„Opera o opeře. Divadlo o divadle. Mimořádně vtipné, hubaté představení, přirozené a civilní, jako ze života.“

„Ztřeštěný příběh před smějícím se publikem rozkrývá, jak to chodívalo a chodívá na divadle.“

„Představení plné mluveného slova, ve kterém herecky i pěvecky excelují s naprostou přirozeností rozených komiků Roman Hoza a Tadeáš Hoza.“

Všechno. Ale jinak… Z původního díla zbylo hudebně vlastně vše, ale výsledek se schválně tváří, že skoro nic. Čtyřikrát opakovaný večer na zámku v Nových Hradech v rámci Smetanovy Litomyšle letos zohlednil výročí Antonia Salieriho, nicméně z jeho opery Prima la musica e poi le parole pod rukama dramaturga a režiséra Tomáše Studeného nezůstal kámen na kameni. Vzniklo něco takového, o čem se mladí s uznáním vyjadřují, že to bylo „hustý“. Také se říkává „hlína“. A nebo „velká p****“.  Prostě skvělá zábava. 

To jadrné české slovo, všude jinde cudně vypípávané, se mimochodem ozve z pódia několikrát a vedle něj i další podobného kalibru. Vadit by to ale mohlo jen úplnému sucharovi. Tomáš Studený se čtyřmi sólisty rozehrál v přírodním divadélku v zahradách zámku v Nových Hradech soudobou komedii, rozverné a mimořádně vtipné hudební divadlo plné gagů a slovních eskapád, vydařené, skoro se chce říci nevídané a neslýchané, v budoucnu hned tak něčím těžko překonatelné. Operu o opeře. Divadlo o divadle. Hubaté představení plné mluvení, prosté a civilní, jako ze života, ve kterém herecky i pěvecky excelují s naprostou přirozeností rozených komiků Roman Hoza a Tadeáš Hoza a s nimi neméně uvolněné kolegyně – Lenka Pavlovič a Soňa Godarská. Takové představení, v jakém se na nějaké to nespisovné či peprnější slovíčko nehledí. 

Bratři Hozové tu hrají skladatele a libretistu, pokoušející se ve čtyřech dnech z výpůjček a fragmentů za každou cenu, tedy improvizovaně a švindlem, spíchnout a nastudovat spolu se dvěma zpěvačkami, jak jinak než soupeřícími, italskou operu vydávanou za obnovenou světovou premiéru. Hrají neodolatelně reálné bráchy, kterým se práce prolíná se záblesky svědomí i s osobními vztahy a kterým po celou dobu hrozí, že se jim to už už vymkne z rukou… 

Osmnácté století se nepostihnutelně prolíná s tím naším, původní recitativy se současnými českými dialogy… a ztřeštěný příběh před smějícím se publikem rozkrývá, jak to chodívalo a chodívá na divadle. Velké emoce, upřímnost i faleš, ambice, rozčarování, občas poznání, že se zrovna daří, všude spousta rozházených not… A před závěrem na chvíli i trocha trpké vážnosti. 

Ze Salieriho opery zůstala všechna hudební čísla, jen texty se „trochu“ změnily. Některé italské a jeden francouzský zůstaly, prolíná se do nich čeština, veršující v duchu starých libret. A pak je tu ještě dost navíc. Tisíc a jedna situací, které by opera buffa z Mozartovy doby při vší úctě vygenerovat nedokázala. Včetně pohrávání si s námětem, se slovy a narážkami, s uvěřitelnými situacemi a hudebními reáliemi i s hudbou samou. 

Dirigent Jakub Kydlíček v čele nevelkého instrumentálního ansámblu má ovšem občas málo práce. Název Prima la musica e poi le parole – Především hudba, až potom slova – je dost zpochybněn. Hudba a zpěv se často zastavují a prim hraje slovo. I v replikách to stále osciluje mezi krajnostmi: zhudebňuje se v opeře text, nebo se pod hudbu dají vkládat jakékoli verše, hlavně když bude souhlasit počet slabik…?    

Salieriho „divertimento teatrale“, tedy divadelní rozptýlení, uvedené ve Vídni v roce 1786, vybízí ve zpracování Tomáše Studeného k nutnému upozornění: pokud by snad děj, nedejbože, připomínal skutečné osoby a události, vězte, že jakákoli podobnost je čistě náhodná. – A že přitom těch jmen konkrétních osob z našeho operního a hudebního světa nezazní během večera málo…!

Pokud by se udělovaly nějaké operní ceny, které by dokázaly postihnout průsečík komediálnosti a hudebního a divadelního mistrovství, případně počet hlášek, které zůstávají v paměti, pak by pro ně letošní Večer na zámku v Nových Hradech byl jasným favoritem.

Foto: Ivan Krejza / Smetanova Litomyšl