„Mladý dirigent zvolil Divertimento Leonarda Bernsteina, svěží moderní skladbu plnou kontrastů.“

„Tsukushi Sasaki zapůsobila velmi jemným, nenápadným dojmem ihned při vstupu na pódium mezi hráče rozhlasového tělesa.“

„Ve všech třech dirigentských úkolech večera Jan Sedláček obstál, a nejen to, hned k tomu nabídnul i svá umělecká specifika.“

Stalo se dobrou tradicí Pražského jara, že do svého programu zařazuje večery debutujících interpretů. Letos se této cti mimo jiné dostalo dvěma mladým umělcům, japonské houslistce Tsukushi Sasaki a českému dirigentovi Janu Sedláčkovi. Společně se podíleli na programu koncertu Symfonického orchestru Českého rozhlasu, který se uskutečnil ve středu 28. května ve Smetanově síni Obecního domu. Jan Sedláček (1999) loni zvítězil v Soutěžní přehlídce mladých dirigentů v Karlových Varech, japonská houslistka Tsukushi Sasaki (2000) zvítězila v Mezinárodní hudební soutěži Pražského jara 2024. 

Vyslechli jsme po dramaturgické stránce velmi vyvážený program: Na úvod večera mladý dirigent zvolil Divertimento Leonarda Bernsteina, svěží moderní skladbu plnou kontrastů a tanečních rytmů. Je sestaveno z osmi krátkých charakteristických částí, barvitě instrumentovaných, mnohdy žánrově velmi rozdílných. Vyskytuje se tam například samba, blues, či mazurka. Vskutku náročný úkol i pro zkušeného dirigenta a kvalitní orchestr. Současná mladá generace má však k moderní taneční hudbě, jazzu a vůbec zaoceánským hudebním vlivům všeobecně blízko, patrně proto se dirigent tohoto interpretačního úkolu zhostil s přehledem, dostatečně připraven.

Následovalo rozsáhlejší neoklasické koncertantní dílo, Koncert pro housle a orchestr č. 1 D dur, op. 19 Sergeje Prokofjeva. Pětadvacetiletá Tsukushi Sasaki zapůsobila velmi jemným, nenápadným dojmem ihned při vstupu na pódium mezi hráče rozhlasového tělesa. Hrála zpaměti, s jistotou. Sólový part Prokofjevova koncertu je náročný nejen po technické stránce, ale i požadavkem na fyzickou výdrž. V díle chybí klasická kadence, není v něm však téměř žádné místo pro odpočinek.

Začíná se jemně, jakoby z ničeho, dlouhodechou kantilénou houslí, která se pozvolna zahušťuje, obohacuje vícehlasou, souzvukovou hrou. I když je Prokofjevův raný neoklasicismus ve své podstatě smířlivý, a to navzdory vzrušené době svého vzniku na začátku dvacátého století, zasloužila by si interpretace tohoto díla celkově přece jen více vzruchu, razance, či průbojnosti. Pravidelně se střídají sólové linie s figurativními postupy vedenými rozmanitou, zejména flažoletovou artikulací. Zde však nastal nejednou problém, když perfektně vymodelované, efektní a technicky mimořádně náročné figurace začaly poněkud zanikat ve zvuku orchestru. Tak se to alespoň mohlo jevit z křesel koncertní síně. Mikrofonová technika a zkušenosti zvukových mistrů, kteří tuto mimořádnou hudební událost snímali pro záznam a rozhlasový přenos, s tím však jistě problém neměly. O tom, že zejména v suverénní vícehlasé hře, v kombinaci pizzicato levou rukou a současně hrou arco, jsou hlavní devizy houslistčina mistrovství, se nepochybně bavila porota loňské interpretační soutěže a náležitě to ocenila, stejně tak, jako i publikum zde, ve ztišené Smetanově síni při poslechu krátkého, precizně předneseného přídavku – části L‘Aurore ze Sonáty pro sólové housle č. 5 od Eugèna Ysaÿeho.   

Zatím, co v koncertním doprovodu musel Jan Sedláček rozhlasový symfonický aparát v jeho přirozeném dynamickém standardu neustále tlumit, v závěru mohl naopak plně otevřít stavidla své zvukové fantazie. Program mladý dirigent zakončil svoji oblíbenou Symfonií č. 3 Es dur, op.19 Antonína Dvořáka, velkým neoromantickým dílem se zjevnými rysy prosazující se české národní identity. Je sympatické, že se mladý dirigent u příležitosti své prezentace v jednom z nejprestižnějších okamžiků své dosavadní umělecké kariéry postavil za toto méně hrané, nicméně svrchovaně závažné dílo. Je mu nepochybně velmi blízké.

Ve všech třech dirigentských úkolech večera Jan Sedláček obstál, a nejen to, hned k tomu nabídnul i svoje umělecká specifika, kterými se evidentně již i v této rané fázi svého tvůrčího vývoje může s úspěchem prokázat a jimiž se vymezuje či odlišuje od svých četných souputníků. Připomeňme, že dobrých mladých dirigentů je na současné české scéně dost a jsou neméně talentovaní, pracovití a ambiciózní.

Je to nepochybně pečlivost, důstojnost, rozvaha, smysl pro jemnost, detail, citovou zaangažovanost i pro logickou výstavbu velkých ploch, čím se může Jan Sedláček chlubit. Tištěné komentáře, které již ve značném časovém předstihu avizovaly jeho pražskojarní debut, hovoří o příznivém rodinném zázemí mladého umělce, zejména o souvislosti s úctyhodnou muzikantskou kariérou jeho děda, významného dlouholetého člena České filharmonie Václava Mazáčka. Ve Smetanově síni Obecního domu byl ostatně večer přítomen. I z jeho méně extrovertního výrazu v obličeji bylo evidentně patrné, že je nejen s momentálním výkonem, ale i se smělým směřováním umělecké kariéry svého vnuka spokojen.

Doufejme, že z něho vyroste další propagátor stále ještě skrytých hodnot české hudby jak doma, tak i na zahraničních pódiích.

foto: Pražské jaro / Václav Hodina