„Pod barokní klenbou v akusticky nadstandardně přívětivém prostoru se muzikantům dobře hraje a dávají to rádi najevo.“

„Šlo o něco jemného, ba přímo velejemného, v co se tóny skládaly a jak harmonicky působily.“ 

„Johannes Moritz a Bernhard Prammer vynikají jako dobře sehraná dvojice, pro niž je na prvním místě citlivá a rovnovážná spolupráce obou nástrojů a cílem precizní zvuk ohromující v detailech i celku.“

Festival Hudební léto Kuks se letos koná již pošestnácté. Jeho organizační tým v čele s neúnavným Vítem Havlíčkem se pokaždé důsledně stará o to, aby naplnil mezinárodní charakter akce, a proto zve k účasti i zahraniční interprety. V sobotu 5. července vystoupili v úchvatném prostředí kostela Nejsvětější Trojice dva umělci z Rakouska – trumpetista Johannes Moritz a varhaník Bernhard Prammer.      

Možnost setkat se na kukských letních koncertech nejen s českou interpretační špičkou je pro posluchače velmi osvěžující. A myslím, že to platí i opačně. Pod barokní klenbou v akusticky nadstandardně přívětivém prostoru se muzikantům dobře hraje a dávají to rádi najevo. V Kuksu vždy panuje příjemná atmosféra a nejinak tomu bylo tentokrát.

Ředitel a dramaturg festivalu Vít Havlíček oslovil při sestavování programu nejprve svého kolegu varhaníka Bernharda Prammera, jenž vedle jiných četných aktivit působí na prestižním postu správce Brucknerových varhan v lineckém Alter Domu. Ten si posléze vybral za spoluhráče sólotrumpetistu Bavorského státního orchestru v Mnichově Johannesa Moritze, s nímž v Rakousku i za jeho hranicemi vystupoval již mnohokrát. O zkušenostech obou umělců vypovídá jejich působení či hostování v tělesech zvučných názvů; Johannes Moritz před svým současným angažmá strávil deset let v Mozarteumorchester Salzburg, Bernhard Prammer vystupoval coby sólista na koncertech Bruckner Orchester Linz nebo souboru Musica Antiqua Salzburg a ceněn je též jako pedagog. Při společné intepretaci vynikají jako dobře sehraná dvojice, pro niž je na prvním místě citlivá a rovnovážná spolupráce obou nástrojů a cílem precizní zvuk ohromující v detailech i celku. Ani posluchačům v Kuksu proto vůbec nevadilo, že oba umělci odehráli celý koncert z kůru a představit se jim přišli až na úplný závěr. Nejdůležitější je přece posloužit autorům a hudbě jako takové.  

Špičkovým zážitkem se stala hned úvodní Sinfonia D dur pro trubku a varhany, G8 Giuseppa Torelliho. Čtyřvětá kompozice poskytla oběma interpretům dostatek příležitostí k rozehrání se, ale zároveň k prvnímu předvedení hráčské virtuozity. A mě poprvé napadlo, jakým termínem či přívlastkem označit to, co se prostorem chrámu linulo všude kolem. Šlo o něco jemného, ba přímo velejemného, v co se tóny skládaly a jak harmonicky působily. A jestliže v tomto případě přece jen zanechávala výraznější dojem Moritzova trubka, Prammerovo uchopení následující skladby pro sólové varhany Nachspiel und Fuge d moll, WAB 126 Antona Brucknera fascinovalo nejprve důrazem na zdánlivou jednoduchost, aby ve víru fugy prokázalo, jak důvěrně je interpret s autorem obeznámen a jak působivě umí předat jeho tvůrčí mistrovství i na poměrně malé ploše, jež je mu přidělena. Vzornou spoluprací aktérů se poté vyznačovala i varhanní verze Recordare z Requiem d moll, KV 626 Wolfganga Amadea Mozarta (jejím autorem je Friedrich Silcher), provedená opět s velejemným odstíněním, zvláště ve vyšších polohách partu pro trubku, oslovujících svou naléhavostí.

Programovou lahůdku v programu tvořily tři následující drobné barokní skladby, jež pokud se u nás hrají, tak velmi zřídka. Z díla Girolama Fantiniho (1600–1675) zazněly Sonata prima detta del Coloretto a Sonata ottava detta del Nero, Giovanniho Bonaventuru Vivianiho (1638–1692) připomněla Sonata prima C dur ze sbírky Capricci armonici da chiesa e da camera, op. 4. Zařazení prvního autora přineslo nejen příjemnou hudbu se všemi typickými dobovými prvky, ale naplnilo i edukativní cíl kukského festivalu – seznamovat návštěvníky s tvorbou méně známých skladatelů při příležitosti jejich kulatých výročí. 

Mezi dva představitele italského baroka se ovšem ještě „vklínil“ Johann Sebastian Bach, jak jinak než v prvotřídním podání rakouského varhaníka. Preludium a fuga C dur, BWV 545 má nezpochybnitelnou moc vnést do posluchačského prostoru vznešené uklidnění – a právě to se stalo. Při unášení se jeho tóny mohl člověk zároveň přemýšlet o kvalitách vlastního nástroje. Dvoumanuálové varhany s pedálem pocházejí z roku 1906 a do původních barokních skříní je v kostele Nejsvětější Trojice vestavěla krnovská firma Gebrüder Rieger. K jejich zásadní rekonstrukci došlo v posledním desetiletí minulého století a k poslední opravě v roce 2017. Varhaníci oceňují, že stále jde o původní kus se zachovanými rejstříky a příslušenstvím, o nástroj pečlivě udržovaný a nacházející se v perfektní kondici. Ve spojení s výbornou akustikou barokní stavby fascinují kukské varhany barevností rozsáhlé škály podmanivého zvuku s podivuhodně působivým specifickým utlumením. Radost něco takového poslouchat, zvláště je-li nástroj v rukou zkušeného varhaníka. A Bernardu Prammerovi nečinil sebemenší problém ani rychlý střih z baroka k rozevlátějšímu romantismu. Sonata pro varhany c moll, op. 65 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho se v jeho podání stala přehlídkou možností, jak si jemně pohrát s kontrasty a změnami motivů. Opět zdůrazňuji jemnost, byl jsem jí vpravdě pohlcen. 

Svým způsobem to platilo i pro závěrečnou skladbu večera, zejména pro její jímavou střední část Andante. Concerto D dur pro trubku a varhany Giuseppa Tartiniho je však především kompozicí určenou pro virtuózní hráče, kdo jiný by se mohl vyrovnat se všemi těmi bleskovými výškovými přechody a trylky, jimiž je obdařena. Dvojice rakouských hráčů se ještě jednou předvedla s patřičným gustem a s radostí. Než pak sešla dolů před kostelní lavice, obdařila nadšené posluchače dvěma přídavky. 

Za takovou kvalitou se vyplatí absolvovat i delší cestu. Příležitost vychutnat si dokonalou ukázku velejemné rakouské interpretační preciznosti si první červencovou sobotu vedle lidí z regionu nenechala ujít ani dvojice návštěvníků, která přijela – jen na tento koncert – až z Prahy. A proč ne, bylo mi řečeno, vždyť dálnice dnes končí pouhé čtyři kilometry pod Kuksem…

Foto: Miloš Šálek