváni tím, co dovedeme, a tím, co od nás ostatní očekávají. A možná i někteří věříme, že tou prací můžeme ovlivnit kulturu kolem nás, že můžeme kultivovat prostředí, které tak milujeme, nebo stát na stráži, pokud se tvorba ubírá někam, kde ji vidět a zažívat nechceme.

Foto: Šimon Pikous / Lípa Musica