„Krvavá svatba v sobě spojila vášeň, vzdor i tragiku, která je charakteristická jak španělskému, tak maďarskému naturelu.“

„Orchestr patřil ke stěžejním protagonistům představení.“

„Z inscenace vyčníval výkon absolvující Bedřišky Ponížilové.“

Studium operního zpěvu na Janáčkově akademii múzických umění má přidanou hodnotu v možnosti si po dobu studia ověřovat nabyté schopnosti v přilehlé Hudebně-dramatické laboratoři. Tato možnost vrcholí každoročně jednou operní inscenací, ve které se představují čerství absolventi společně s těmi, jejichž studium ještě nekončí. V regulérních divadelních podmínkách a s podporou orchestru studentů JAMU mají tak studenti výborný odrazový můstek do dalšího profesního života. Operním představením tohoto roku se stalo dílo poněkud neobvyklé zvané Krvavá svatba.

Krvavá svatba Sándora Szokolaye podle hry Frederica Garcíi Lorky v sobě spojila vášeň, vzdor i tragiku, která je charakteristická jak španělskému, tak maďarskému naturelu. A že je blízká i mladistvým protagonistům, se potvrdilo plně i na premiéře 15. března. V Divadle na Orlí operu převedli studenti JAMU pod vedením svých pedagogů, a to téměř ze všech oborů. Vzniklo tak plnokrevné představení nabité emocemi i skvělými výkony.

Dílo samo je přehlídkou exponovaných lidských citů, které se střetávají s rigidně společensky vyžadovanými pravidly. Důsledkem tohoto střetu jsou gejzíry vášně, které vystřikují náhle, bez varování a bez větší logiky. Nejde přitom pouze o hlavní hrdinku, jde o osudy žen, které jsou touto expresí postiženy. Hudba dokresluje efekt básnického textu a dává mu ještě silnější vyznění.

Opera Krvavá svatba není v Brně neznámým fenoménem. Janáčkova opera v Brně inscenaci uvedla v roce 1971 v režii Václava Věžníka, kterému tehdy asistovala dnešní pedagožka operní režie Alena Vaňáková. V roce 1997 uvedla dílo opera v Olomouci v režii Martina Dubovice a Ženicha tehdy zpíval Václav Málek, dnes pedagog režiséra Marka Řiháka, který vtiskl své pojetí aktuální inscenaci. Kontinuita provedení je tedy jasná, i když mladá generace umělců se s dílem setkává poprvé. 

Opera by nebyla operou, kdyby v ní chyběl orchestr. Složený byl ze čtyřiceti studentů hudebních oborů JAMU, dirigoval Matěj Voda, pod kantorským vedením Jakuba Kleckera. Orchestr patřil ke stěžejním protagonistům představení, byl obdivuhodně přesný rytmicky a téměř bezchybný v intonaci i souhře. Dramatické pasáže byly podpořeny i mimohudebními zvuky. Dirigent těleso vedl se samozřejmostí a bezpečně, snad jen připomínka k dynamice, která byla stále velmi exponovaná, někdy až naddimenzovaná, a nutila zpěváky k forzi, v některých místech orchestr zpěváky kryl.

Obdivuhodně nápaditá byla režie zmíněného absolventa Marka Řiháka, pod vedením pedagoga Václava Málka. Minimalistická scéna Zory Davidové, která již JAMU dříve absolvovala, plně konvenovala malému jevišti a umožňovala režisérovi vyžít naplno nabízející se potenciál. Tomu maximálně napomáhal světelný design Davida Brabce i Marka Řiháka samotného, který umocňoval sugestivitu příběhu. Kostýmy Zory Davidové byly současné, jen stěžejní postavy byly vypíchnuty stylizací do fantazijního světa španělského venkova. Z klíčových momentů scény byl motiv Luny, velké kolo ze zářivky.

Výkon sboru, vedeného Emílií Adámkovou, za pedagogického dohledu Jana Ocetka, byl obdivuhodný. Sborové akce byly doplněné zpěváky menších rolí a celek byl dobře vyvážený a barevně sladěný. Poslání sboru připomínalo způsob antického chóru, takže buď doplňoval akce za scénou, nebo byl rozestavěn v zadní části jeviště. 

Méně vyrovnané byly kreace sólistů. Z inscenace vysoko vyčníval výkon absolvující Bedřišky Ponížilové v roli Nevěsty, za pedagogického vedení Ivany Zbránkové (zpěv) a Ireny Rozsypalové (herectví). Její soprán zněl jako jediný kulatě i plně, s dramatickým zabarvením, a nesl známky dobrého pěveckého základu, přestože se ve vypjatých pasážích neubránil silné forzi, která však byla nesena dramatičností situace. Měla smysl pro vztah s partnerem, pro jevištní efekt a pro vystavění role a stala se silnou osobností inscenace. Partnerem jí byl v roli Ženicha Vladislav Agamuradov, původem z Jekatěrinburgu, kde vystudoval herectví hudebního divadla. Na JAMU je studentem zpěvu u Martiny Macko a role byla jeho absolventským výkonem. Herecky, pedagog Lubomíra Sonková, byl velmi uvěřitelný, někdy milý, pěvecky nezapřel muzikálovou školu. Přesto zněl hlas nosně, i když úzce. Leonardem byl Andrej Prachár, pedagogické vedení měla Marta Chila Reichelová. Ač ještě v roli neabsolvoval, je jeho baryton velmi kultivovaný a znělý a jeho herecký výkon pod vedením Lubomíry Sonkové přirozený a energický. Matkou, která je v inscenaci centrální a tmelící postavou, byla Zuzana Jeřábková, již bývalá studentka. Ač již profesionálka, role jí příliš nesedla, potýkala se s technickým uchopením a pěvecký výkon postrádal barvu i nosnost.

Z menších rolí zaujala představitelka Luny, Sousedky i Služky. Kateřina Burešová pod pěveckým pedagogickým vedením Ivany Zbránkové pracovala pečlivě technicky s menším, ale příjemným sopránem. Herectví, vedené Magdou Honzákovou, bylo uměřené. Představitelkou Smrti byla Marie Bednářová s pěveckým pedagogem Ivanou Zbránkovou a herecky koučuje Magda Honzáková. Charakter antické postavy Marii dodávala dlouhá rudá róba s obrovským kloboukem a představitelka roli obdařila moudrostí, chápavým úsměvem a slibně znějícím dramatickým sopránem.

Menší postavy doplnily šachovnici hry. Adriana Pružincová se představila jako Leonardova žena, což byl absolventský výkon, pod pěveckým vedením Marty Chily Reichelové. Menší, ale příjemný hlas se dobře nesl a herecky byla přesvědčivá. Role Tchýně se zhostila s uměřeností Anna Zedníčková pod pedagogickým vedením Natálie Romanové, hlasově příjemná a pod pedagogickým vedením Lubomíry Sonkové po stránce herecké přirozená. Menší, ale výraznou rolí byl Otec v podání Simeona Hány, pedagogické vedení Ivana Mikesková. Interpret má přirozený a výrazný hlas, inklinující k basu. Po herecké stránce ho vedla Magda Honzáková a interpret se ukázal jako velmi tvárný herec. Z dalších menších rolí zaujalo trio Dřevorubců, prvním Dřevorubcem byl David Machek, Dřevorubcem druhým Dušan Varga a třetím Dřevorubcem Filip Bula. Všichni tři vykazují barevný hlasový materiál a dohromady tvořili znělé a harmonicky vyvážené trio. Je to jediný moment, kdy se ve hře ozve smířlivý tón: „Měli by je nechat žít – přece svět je velký, aby se na něj všichni vešli…” Jenže je to hlas nesmělý, hra končí smrtí obou chlapců, Ženicha i Leonarda a všechny zúčastněné ženy zůstávají samy. Osud, který zavládne, když zvítězí šílenství ze žárlivosti, bezbřehého chtíče, nad příliš přísnými společenskými pravidly.

Hra poněkud nad současné možnosti protagonistů, přesto strhující a přesvědčivá. Jistě strhla a potěšila také druhá premiéra v neděli 16. března. Návštěva Divadla na Orlí je doporučena.

Foto/zdroj: ze zkoušky - Komorní opera HF JAMU